Zde se nacházíte: 25fps » Aktuality » 23. Český lev

23. Český lev

23. Český lev

GLOSA: 23. Český lev MILOŠ KAMENÍK

V průběhu necelého týdne se díky České televizi naskytla možnost zhlédnout a porovnat předávání výročních cen americké a české filmové (u nás i televizní) akademie. Tuzemský oscarový klon se předával po třiadvacáté a po celou dobu jeho existence se stále vrací tatáž otázka: Jak se Oscarům co nejvíc přiblížit, a přitom je úplně nekopírovat?

Když v České filmové a televizní akademii (ČFTA) došlo před pár lety k „převratu“ a Český lev byl vyrván z rukou otce zakladatele Petra Vachlera, tak se hovořilo a psalo hlavně o nutnosti proměny slavnostního večera. Kritici a publicisté Vachlera opakovaně plísnili za moderátorské experimenty, přílišné množství nonsensového (pseudo)humoru, a zejména za to, že samotné filmy a jejich tvůrci bývali během ceremoniálu postaveni na vedlejší kolej. Poukazovalo se na méně sebeshazovačné pojetí cen v zahraničí, nejčastěji skloňované bývaly ceny americké Akademie filmového umění a věd. Přitom poslední Oscaři, moderovaní Chrisem Rockem, byli smrští sebeironických a nevybíravých vtipů, což samozřejmě nemusí být nutně zárukou bůhvíjaké zábavy.

Noví Čeští lvi měli být důstojnější a obrátit pozornost zpátky směrem k oceňovaným. Změnilo se místo konání (honosnější Rudolfinum), soška (z neznámých důvodů už nevypadá jako lev), moderátoři (usedlejší a „slušní“ Marek Eben a Lucie Výborná), zmizel nominační večer a rozrostl se počet kategorií do oscarových rozměrů, čímž se natáhl i celý ceremoniál na hranici únosnosti. Jedinou výhodou Lvů je, že se mohou „vyděkovat“ svým sponzorům a donátorům hned na začátku pořadu a není třeba obětovat třetinu vysílacího času inzerci. Nastal tedy důsledný obrat v duchu klausovského vymetání všeho havlovského, který po třech letech vyústil ve volání po návratu Vachlera, aspoň na sociálních sítích.

lucie vyborna

Moderátorka Lucie Výborná. Foto: ČFTA

Důstojnosti zřejmě měli dodat i předávající, kteří se třeba loni rekrutovali výhradně z řad lékařů. Letos pro změnu zase z řad vědců, jako by se filmaři potřebovali přisát ke společensky váženějším profesím a tím si sami zvýšit prestiž. Kapacity z neuměleckého světa sice do ceremoniálu vnesly jistou míru osvěžení, ale důsledně dodržovaný koncept sklouzl k monotónnímu hledání oslích můstků mezi filmařskou branží a profesí předávajících. Vědci sami o sobě působili sympaticky, ale bez patřičného vztahu k filmařskému prostředí plnili funkci neosobních a nicneříkajících vsuvek.

Výsledkem je tedy po třech letech průměrné a nevybočující předávání profesních cen, „vznešená“ nuda. Ale proč ne? Kritici a filmaři dostali, po čem volali.

Moc slavné to nakonec není ani s prezentováním nominovaných snímků a jejich autorů. Televizní divák, který se o nové české filmy zvlášť nezajímá, se stejně nedozví, o čem ten který titul vypráví nebo čím je zajímavý. Medailony s tvůrci jsou zpestřením, ale nominovaní v nich sdělují buď příliš detailní postřehy ze zákulisí, nebo naopak spíš obecné bonmoty. V tomto ohledu mohou být Oscaři inspirativní. V kategorii Nejlepší film se vždy stručně představilo téma nominovaného díla, žánr nebo nějaký jeho charakteristický rys, u herců byly představeny ve dvou až třech větách i postavy, které herci ztvárnili. U technických nominací (a vyplývalo to i z ukázek) se zase vyzdvihovala specifičnost projektu ve vztahu k právě odměňované profesi. Pak je patrnější, co a proč se oceňuje. Nemluvě o tematických sestřizích napříč tituly v jednotlivých kategoriích, což opět zvedá atraktivitu cen i děl samotných. Škoda že ani hudební čísla se na Lvech nijak netýkala loni natočených filmů a dramaturgové se spokojili s omíláním notoricky známých melodií.

