Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Sní androidi o elektronických přítelkyních?

Sní androidi o elektronických přítelkyních?

Sní androidi o elektronických přítelkyních?
RECENZE: Blade Runner 2049 (režie: Dennis Villeneuve, 2017) – TOMÁŠ KOMÍNEK –

Originální Blade Runner (1982) patří mezi vyjímečné vědeckofantastické filmy. U mnoha příznivců proto vyvolává potřebu (když už vůbec, tak) vyjímečného pokračování. Je to meta, které se těžko dosahuje. Nicméně se zdá, že tvůrce Arrivalu (2016), kanadský režisér Dennis Villeneuve, něco takového dokázal uskutečnit se ctí. Aby se mohl jeho Blade Runner 2049 (2017) poměřit se svým vzorem jako rovný s rovným, mu několik věcí brání. Na druhou stranu ale přináší takovou míru osobitého a vycizelovaného oživení ducha předlohy, že mu ten zasloužený následovnický status jednoduše nejde upřít.

Zásadní je, že nový Blade Runner neopouští, i když výrazně omezuje charakteristickou, špinavě futuristickou estetiku neony prozářeného filmu noir. Noirový vzhled se tentokrát drží jen jedné z vícera lokací, které snímek prozkoumává – původního futuristického Los Angeles. Ostatní prostředí, do kterých nás film zavede, dostávají svou vlastní výraznou podobu a Villeneuve spolu s proslulým Rogerem Deakinsem za kamerou si s ní obrazově pohrávají po svém.

I když tu šlo zjevně o autorský záměr, nejde se úplně vyhnout dojmu, že 2049 zůstává za svým předobrazem po vizuání stránce pozadu. Nejde přitom nutně o to, že by přesně ten špinavý neonový noir musel uniformě podkreslovat všechna prostředí filmu. Obrazu nového Blade Runnera chybí ona souvislá míra využití kontrastů a hry barev a světla proti temnotě, která učinila z podoby původního filmu tak proslulý vizuální zážitek a z jejího spolutvůrce Jordana Cronenwetha osobnost mezi kameramany.

Nový film, v němž je velká část exteriérů zalitá rozptýleným měkkým světlem, zanechává místo pestrého hraní s detaily spíš vizuálně plochý a jednolitý dojem. Už úvodní sekvence z proteinové farmy působí trochu jako zklamání. Tím spíš, že se hned prvním záběrem odkazuje na uvozující obraz originálního Blade Runnera pohledem do duhovky oka, ve které se ovšem tentorkát nezrcadlí zhola nic, natožpak myriáda světel nočního velkoměsta. Přitom by se téměř nabízela myšlenka přesadit úvodní sekvenci filmu do jiné denní doby, výraznějších světelných podmínek svítání nebo (i ze symbolického hlediska možná vhodnějšího) soumraku, na který by pak přechod do barevného nočního LA mohl plynule navázat.

Jinak ovšem s využitím temnoty a kontrastního světla a barev pracuje film místy úctyhodně, jak dokazuje většina sekvencí v sídle Wallacovy korporace nebo scéna v holografické „aréně,“ ve které se Deckard vypořádává s nezvanou návštěvou. Je pouze škoda, že si VilleneuveDeakinsem pro výraznější hru se světelností nevyhradili více prostoru.

V čem se naopak Dennisi Villeneuvovi opravdu podařilo zasáhnout do černého, je provázání nového filmu s popkulturním odkazem Scottovy klasiky – a to zároveň za hranice hraného filmu i za geografické (a kulturní) hranice Ameriky. V rámci přípravy snímku 2049 přizval ke spolupráci dva další režiséry k vytvoření několika krátkých filmů, doplňujících události mezi oběma celovečerními snímky. Jedním z režisérů je Luke Scott, mladší syn Ridleyho Scotta, který vytvořil dva kratší snímky věnované postavám Niandera Wallace a Sappera Mortona.

Druhým z přispívajících režisérů je Šiničiró Watanabe, tvůrce slavného anime seriálu Cowboy Bebop, který už bezmála dvacet let zastává v žánru science fiction podobně kultovní status jako sám Blade Runner a mimo jiné i tomuto snímku (podobně jako množství dalších špičkových anime) přiznává vliv a inspiraci. WatanabeVilleneuvovu filmu přispěl čtvrthodinovým animovaným snímkem Blade Runner: Black Out 2022, který ilustruje okolnosti útoku rebelujících replikantů na světovou technologickou infrastrukturu. Událost, která ve fikčním světě filmu působí jako analogie 11. září, pak v zápletce celovečerního snímku slouží jako spouštěč plošné generační výměny replikantů a vyhlazování nestálých starších modelů.

Japonská vazba ale zdaleka nekončí jen u spolupráce s Watanabem. V multikulturní směsce fiktivního LA dál vládne jazykový mišmaš „cityspeak“, ale mezi různorodým množstvím jazyků dostává v celovečerním filmu zvlášť výrazný prostor psaná i mluvená japonština a prostředí města znovu (podobně jako v originále) silně odráží vlivy japonské reklamní popkultury. Opravdu silná, trefná a nápaditá metavazba na (nejen) japonskou popkulturu se ovšem skrývá v jednom z nejoriginálnějších prvků snímku 2049, pro který do budoucna jistě zůstane nový Blade Runner pamětihodný sám o sobě.

Villeneuvův film se mimo jiné osobitým způsobem dotýká věčné otázky důvěrných vztahů, intimity a sexu. Na jednu stranu si při několika příležitostech neodpustí přidrzle a nenápadně dloubnout do zbytků západních mainstreamových tabu stran sexuálních motivů na plátně. A to vždy způsobem, který je takřka přímo před očima v záběru a přitom vůbec není těžké ho přehlédnout. Na stranu druhou ale také přináší jednu velmi neobvyklou variaci na motiv romantického vztahu.

