Minulosti se nezbavíš

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 21. října 2016 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Skalpy: Úplně sám (Jason Aaron & R. M. Guéra & Davide Furnò & Francesco Francavilla) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Pátý díl série Skalpy je považován za klíčový, protože dává čtenáři konečně možnost nahlédnout pod pokličku minulosti některých vedlejších postav. A pod tou pokličkou je řádně natlakováno.

Úvod představí zcela nového hráče, postavu, která zpočátku vypadá docela sympaticky (obrat o pár peněz kasino v indiánské rezervaci se zdá být skoro bohulibý skutek), ale postupně se vyprofiluje v pořádného grázla. Britta „Diesela“ Fillenwortha už sice známe, týpek to rozhodně není příjemný a nyní se dozvíme, jak se dostal na šikmou plochu. Tak trochu tajuplně působil dosud jeho „řídící orgán“, agent FBI Nitz. Třicetiletá Nitzova buldočí snaha dostat vraha dvou kolegů mohla vzbuzovat respekt, ale ani jeho policejní minulost není prosta ošklivých skvrn. Patrně největší odhalení čeká na čtenáře v předposlední kapitole. Co spojuje vyšeptalého mystika Ten, který chytá s Lawrencem Belcourtem, jenž sedí ve vězení právě za onu vraždu dvou Nitzových kolegů? A na co přijde při vyšetřování kmenový policista Volný pád?
Závěr je pro Aarona typický. To, co naťukne na konci prvního sešitu, rozvede v tom posledním v podobě příslušně krvavého finále.

Tak nějak pořád čekám, že si tahle série prostě musí vybrat slabší chvilku a že tu kvalitu nelze pořád udržet na tak vysoké úrovni. Pětka dokládá, že ani (tuším) v polovině tenhle komiks neztrácí dech. Aaron se sebevědomě přesouvá mezi různými časovými rovinami, aniž by v nich měl jeho čtenář zmatek. Příběh zabydlel spoustou postav, ale stále se orientujeme, kdo je kdo, co dělá a (mnohdy záměrně s jistým zpožděním) proč. Navíc se mu povedl husarský kousek: hlavní hrdina Dashiell Zlý kůň se změní v opovrženíhodnou trosku, takže příběh ztratí někoho, s kým by se čtenář mohl případně identifikovat. Všechny postavy jsou větší nebo menší grázlové. Nikdo není čistý. Přesto komiks znechuceně neodložíte. Čtenářská zkušenost je podobná jako v případě Burgessova Mechanického pomeranče nebo Nabokovovy Lolity. Tam máte také odporné hlavní postavy, a přesto vás ty knihy díky vypravěčskému mistrovství svých autorů fascinují. A jak jsem podotkl minule, Aaron bezezbytku naplňuje zadání noirového žánru (pokud nepovažujete noir za žánr, tak autor pracuje s noirovými prvky) a dělá to strhujícím způsobem. Zejména retrospektiva z roku 1975 a návrat k hlavní dějové linii – „přízrak“ z minulosti může rozbít Dashiellovo utajení a své moci využije k tomu, aby drogově závislého policistu přinutil dělat věci neslučitelné se zákonem – to jsou jasné vrcholy tohoto dílu.

Už to opakuji jako kolovrátek, ale jedinou vadou na kráse je to, že ve druhém a třetím sešitě nahradili Guéru jiní kreslíři. Naštěstí se ty dvě kapitoly (o Fillenworthově dětství v podání D. Furna a o Nitzovi ztvárněném F. Francavillou) dají přežít bez vážnější újmy. Hlavně nikoho z nich nepouštět k zásadním akčním scénám. Bez barev Giuily Bruscoové si snad Skalpy už ani nelze představit. Netřeba zdůrazňovat, že série je určena dospělým čtenářům, vedle explicitního násilí se dočkáme také otevřených sexuálních scén a/nebo drsných řečí o sexu v adekvátním překladu Štěpána Kopřivy.