Co je to noir a jak ho poznat

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 17. dubna 2016 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Skalpy: Hryzání ve vnitřnostech (Jason Aaron & R. M. Guéra & Davide Furno) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Co je to noir a jak ho poznat vám v předmluvě čtvrtých Skalpů vysvětlí odborník na slovo vzatý, scenárista Ed Brubaker, autor takových komiksových noirových lahůdek, jako je Criminal: Každý je zločinec a pokračování Criminal: Poslední z nevinných. Vyráží tím trumfy z rukou všem, kteří žehrají buď na to, že se toho v Aaronově sérii děje příliš mnoho (spousta dějových linií a časových odskoků), nebo naopak téměř nic. Zcela správně poznamenává, že zápletka je podružná, noir táhnou postavy, a sice postavy, které dělají jedno špatné rozhodnutí za druhým.

V tomhle pokračování jsou ty postavy tři. Dashiell Zlý kůň, drsný kmenový policista a zároveň agent FBI v utajení, kterého zničující vztah k dceři jeho zaměstnavatele dovede až k hodně špatnému návyku. Mladík Dino Zakrslý medvěd, který se „vypracoval“ na drogového poslíčka, octl se ve špatný čas na špatném místě a tím pádem v rukou nelítostného čističe, pana Hlavouna. A konečně náčelník Lincoln Rudá vrána, kterého pronásledují démoni minulosti a který se rozhodne vzepřít se svým hmongským investorům. Každý z nich se nějak rozhodne a tato volba ovlivní jeho budoucnost. A ta budoucnost nebude dobrá.

Jestli někdo pochyboval o vypravěčském mistrovství Jasona Aarona, musí se po Hryzání ve vnitřnostech scenáristovi omluvit, protože způsob, jakým si čtenáře vodí, je famózní. Kdo by to byl řekl, že Dashiell, jenž zpočátku vypadal na tahouna celé série a sympatického ranaře, se dokáže téměř zprotivit, zatímco Lincoln, jasný padouch, se vyprofiluje v postavu, o níž sice čtenář nemá žádné iluze, ale přesto jí drží palce. Nebo jinak: chápeme její tragiku stejně, jako ji chápeme u těch nejlepších Shakespearových postav. Přitom nejde o žádné nelogické veletoče ani scenáristické schválnosti. Čím víc se o postavách dozvídáme, tím víc rozumíme tomu, že minulost je břemeno, kterého se lze jen velmi těžko zbavit a které nás determinuje. Finále této části pak patří k těm, na něž se nezapomíná. Aaron nás na něj nejprve krátce navnadí a pak nechá desítky stran čekat. Ale to čekání stojí za to.

Jedinou vadu na kráse shledávám v opětovném angažování výtvarníka Davida Furna. Ten cizopasil již v závěru Mrtvých matek, ale šlo jen o pár stran, navíc stojících dějově trochu stranou. Teď obstaral první dva sešity s podtitulem Rachot v budoáru a věci to neprospělo. Linie sledující Dashiella a Carol je fajn, pasáže, kdy sledujeme paralelně jejich denní zaměstnání, výborné, pasáže, kdy jsou spolu, by měly sálat erotikou, jenže… Nemůžu si pomoct, ale ve Furnově podání nesleduji živoucí postavy, nýbrž nahrubo vyřezané loutky, kterým někdo ustřihl vodicí šňůrky. Problém není v úhlech, problém je ve tvářích, které by měly vyjadřovat emoce, ale v detailech se místy jen dost nepříjemně šklebí. Naštěstí tohle panoptikum vystřídá Guéra dřív, než komiks odložíte s tím, že něco takového si prohlížet nehodláte. A znovu krátký chvalozpěv na koloristku, která čtenáři (třeba použitím monochromního „potahu“ celé stránky) významně pomáhá při orientaci v dějových skocích.

Pokud jste to se Skalpy dosud nezkusili, je nejvyšší čas začít. Na e-shopu vydavatele je v současnosti výrazná sleva na první díl (Země indiánů), ten kreslil celý Guéra (stejně jako druhý), takže se namlsáte a posléze budete schopni překousnout i toho Furna. A pokud se vám zdá, že tento odstavec působí až příliš propagačně, ano. Ve 25fps prostě máme rádi dobrý noir (lhostejno zda filmový, literární či komiksový) a nestydíme se za to. Skalpy si podporu rozhodně zaslouží.