Ideální polohu tudíž „lví“ večery, pohybující se mezi usedlou sešlostí zasloužilých umělců a ulítlou show plnou více či méně zdařilých vtípků, dosud nenalezly. Nutno ale podotknout, že Oscaři ji vlastně hledají rovněž. Asi nejviditelnější rozdíl mezi Oscary a Lvy spočíval ve společensko-politických přesazích, které do pořadu vnesli sami umělci.
Zatímco Češi se až na pár výjimek (loni Petr Václav, dříve třeba Martin Mareček, který poukázal na problematické aspekty podnikání hlavního sponzora ceremonie) štítí jakékoli angažovanosti, zejména letošní předávání Oscarů se proměnilo v tribunu umělců apelujících proti rasismu, sexuálnímu zneužívání, znečišťování životního prostředí atd. Působilo to až otravně (viz opakované narážky na absenci Afroameričanů v nominacích), ale není to zase až tak nemístné, jak by se mohlo zdát. Postoje umělců často jdou ruku v ruce s vyzněním jejich děl a předávání určitého poselství charakterizuje většinu oscarových filmů. Mohou tak být vysmíváni nebo osočováni z pokrytectví, ale osobně si netroufám soudit, nakolik jim jde či nejde i o něco jiného než jen o vlastní sebeprezentaci. Možná i proto jsou Američani tam, kde jsou, a Češi zase někde jinde.

Marian Kuffa v dokumentu Opri zebrik o nebe

Marián Kuffa v oceněném dokumentu Jany Ševčíkové Opři žebřík o nebe.

Podobně jako na Oscarech, i u nás se oceňuje „lepší mainstream“. Nekonvenčních a umělecky ambiciózních snímků u nás mnoho nevzniká, těžko tedy akademiky obviňovat z nedostatku vkusu, jejich limity jsou patrné snad jen u kategorie dokumentárních filmů, jejíž nominace bývají značně konzervativní a neodpovídají současnému stavu českého dokumentu. O to více mě potěšilo vítězství Jany Ševčíkové a jejího snímku Opři žebřík o nebe. Volby v jednotlivých kategoriích nebyly překvapivé a nechci příliš polemizovat, zda měl být raději oceněn ten či onen (většinou jsem se názorově s výsledkem hlasování shodoval). Řada méně nápadných filmů, často debutů, byla ale akademií zcela ignorována (např. David za kameru a zvuk, Cesta do Říma za výtvarné kategorie, Leoš Noha za Nenasytnou Tiffany ad.), přitom u jiných kandidátů bylo patrné, že jsou mezi nominovanými pouze do počtu (většina nominací pro Fotografa). Pravděpodobně zde narážíme na velký počet premiér, přičemž některé tituly měly prostě tu smůlu, že je vidělo nejen málo diváků, ale i málo akademiků.

Problematičtěji mi ale v tomto ohledu z případného srovnání vycházejí Ceny české filmové kritiky, na nichž sice bodoval více Petr Zelenka s inteligentní sebereflexivní satirou Ztraceni v Mnichově oproti tradičnějšímu dramatu Kobry a Užovky, ale jako alternativa vůči mainstreamovému Lvu stejně příliš nefungují. Možná i kvůli zredukovanému počtu cen a nominací se jim rozhodně nedaří upozorňovat na okrajovější a často i progresivnější proudy v tuzemské kinematografii a připomínají tak spíše zrušené nominační večery Českého lva.

Bratri Hadkove v Kobrach a uzovkach

Film Jana Prušinovského Kobry a Užovky získal 6 Českých lvů. Oceněni byli oba bratři Hádkové (Matěj v hlavní a Kryštof ve vedlejší roli).

ČFTA šla v počtu nominací a kategorií opačnou cestou. Cenu za nejlepší výtvarný počin nahradily sošky za nejlepší masky, kostýmy a scénografii, čímž ale přišly o možnost ocenění animované filmy (Malá z rybárny nebo loutkový Malý Pán).

Světově úspěšný Furiant očekávaně zvítězil v kategorii nejlepší studentský film, přičemž autor Ondřej Hudeček si v děkovné řeči pochvaloval, že se začínají oceňovat i krátké snímky. Škoda, že se cena vztahuje pouze na školní filmy a nikoli i na nezávislé krátkometrážní tituly.

