Vyklánět se z (filmových) oken povoleno!

REPORTÁŽ z Festivalu otrlého diváka – ŠTĚPÁNKA IŠTVÁNKOVÁ –

Už pár let operujeme v kulturním prostředí s pojmem přidaná hodnota a ze všech sil se ji snažíme naplňovat. Pokaždé ale přijde uvědomění, že se dá dělat ještě víc. Za příklad si určitě můžeme vzít nadstandardní přístup pražského kina Aero a Festivalu otrlého diváka, jehož letošní ročník proběhl ve dnech 3. až 8. 3. 2015.

Se smutnou vzpomínkou na letní školní direktivy se člověk vždy vnitřně usměje, když může volně vstoupit s nějakým tím kelímkem do sálu. O to víc, pokud mu k tomu uvaděčka s bryndákem vloží do druhé ruky očíslovaný papírový arch plný vůní (a „nevůní“), který při filmu aktivně využije.

V tomto případě je řeč o snímku Polyester (1981, John Waters), hořko-humorném filmu stírajícím pachové zábrany a vysmívajícím se americkému snu, který byl v rámci letošního Festivalu otrlého diváka promítán v sobotu 7. března. Satira na alkoholismus, rozpadající se rodinné vazby, drogová dospívání, sňatkové podvody i „food fetish“; vše je obsaženo. Stejně jako známý baltimorský transvestita Divine v hlavní roli hroutící se matky. Zmiňovaná přidaná hodnota je pak cítit celým sálem v podobě Odoramy, očíslované kartičky, která dle průvodních instrukcí filmu slouží jako stírací los, jenž vždy ve správnou chvíli, tedy když se na plátně objeví požadované číslo, odkryje voňavou výhru.

Zde tedy mluvíme o nadstandardu samotného filmu. Co ale dokázal tým festivalu zabudovat jako hodnotu navíc do celého svého průběhu, tento film nevyjímaje, je hra s titulky a dabingem. U Polyesteru se stal v titulcích otec rodiny Elmer Fishpaw (David Samson) majitelem porno kina Aero a nepovedený synáček Dexter (Ken King) lámal nohy ženám tzv. Žižkovským dupákem. Přenesení významů do důvěrně známého prostředí a společensko-kulturního kontextu pak bravurně zafungovalo především při projekci osmdesátkového karamelového pokladu Odysea rockových mimozemšťanů (1984, James Fargo). Tlumočnické duo se zde rozhodlo podat z kabiny nadpozemský výkon odpovídající projevu filmových protagonistů. Jelikož je film muzikálem, doplňuje zde bizarní vizuální výjevy a jazykové projevy o to bizarnější hudební doprovod. Ano, hlavní protagonistka Pia Zadora je nejen herečkou, ale především zpěvačkou onoho blaženého „synťákového“ hitu „When The Rain Begins To Fall“. A také mnoha dalších! Dabérské duo se tak s vervou a úsměvem na rtech pustilo také do zpěvu. Texty převedli do češtiny a odevzdaně se do nich vžili. Ústřední hereckou dvojici přejmenovali na Dádu a Felixe, úsměvný odkaz na porno Dádu v kosmickém oblečku (neplést s tou s Jůlinkou na rameni) a jejího muže se saxofonem byl tedy zřejmý už od samého počátku. Láska této dvojice reprezentuje dobový kýč i nedobytnost šéfa party. Proto je zapotřebí lekce, která přichází prostřednictvím mimozemské invaze. Film je založen na řadě těchto opozitních střetů. Krom mimozemské a zemské roviny se zde vypořádává s konfliktem také nově příchozí elektronická hudba alá „We are the robots“ s klasickým rockabilly, motorová pila s laskavou ženskou emancipací a příroda s chemickými zásahy budícími místní monstrózní chobotnici. Vše se v rychlém sledu hodnotných vjemů dobere pozitivního konce a hurónského potlesku publika.

Atmosféra, která po dobu projekce v sálu panovala, je těžko přenositelná, ale můžeme ji bez nadsázky připodobnit jízdě na horské dráze s bouřlivými záchvaty smíchu a ovací. Bohužel nevyústila v plánovaný společný zpěv, ale i tak se stala nezapomenutelnou. Sál se uvolnil v dospívajícím rauši odpovídajícím energii školních výletů. Což byl záměr stanovený již samotným tématem letošního ročníku: Návrat do dětství.

Tematické výzvy akce dostála. Jak barevně děsivou výzdobou v předsálí, sbírkou plyšových skvostů na oknech, zmiňovanými bryndáky uvaděček, tak samotnými tématy filmů. Dětské radosti i strachy se promítly do celého programu. O víkendu je pak nejsilněji zastoupil Santa Claus. Čímž nemyslím toho „reálného“, který se objevil na pódiu před projekcí a byl spíše nevydařeným pokusem o netradiční úvod, ale toho filmového. Především Santu z hororově laděného snímku 3615 volejte Santovi (1989, René Manzor), sugestivního thrilleru o konci dospívání, který spojuje odkaz na Sám doma s poctou hrdinům bojujícím i přes svá oslabení až do úmoru a poklonou nastupujícím počítačovým technologiím.

Tenhle Santa si utřel zkrvavené čelo do ručníku a pověsil ho v rámci přidaných vizuálních hodnot na nádvoří kina Aero. To abychom s ním mohli trávit víc času při pojídání mrkve v rohlíku (vegetariánské varianty párku v rohlíku, která tu opravdu byla k dostání). Na všech místech tak byla cítit schopnost festivalového týmu vypořádat se s nadsázkou jak se samotnými vjemy na filmovém plátně, tak sám se sebou.

Nebylo tomu jinak ani při tradiční projekci filmu s mexickým maskotem festivalu – El Santo a orlice (1973, Alfredo B. Crevenna). Céčkovým zástupcem vláčných sedmdesátek s nepochopitelnými bitkami, neuchopitelným vývojem situací a neukojitelně dominantní ženskou hrdinkou. Dostavili se věrní fanoušci v maskách. A nechyběl ani tradiční simultánní překlad, který by ve srovnání s výkonem tlumočníků Odysey neobstál, kvalitu mu ale upřít nelze. Což se o samotném filmu plně říct nedá. Jediná možnost, jak se s tímto snímkem vypořádat, je uchopit jej jako nutné zlo, s jehož tupostí v konečném důsledku přeci jen přichází smích. A ten zachraňuje.

„Otrlec“ tak opět přišel s okrajovým konceptem otevřeným široké veřejnosti, která jej se stejně otevřenou náručí přijala. Opakovaně plně obsazeným sálem se vypořádal s možnými pochybnostmi zvenčí a zřetelně zodpověděl otázku: Jak dělat kino? – Otrle a divácky vstřícně! Zkuste to také!