Sweet home Alabama

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 25. dubna 2016 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Muži hněvu (Jason Aaron & Ron Garney) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Kdyby někdo našel odvahu Muže hněvu zfilmovat, patrně by si na listinu možných představitelů hlavní role napsal hodně vysoko jméno Liama Neesona. Ale moment, on už Neeson v hodně podobném snímku hrál. Jde o Nočního běžce a v kinech startoval přibližně ve stejnou dobu, kdy Marvel vydal Aaronův komiks. V obou příbězích dostane stárnoucí a nemocný (alkoholismus/rakovina) nájemný zabiják od svého šéfa zakázku na vlastního syna. Otcové a synové jsou poněkud odcizení, synové navíc mají rodinu (nebo ji právě čekají) a rozhodně nechtějí, aby se jim tatík a jeho řemeslo jakýmkoli způsobem pletli do života. Ale tam, kde podle hollywoodských zákonitostí táta v rozhodujícím okamžiku vezme ratolest pod ochranné křídlo a postaví se proti svému chlebodárci (podobně jako Tom Hanks v dobovém dramatu Road to Perdition podle komiksu Cesta do pekel), tam to u Aarona není až tak jednoznačné. Rodina Rathů (nejmenoval se Rath zabiják ztvárněný Sylvestrem Stallonem v Nájemných vrazích, akčním filmu Richarda Donnera s dost podivným scénářem?) má totiž krvavou historii počínající už na počátku minulého století a sklony k násilí se v ní po mužské linii dědí stejně jako u jiných velký nos nebo odstávající uši. Nejmladší z rodu Rathů není žádný svatoušek a na začátku jej zastihujeme, kterak se v masce Wolverina (nebo Hawkeye, těžko říct) pokouší vyloupit benzínku. Takže proč by měl mít tatík Ira nějaký problém s tím synáčka odstřelit?

Alabamského rodáka Jasona Aarona, který do Mužů hněvu zapracoval i kus historie své vlastní rodiny, zná tuzemský čtenář především z rozjeté noirové série Skalpy. Co se týče jeho práce na superhrdinských komiksech, lze doporučit X-Men: Schizma (UKK č. 76), ti šťastnější vlastní Hon na Mystique (vyšel v řadě Nejmocnější hrdinové Marvelu, svazek č. 3 s názvem Wolverine). Ačkoli Skalpy jsou dost brutální záležitost, proti Mužům hněvu působí skoro jako komiks do školní družiny. V tomto uzavřeném příběhu se totiž zabíjejí muži, ženy, děti, případně děti zabíjejí dospělé a ano… koně se také střílejí. Pro někoho to může být až příliš, tahle jižanská syrovost bez kladných postav, přesto nelze říct, že jde o přehlídku samoúčelného násilí. Na to je Aaron moc dobrý vypravěč, takže dokáže vzbudit zdání, že jeho vražedná rodinná historka má až jakýsi archetypální rozměr.

Důvod proč Muže hněvu otevřít opakovaně však spočívá především ve výtvarné stránce. Garney umí fantasticky vystihnout ponurý tón vyprávění, náladu každé scény i emoce jednotlivých postav. Mnohokrát se obrací k detailu Irovy tváře, v níž je vepsána minulost rodiny Rathových, nebojí se postavit do kontrastu bezcitné vyvraždění celé rodiny a vraha odcházejícího krajinou do nádherného východu slunce nebo nastřihnout do děje několik stránek naprosté tmy. O skvělém záběrování a výtečné práci koloristy Matta Milly, který dává scénám z minulosti měkčí a idyličtější vyznění (byť se dějí strašné věci), zatímco současnost pojímá temněji, ostřeji a zcela nekompromisně, je skoro zbytečné psát, to se musí vidět.

Možná mi něco uniklo, ale když se děj vrátí do roku 1932 k tomu, jak Alford Rath vyvraždil svou rodinu, mluví se o umlácení manželky, zatímco panel chvíli předtím ukazuje ženu visící přes kuchyňský stůl s nožem zaraženým v prsou. Pochybuji také, že by byl Ira Rath takový drsan, aby dokázal s evidentně prostřeleným pravým kolenem bez opory kamkoli dojít. Ale to jsou jen drobné mouchy na komiksu, který sice přečtete za několik desítek minut, ale některé jeho výjevy vám zůstanou v hlavě pěkně dlouho.

Součástí publikace je galerie alternativních obálek a skicář zachycující proces vzniku několika stránek.