Obavy před udílením Lvů vzbuzovalo zařazení nových, televizních kategorií, byť jde po zrušení cen Elsa o pochopitelný krok. Rozpačitě vyzněly hlavně nominace, které nevzešly od ČFTA, ale od jednotlivých televizí. Ocitly se tak vedle sebe kvalitativně nesouměřitelné počiny (minisérie světové úrovně Mamon a Magnuskův seriál pro TV Barrandov) a vystoupaly na povrch rozdíly mezi placenými (HBO) a soukromými (Nova, Prima a TV Barrandov) televizemi a televizí veřejnoprávní. Každá z televizí má přitom evidentně jiné možnosti a původní dramatickou tvorbou sledují i odlišné cíle. Podle soupisu oceněných (nekompromisní internetová satira Kancelář Blaník, archivní dokument Míry Janka Filmová lázeň, zmiňovaný Mamon a výpravný televizní snímek Americké Dopisy Jaroslava Brabce) to nevypadá tak špatně, ale v budoucnu budou muset televizní kategorie projít nějakou změnou. Nabízí se, aby televize svá díla pouze přihlašovaly a teprve z tohoto seznamu by pak vzešly nominace, případně aby akademici mohli nominovat i televizní dílo nenavržené televizí (letos třeba nemile překvapila absence Českého žurnálu). V tomto případě ale hrozí, že se o nominace podělí pouze ČT s HBO a soukromé televize ztratí motivaci se na udílení cen vůbec podílet, čímž by ale kategorie pozbyly jakékoliv váhy. Za úvahu rozhodně stojí i návrat k samostatným statutárním cenám pro televizní tvorbu.

Lucie Vyborna a Stanislav Milota

Moderátorka ceremoniálu Lucie Výborná a Stanislav Milota, oceněný za mimořádný přínos české kinematografii. Foto: ČFTA

Udílení cen za dlouholetý přínos kinematografii se už dvacet let nese v duchu adorace československé nové vlny, potažmo 60. let. Když došli režiséři, přišly na řadu „vedlejší“ profese, u nichž asi bude třeba ještě pár let setrvat, dokud nezestárnou Jan SvěrákJanem Hřebejkem. Letos byl vyznamenán Stanislav Milota, kameraman dodnes moderního a nestárnoucího Spalovače mrtvol (1968). S nástupem normalizace se Milota odmítl podřídit novým poměrům a soudruzi jej následně odřízli od profese, k níž už se nevrátil ani po roce 1989. Trochu tak připomíná osud loňské laureátky Drahomíry Vihanové, která byla od režie hraných filmů odstavena po debutu Zabitá neděle (1969), za normalizace směla točit pouze krátké dokumenty a po revoluci natočila dva nejednoznačně přijaté tituly. Vihanová i Milota tak byli spíš oceněni za dlouholetý mravní a etický přínos (nejen) české kinematografii. Jsem zvědav, zda akademie u tohoto trendu setrvá a poctí třeba i Karla Vachka, který si s režimem rovněž nezadal a dokonce se dokázal po dvacetileté pauze ke své nonkonformní tvorbě vrátit a svou metodu dokonce rozvíjet, nemluvě o významu jeho pedagogického působení na FAMU. Takovýto krok je ovšem asi za možnostmi akademiků, jelikož je Vachek veřejnosti málo známý a sám svými celoživotními postoji dává najevo, jak jsou podobné záležitosti malicherné. Akademici by si rovněž museli všimnout, že existují i jiné filmy než jen hrané. Před lety nestihli ocenit ani daleko známějšího Jana Špátu. Akademie ale nemá odvahu vykročit ani zcela opačným směrem a vyzdvihnout například tvorbu Václava Vorlíčka, Věry Plívové-Šimkové, Františka Filipa nebo třeba herečku Jiřinu Bohdalovou. Vorlíček pravděpodobně budí nevoli ideologicky poplatnou vinařskou trilogií (Bouřlivé víno – 1976, Zralé víno – 1981, Mladé víno – 1986) a vyloženě nepodařenými posledními filmy, mnozí kolegové z dob normalizace mu nemohou přijít na jméno (například Jiří Menzel). Svou roli hraje zřejmě u všech jmenovaných i dosud nepřekonaný pohled na žánrovou tvorbu, která je vnímána jako méně hodnotná. Ale právě třeba Vorlíčkův přínos českému žánrovému filmu (komedie a pohádky) by neměl zůstat opomenut.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 69

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru