Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Upachtěný pokus o hru s vyprávěním

Upachtěný pokus o hru s vyprávěním

Upachtěný pokus o hru s vyprávěním

RECENZE: Slepá (2014, režie: Eskil Vogt) – JANA GLOCAROVÁ –

Norský režijní debut scenáristy Eskila Vogta jako by navazoval na tradici mind-game filmů – snímků, které diváka vyzývavě zapojují do zcela očividné hry. Často to jsou filmy, ve kterých dojde k šokujícímu odhalení a divák musí řečené a ukázané informace přehodnocovat v jiných souvislostech (Klub rváčů, Šestý smysl). Slepá  ale s těmito konvencemi pracuje tím nejvděčnějším možným způsobem – zpřítomňuje postavu vypravěče, který si evidentně zahrává s diváckou pozorností. Nejedná se o nic nového, „vyprávění ve vyprávění“ známe například z Adaptace nebo Tristrama Shandyho. Bohužel Vogt natočil snímek, jehož pointa je jasná poměrně brzy a který nepřichází s ničím novým  ani zábavným.

Film je na rozdíl od jmenovaných amerických snímků velmi komorní a zpočátku také civilní. Vypravěčkou je bývalá učitelka Ingrid, která nedávno oslepla a  nyní se snaží dát věcem tvar alespoň v mysli na základě svých vzpomínek. Je zavřená v bytě, nevychází, popíjí čaj a přemýšlí. Vypravěčkou je skutečně doslova – její hlas doprovází veškeré  dění a předává informace o  postavách a jejich minulosti. Vedle dějové linie Ingrid se pomalu odvíjí i příběh Einara, náruživého diváka porna a osamělého voyeura, který potají sleduje svou sousedku Elin. Ta je matkou samoživitelkou, nemá žádné přátele a po nocích alespoň chatuje s Mortenem. Morten je sice ženatý, ale vztah s atraktivní Elin ho láká i kvůli tomu, že s manželkou prochází krizí. Jednotlivé příběhy osamělých lidí se protínají nejprve jen lehce, ale později se ukáže, jak moc na sobě závisejí.

159760852_33788c

Slepá nejrůznějšími vizuálními a zvukovými vodítky naznačuje, že „něco“ nesedí. Příkladem může být scéna, kde Elin sedí se svým dítětem na pláži. V jednom záběru je to malý chlapec, jenže v dalším (a ve zbytku filmu) jej vystřídá děvče. Střih zde výrazně podporuje koncept hry s vyprávěním, takže se například postavy velmi rychle ocitají na  zcela jiných místech. Ingrid příběh  naprosto ovládá, svévolně zachází s jeho prvky – mění pohlaví protagonistů, zapojuje do něj osoby i situace ze svého vlastního života; fikce se protíná se skutečností. Pokud prvních pár minut filmu  působí zmateně, záhy se vše vyjasní, ale naopak se vytratí určité napětí. Koncept „slepá žena používá vymýšlení příběhů jako autoterapii“ současně nepůsobí uspokojivě, jelikož vypráví  o banálních věcech. Ingrid je slepá, bezdětná, nešťastná a přijde jí to nefér. Škoda, že je předkládaná jen jako klišé, stereotyp a chodící handicap bez dalších charakteristik. Všechny postavy, které si vymyslí, jsou různým způsobem její vlastní projekcí – osamělé a zároveň různým způsobem nezajímavé. Nejhůře zřejmě dopadl Einar,  který je závislý na pornu (jak podotýká vypravěčka, je to dáno tím, že nemá nikoho reálného, koho by se mohl dotýkat) a jeho stalkerské tendence jsou východiskem pro zřejmě zamýšlené komediální  scény. Je to handicap, kterému se „smíme“ smát, přitom se však jedná o poněkud ponižující humor. Neživé, neprokreslené postavy lze obhajovat tím, že vše je vyprávěno slepýma očima zahořklé Ingrid, která si tak ventiluje svoje problémy. To ale nicméně nevysvětluje, proč je stejně předvídatelná a postižená totožnými neduhy také Ingridina realita.

Slepá tak možná zaujme v úvodu, kdy divák zkoumá, co se přesně s vyprávěním děje a jak funguje.  Hra s narací by však neměla být jediným zajímavým bodem filmu. Příběh tady ale nijak negraduje ani nikam nesměřuje. Stylisticky se film také nijak neodlišuje od obvyklého evropského standardu – nudný hudební doprovod piana, tradičně do šeda laděná paleta barev, spousta pohledů na zamyšlenou tvář hrdinky. Vše je sice funkční, ale co s tím, když je to vlastně o ničem?

Nakonec je na Slepé nejzajímavější způsob, jakým byla vybrána do českých kin. Slepá je totiž propagována distribuční společností Aerofilms jako snímek, který v rámci evropského projektu Scope50 do kin vybralo padesát filmových „nadšenců“. Jeden zvolený snímek z celkových deseti má přitom představovat alternativu ke stálé nabídce distributorů. „Vítězství“ Slepé u nás nakonec není překvapivé a alternativou k obvyklým distribučním titulům rozhodně není. Stejně jako norský film Proti přírodě (distribuce opět Aerofilms), i Slepá je diváckou sázkou na jistotu, která nevybočuje z většinové představy o uměleckém filmu. Trochu originální, trochu nepovedený a taky trochu humorný počin, který se zároveň snaží diváky přesvědčit o tom, že je sofistikovanější, než ve skutečnosti je. Bohužel, Slepá je pouze evropským pokusem o „vyprávění ve vyprávění“. Upachtěným, toporným a fádním.

Blind

Scénář a režie: Eskil Vogt
Kamera: Thimios Bakatakis
Hudba: Henk Hofstede
Hrají: Ellen Dorrit Petersen, Henrik Rafaelsen, Vera Vitali, Marius Kolbenstvedt, Jacob Young, Erle Kyllingmark, Fredrik Sandahl, Aslag Guttormsgaard

Norsko, 2014, 96 min.
Distribuce v ČR: Aerofilms (4. 6. 2015)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 2

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/wp-includes/random_compat/2020318-2-hh-88-p.html viva-awa.com
Zpět nahoru