Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Hitchcockovy hvězdy

Hitchcockovy hvězdy

Hitchcockovy hvězdy
RECENZE – KNIHA: Hitchcock’s Stars: Alfred Hitchcock and the Hollywood Studio System (Lesley L. Coffin, Rowman & Littlefield, 2014) – MILAN HAIN –

Ačkoliv publikací věnovaných tvorbě Alfreda Hitchcocka existuje nespočet, stále se najdou témata, která dosud pozornosti filmových kritiků a historiků více či méně unikala. Podle filmové kritičky na volné noze Lesley L. Coffin je jednou takovou oblastí režisérův vztah s herci a herečkami a jeho interakce s tím, co bývá tradičně označováno jako hollywoodský hvězdný systém. V knize Hitchcock’s Stars: Alfred Hitchcock and the Hollywood Studio System Coffin uvádí, že přínos herců a hereček Hitchcockovým filmům je většinou upozaďován a pokud se o hercích hovoří, pak většinou v rovině nepodložených drbů či „historek z natáčení“. Její práce si klade za cíl stát se analýzou hereckého a „hvězdného“ přínosu těchto jedinců Hitchcockovým snímkům natočeným v Hollywoodu od jeho příchodu do USA na přelomu třicátých a čtyřicátých let až do sklonku jeho kariéry v polovině let sedmdesátých.

hitchcockV úvodní kapitole autorka připomíná slavný Hitchcockův citát (ještě z britského období), kdy všechny herce označil za dobytek. Přestože režisér mnohokrát tento svůj výrok zpochybnil či upravil (v rozhovorech s Truffautem uvedl, že tím pravděpodobně mínil britské divadelní herce s neuspokojivou pracovní morálkou),1 pověsti tvůrce s minimálním respektem vůči svým hereckým spolupracovníkům se již nezbavil. Coffin tento všeobecně přijímaný pohled koriguje, když tvrdí, že jednou z Hitchcockových pohnutek k profesnímu přesunu z Británie do USA byla právě touha pracovat s některými ze zavedených hollywoodských hvězd. Hitchcock byl údajně fascinován hvězdným systémem a liboval si v obsazování herců a hereček „proti zavedenému typu“. Společně s některými hereckými osobnostmi – Jamesem Stewartem, Carym Grantem, Ingrid Bergman, Grace Kelly, Tippi Hedren, Joan Fontaine ad. – pak vytvořil jedny z nejpozoruhodnějších postav v dějinách kinematografie. Právě spolupráce režiséra a jeho herců – někdy idylická, jindy plná napětí a animozity – je předmětem knihy Hitchcock’s Stars: Alfred Hitchcock and the Hollywood Studio System.

Publikace je rozdělena do 28 kapitol podle diskutovaných filmů; zahrnuty jsou všechny Hitchcockovy hrané celovečerní snímky vyrobené v USA s výjimkou Topazu (1969), v němž absentují herecké hvězdy, a tak je mu věnováno jen několik dílčích poznámek v závěrečné kapitole o Rodinném spiknutí (Family Plot, 1976). Některé filmy jsou zpracovány poměrně důkladně: například hned úvodní kapitola o Rebecce (1940, český distribuční název Mrtvá a živá) na ploše dvanácti stran popisuje peripetie týkající se obsazování hlavní ženské role i způsob, jakým Hitchcock režijně vedl tehdy ještě nezkušenou a značně nejistou Joan Fontaine. Jiným titulům je ovšem věnován znatelně menší prostor, čemuž pak odpovídá i důslednost a hloubka rozboru: například Okno do dvora (Rear Window, 1954) je zkratkovitě pojednáno na pouhých třech stranách. Část problému spočívá v tom, že Coffin se bohužel nemohla opřít o výsledky podrobného archivního výzkumu, a svá tvrzení tak staví na znalosti filmů, což je pochopitelné, a úzkého okruhu stávající literatury (zejm. Rozhovory Hitchcock – Truffaut a bulvárně laděná kniha Donalda Spota Spellbound by Beauty: Alfred Hitchcock and His Leading Ladies), což je naopak velmi problematické. Autorce to až na výjimky neumožňuje nabídnout nám příliš zasvěcený vhled do samotného tvůrčího procesu, do zákulisí studiového systému, do komplexní sítě různých stupňů rozhodovacích pravomocí apod. Jinými slovy jsme ochuzeni o složitý kontext filmové výroby: Hitchcock je brán jako svrchovaný autor, který činil všechna důležitá rozhodnutí, přestože i on přeci musel interagovat s producenty, studii a mnoha dalšími jedinci a institucemi (zejména v průběhu 40. let, kdy ještě sám nepůsobil v roli producenta). Nepříliš velký prostor je věnován i proměňujícím se zákonitostem filmového průmyslu, například růstu moci hereckých hvězd a jejich agentů v poválečném období a zejména po roce 1960, který měl zásadní vliv na fungování hvězdného systému.

Kniha je nejsilnější v momentech, kdy rozebírá Hitchcockovo nakládání s hvězdnými obrazy některých herců a hereček v konkrétních rolích. Coffin například popisuje rozdíl v „použití“ Caryho Granta a Jamese Stewarta (oba s Hitchcockem natočili čtyři snímky), kdy ten první vždy ztvárňoval mužské ideály (ač s nějakým znepokojivým povahovým rysem), zatímco ten druhý byl obsazován do rolí obyčejných lidí v neobyčejných situacích. Autorka přesvědčivě demonstruje, že Podezření (Suspicion, 1941) a Na sever severozápadní linkou (North by Northwest, 1959) na jedné straně a Muž, který věděl příliš mnoho (The Man Who Knew Too Much, 1956) a Vertigo (1958) na straně druhé získávají podstatnou část své působivosti a účinku na diváka právě z promyšleného obsazení hlavních rolí. To je pravděpodobně i hlavní myšlenka celé knihy: Hitchcock se hercům na place nevěnoval tolik jako většina jeho kolegů a možná se o nich dokonce v zákulisí vyjadřoval nelichotivým způsobem, nicméně si moc dobře uvědomoval jejich význam pro kýžený úspěch snímku. Můžeme tak tvrdit, že jedním z faktorů, proč Pověstný muž (Notorious, 1946), Vertigo nebo Psycho (1960) patří k režisérovým nejoceňovanějším titulům – a naopak Sabotér (Saboteur, 1942) nebo Případ Paradineová (The Paradine Case, 1947) nikoliv – byl vydařený a funkční casting.

Kniha vyšla v kvalitní tvrdé vazbě doplněná o několik desítek propagačních fotografií a momentek z natáčení. Bohužel její hodnotu snižuje redaktorská laxnost, která propustila celou řadu nesprávně přepsaných jmen (Ronald „Coleman“, Joseph „Cotton“, Claude „Raines“) a názvů (Portrait of „Jenny“, Larger Than Life místo Bigger Than Life, „Cashiers“ of Cinéma).

Publikace tak v konečném verdiktu stojí za přečtení – ovšem pouze jako úvod do problematiky, nikoliv konečné slovo.

Hitchcock’s Stars: Alfred Hitchcock and the Hollywood Studio System

Lesley L. Coffin
Rowman & Littlefield
2014, 231 stran
knihu lze objednat na stránkách vydavatele zde

Print Friendly, PDF & Email
  1. Rozhovory Hitchcock – Truffaut, Praha: Československý filmový ústav, 1986, s. 77. []

Autor

Milan Hain
Počet článků : 127

Komentáře (1)

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru