Únor patří Deadpoolovi

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 16. února 2016 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Deadpool: Drákulova výzva (Brian Posehn, Gerry Duggan, Reilly Brown, Scott Koblish) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Dobře to v CRWi vymysleli a naplánovali: vydat v češtině první samostatný comics s Deadpoolem jen několik málo dnů před premiérou filmu, který tohoto super (anti)hrdinu uvede na plátna kin. Největší netrpělivci si knihu budou chtít koupit hned, ostatní fanoušci okamžitě po projekci, aby v sobě prodloužili ten slastný pocit. S podobným plánem už předtím přišli jiní, a bohužel pohořeli. Ne že by byly špatné ty comicsové předlohy, totálně propadly jejich filmové adaptace (v jednom případě – Solomon Kane – hodně nespravedlivě). Ale máme týden po vydání a pár dnů od premiéry a CREW už určitě spekuluje, jak fakt, že filmový Deadpool válcuje kina, ještě víc nakladatelsky zúročit.

Drákulova výzva není žádný příběh o tom, jak se z Wadea Wilsona stal mutant Deadpool s léčivým faktorem, díky němuž po jakémkoli zranění rychle regeneruje (na origin je nutné zajít si do kina), comics je docela čerstvý (z roku 2014) a vypráví o tom, jak se tento superhrdina oženil. Celá story je vlastně svéráznou variací na Tristana a Isoldu. Deadpool je najat Drákulou, aby knížeti upírů přivedl nevěstu. Onou vyvolenou je Shiklah, královna noci, toho času odpočívající v rakvi kdesi na Arabském poloostrově. A během cesty do New Yorku se do sebe užvaněný žoldák a sukuba zamilují. Což Drákulu nepotěší.

Deadpool: Drákulova výzva je strašná pitomina. Hrdina comicsu má asi nejblíž k intergalaktickému nájemnému zabijáku Lobovi, ale na rozdíl od Loba je únavnější. Jestliže chcete, aby bez ustání hláškoval, je jasné, že některé repliky budou vtipné, některé pouze trefné a pak spousta „humorného“ balastu, v tom nejhorším případě hodně chtěného a křečovitého. Napsat, že tvůrci pouze vrší popkulturní odkazy, není docela přesné, protože Deadpool je zároveň natolik sebereflexivním dílem (hrdina si uvědomuje své postavení v rámci média i v rámci aktuálního boomu filmových adaptací comicsů), až je to otravné. Jako postava je čtenáři skoro lhostejný, nic k němu necítíme, navíc je nesmrtelný, takže odpadají i případné obavy o jeho život. Dobrodružná cesta se Shiklah obsahuje nadbytečné epizody (třeba tu řeckou), tvůrci sypou do děje stále další postavy (Blade, Elektra, Punisher, Dr. Strange, Vlkodlak, Frankensteinovo monstrum, Mumie…) nebo rovnou celé zločinecké organizace (Hydra, AIM), aniž by to mělo jiný smysl než rostoucí počet stále bombastičtějších akčních sekvencí. Oč svěžejší a zábavnější jsou i po těch letech komentáře „pod čarou“ Stana Leeho (viz některé comicsy z druhé řady UKK) než snaha tvůrců Drákulovy výzvy být stále nad věcí a cool. Comics mě začal nudit přesně od třetí kapitoly. Ta první je parodické intro ve stylu Jamese Bonda (včetně úvodních titulků a songu), druhá odkazuje názvem na indianajonesovské dobrodružství a obsahuje svižnou akci v hrobce, ale třetí už je to nešťastné Řecko, kdy se čím dál víc ukazuje, jak uměle bude tahle řídká historka natahovaná. Situaci už nezachrání ani sem tam povedený vtípek, ani velmi slušné výtvarné zpracování (u marvelovského mainstreamu samozřejmost).

Překladatelsky se na Deadpoolovi vyřádil Darek Šmíd, který podobně jako František Fuka ve filmových titulcích volil v případech některých popkulturních odkazů varianty srozumitelnější domácímu publiku.

Deadpool: Drákulova výzva je rozpustilé dílko, v němž je všechno možné a nikoho nezarazí, když se titulní hrdina promenuje po pařížských bulvárech za bílého dne ve svém kostýmu s katanami na zádech. Zároveň je to ohňostroj samoúčelné legrace, jež bude toho kterého čtenáře bavit o to víc, oč blíž se nalézá věku cílového publika. Osobně jsem si při čtení uvědomil, že už jsem na tyhle srandičky nejspíš trochu starý.

P.S. Jelikož se v ději objevují upíři, hádejte, která sága dostává od tvůrců nejvíc naloženo.