Do jak velké míry je ten nápad žánrově originální, si netroufám soudit, ale přinejmenším jde o nesmírně svěží a poutavě zpracovanou variantu zdánlivě otřepaného tématu. Pojetím a hlavně konkrétním ztvárněním vyvrcholení zmíněné důvěrné linie, působí tento segment Blade Runnera 2049 v rámci západní filmové sci-fi trochu jako žánrové zjevení. Způsob jejího podání navíc velmi nápadně připomíná způsoby, jakými často pracují přední tvůrci tzv. áčkového anime s podobnými motivy – kde se citové, morální, filozofické a vědeckofantastické prvky setkávají s hlubším lidským rozměrem.

Jinými slovy, je příjemné vidět, že Dennis Villeneuve má mimo úcty k práci Šiničira Watanabeho i velmi dobrý širší přehled o anime tvorbě jako takové a dokáže z ní užitečně čerpat pro svůj vlastní film. Čímž se mimo jiné pomyslně uzavírá určitý kruh tvůrčího vlivu původního Blade Runnera na sféru anime a od něj nyní zase zpět. V souvislosti s japonskou popkulturou vázanou na anime a zejména pak tamními fenomény otaku a hikikomori jde zároveň o nesmírně trefný a nápaditý druh společenského komentáře.

Je nutné zmínit ještě jednu stránku Villeneuvova filmu, u které by postřeh z populárních zvyklostí v anime tvorbě možná býval pro film zdaleka nejpřínosnější. Prvotní ohlasy diváků se totiž sice zdají být velmi pozitivní, ale i tak se velmi často objevují výtky, že Blade Runner 2049 je příliš pomalý, rozvláčný a hlavně předvídatelný. A pokud se filmu v něčem skutečně dá přičíst slabé místo, pak je to rozhodně nešťastně zvolená struktura vyprávění, resp. posloupnost odhalování klíčových informací divákům.

Hlavní zápletka vychází z motivů, které jsou dnešnímu publiku relativně dobře známé z řady jiných snímků. Film se na nich ovšem přesto snaží vybudovat vlastní detektivní fabuli, stavěnou na pátrání po stopách k rozluštění staré záhady. Celkový rámec vyprávění je v zásadě velmi podobný tomu z původního Blade Runnera. V obou případech divák poměrně brzy zjistí, jakým směrem se má děj a cesta hlavních postav ubírat. Oba filmy vyprávějí lineárně, s určitým využitím krátkých obrazových a zvukových flashbacků. Původní Blade Runner ale obecně nikdy neprozrazuje příliš mnoho dopředu a většinu času až do závěru drží diváka v nejistotě, bez jasné představy o dalším bezprostředním vývoji.

Nový Blade Runner se bohužel obrazně řečeno střelil do nohy vlastní pistolí v tom, že divákům prozrazuje nebo naznačuje až příliš mnoho příliš brzy. Posloupnost odhalování toho následujícího je u něj rozdělená mezi koncentrovanou dávku indicií cca v první čtvrtině a úplné rozklíčování záhady cca ve dvou třetinách filmu. Celý kámen úrazu přitom do velké míry leží na jednom nejen příliš brzo odhaleném, ale vysloveně přeexponovaném kousku informace.

V podstatě se jedná o záměrný vypravěčský manévr, film cíleně manipuluje s přesvědčením (nejen) diváka, aby si připravil půdu pro pozdější dopad dalšího odhalení. Jenže v okamžiku, kdy toto odhalení přijde, ztratil tah hlavní zápletky už dávno na své síle kvůli nedostatku napětí z nejistoty, ve které měl divák delší dobu přemítat. Sebepřesvědčivěji zahrané vnitřní drama pak už bohužel nezachrání scény, u kterých v šoku zůstává pouze postava na plátně.

Výsledek zamrzí o to víc, že by stačilo pozdržet a v dialozích obejít jeden nebo dva krátké momenty filmu a i těm nejbystřejším divákům a znalcům Blade Runnera by zůstalo dost prostoru pro nejistotu a váhavé očekávání. Tím spíš, kdyby si Dennis Villeneuve troufnul např. na odvážnější, nelineární syžet, který by mohl celou posloupností odhalování povážlivě zamíchat. Právě to je přitom lekce, kterou si mainstream anime stihl v uplynulých desetiletích osvojit až do takové míry, že z nelineární narace za účelem udržení pozornosti a napětí udělal téměř stereotyp.

Zdá se to až škoda, že režisér už před premiérou odmítl myšlenku dalších odlišných režisérských verzí filmu s tím, že premiérová verze má být jeho director’s cut. I přesto se mu však podařilo přijít s filmem, který navazuje na legendami opředený originál důstojně, svým vlastním způsobem.

Úkol byl splněn. Interlinked.

 

Blade Runner 2049

Režie: Dennis Villeneuve
Scénář: Hampton Fancher, Michael Green
Kamera: Roger Deakins
Hudba: Hans Zimmer, Benjamin Wallfisch
Hrají: Ryan Gosling, Harrison Ford, Ana de Armas, Sylvia Hoeks, Robin Wright
Česká premiéra: 05. 10. 2017 (Falcon)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Příznivec filmu žánrů detektivních, špionážních, vojenských i historických. Nadšenec do téměř všech podžánrů fantastiky. Svého času také student Anglické filologie a Filmové vědy na FF UPOL.

Počet článků : 9

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru