Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Sněz ten oplatek

Sněz ten oplatek

Sněz ten oplatek

RECENZE: Psi Páně aneb Sněz ten film (režie: Jonáš Vacek, 2017) – VERONIKA JANČOVÁ –

Víra a náboženství jsou v dnešní společnosti velmi diskutovanými tématy. Je to však diskuze soustředěná kolem problematiky uprchlické krize a všeobecné xenofobní hysterie z invaze potenciálně ohrožující islámské kultury. Pro ostatní náboženské otázky již v médiích mnoho prostoru nezbývá (ačkoli Česká televize zodpovědně přispívá různými dokumentárními cykly). Zejména křesťanství je nicméně pro mnoho lidí stále nedílnou součástí života, či dokonce smyslem jejich bytí, a pro některé představuje celý svět. Jedním z takových světů, rodinou dominikánů se zabývá Jonáš Vacek v celovečerním dokumentu Psi Páně, ve kterém hledá odpověď na otázku, kdo vlastně jsou dominikáni a jak v 21. století funguje život v řádovém společenství.

Dokumentární film Psi Páně vznikl za účasti České dominikánské provincie, symbolicky u příležitosti osmistého výročí založení řádu dominikánů. Pro vznik dokumentu byla přímá spolupráce s řádem přirozeně nezbytná, přesto zapojení protagonisté překvapí vstřícným a otevřeným postojem, který vůči filmařům zaujali. S obdobnou otevřeností přistoupil k dokumentu sám režisér. Filmaři nejsou „neviditelní“ a chvílemi se stávají aktéry ve vlastním filmu. Členové štábu volně vstupují do obrazu, který křižují tyčové mikrofony, protagonisté reagují na přítomnost filmařů a promlouvají s režisérem. Pomyslná stěna mezi prostorem před kamerou a za kamerou není jen narušena či zbourána, ale spíše se s ní od počátku vůbec nepracuje.

Jonáš Vacek v dokumentu Psi Páně nabízí jak pohled do řádu dominikánů, tak zpřístupňuje i proces tvorby dokumentu. Tento přístup však není samoúčelný, nýbrž je chytře využit tak, aby přinášel vypovídající sdělení ke sledovanému tématu. Tyto kvazi-making of scény nejsou pouze nějakým dobrodružstvím z natáčení, ale odhalují vnitřní fungování řádu, vztahy mezi členy komunity (a především mezi řádovými bratry a sestrami), jejich postoje vůči různým otázkám a způsob uvažování. Tato absolutní odtajněnost vyvolává silný dojem autenticity a neskrývané reality. Protagonisté zachycení ve filmu působí velmi přirozeně, bezprostředně a neinscenovaně. Na druhou stranu tento volný styl nemusí vyhovovat vkusu každého diváka a občas působí až rušivě (obzvláště vpády mikrofonů či efekt přeostřování na nevhodném místě).

Jaké je být dominikánem?

Ve filmu často zazní, že „správný dominikán je navenek studený jako psí čumák“. Zde však toto pravidlo rozhodně neplatí. Dokument Psi Páně naopak odhaluje jejich vřelost, přátelskost a veselost. Kdo by čekal upjaté nepřístupné osoby s kamennými tvářemi, je na omylu. Dominikáni hýří úsměvy od ucha uchu, vtipkují a špičkují se. S humorem nešetří dokonce ani během kázání, a to až (pro nezasvěceného diváka) zarážejícím způsobem.

Izolovanost od okolního světa se zde přesto projevuje. Odráží se v nadšení, s jakým členové řádu k natáčení přistupují a ochotně se předvádějí před kamerou. Současně jsou na některých méně extrovertních dominikánech patrné stopy ostychu a lehké rozpaky, neboť situace kolem natáčení je pro ně vskutku velmi nestandardní. Izolovanost od okolního světa je však očividná především v případě sester z dominikánského řádu, jež jsou mnohem rezervovanější a k natáčení přistupují spíše odmítavě. Jejich zjevná mírnost, skromnost, plachost a ostýchavost před filmaři je až dojemná a cítíme z nich skutečnou pokoru.

Scény z kláštera sester dominikánek, kdy sledujeme jejich setkání s bratry a společnou rozmluvu nad natáčením dokumentu, patří mezi nejpůsobivější části filmu. Záběry jsou laděny do monochromaticky bílé, což podporují jak roucha protagonistů, tak prostota interiéru. Boží reflektory v podobě kuželů slunečních paprsků pronikají skrz okna kláštera a přinášejí do skromného interiéru hřejivé světlo, jež jej příjemně otepluje. Tyto výjevy umocňují nesmírný klid a pozitivní naladění, které z těchto scén dýchá a podtrhává dojem čistoty, nevinnosti a upřímnosti jejich života.

„Bůh chce, abychom ho jedli v oplatce?“

Snímek je pečlivě strukturován a tvoří jej tři nosné tematické celky zaměřené na akty křtu, eucharistie a zpovědi. Jonáš Vacek se ptá po tom, co tyto nosníky křesťanské víry v dnešní době znamenají, zda mají smysl a jestli nejsou pouze přežitkem či rituálem bez hlubšího významu. Dochází tu tak k určitému střetu historické symboliky s realitou dneška. K jednotlivým tématům se vyjadřují jak sami dominikáni, tak také „obyčejní smrtelníci“. Divákům se díky tomu dostává jednak oficiálního vysvětlení, jak tyto ceremonie fungují a probíhají, jednak zjišťujeme, jak je vnímají samotní kněží a v neposlední řadě také zprostředkovává reflexi od lidí, kteří těmito obřady prošli.

Důstojnější promluvy často rychle střídá humor a film nabízí řadu zábavných momentů. Lví podíl má na tom hlavní protagonista Jindřich (Jindřich Poláček), který se vymyká jakýmkoli myslitelným předsudečným představám o kněžích. Je aktivní, energický, kontaktní a především vynikající řečník. Někdy se otevírá více, jindy méně. Jeho postava svou extroverzí sice chvílemi vyvolává otázky (zejména po opravdovosti jeho zápalu), nicméně ve výsledku působí velice upřímně (zejména ve chvílích, kdy odkládá masku humoru a mluví vážně). Bratr Jindřich se stává průvodcem ve světě dominikánů. Sledujeme jej při kázáních, rozmluvách s ostatními členy řádu i při více rutinních činnostech. Skrze toto pozorování poznáváme fungování řádu dominikánů, hlavní principy jejich práce a poslání, které se snaží naplňovat. Vidíme neskutečné nadšení a radost, ohromnou snahu, ale také stín pochybností a pocity těžkosti ze svého údělu a zvolené cesty.

Psi Páně nejsou investigativním pátráním po skandálech nebo odvrácené tváři církve. (Z tohoto hlediska má dokument blíže spíše k promo videu.) Namísto toho jde o zachycení současné podoby dominikánské provincie římskokatolické církve, zmapování jejího zázemí na našem území, jejího fungování v moderní společnosti a v neposlední řadě také pátrání po tom, co dnes znamená křest, eucharistie a zpověď. Dokument je přístupný širokému publiku a rozhodně má co říct i nám z řad zapřisáhlých ateistů. Ukazuje, že dominikáni rozhodně nejsou podivíni v archaických kostýmech, zavření za zdmi klášterů. V případě Psů Páně však vyznění filmu závisí především na každém divákovi. Za velmi inspirativní považuji například otevřenost, s jakou se k natáčení členové řádu i filmaři postavili. Psi Páně jsou pro mě výzvou k tomu, abychom byli více otevření, ale také abychom se pokusili být více skromnými a pokornými jako sestry dominikánky.

Psi Páně aneb Sněz ten film

Scénář a režie: Jonáš Vacek
Kamera:
Pavel Mašek
Střih: Juraj Ondruš
Zvuk: Ondřej Šmejkal
Hudba: Pavel Vrtěl
Česká republika, 2017, 70 min.
Premiéra: 28. ledna 2017 (Forleaf)

Foto: www.psipane.cz (Tobiáš Kučera)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 19

Komentáře (1)

  • JANIADRI

    Včera jsem shlédla snímek. Předtím jsem ale četla hodnocení na CSFD a šla do kina s předsudky… Zbytečné předsudky. Film mě oslovil velmi. Hlavní protagonista, ač není film o něm, je normální, lidská bytost, chová se přirozeně a ukazuje tak (věřícím i nevěřícím), že jsme všichni jen lidé, a ač věříme či nevěříme, neznamená to, že jsme lepší či nejsme. Výstižně to řekl při kázání v kostele – „nesypte perly sviním…“ A lehce dodal: „Sviním venku? Nebo tady?“ A to je přesně ono. Kolik lidí v kostele nemáme rádi, protože nám ublížili? A kolik dobrých přátel mezi nevěřícími máme? Všichni jsme jenom lidi….
    Proč se uzavírat, chovat se studeně, povýšeně a nevěřící spíše odrazovat (jak se někdy může dít, když takový člověk přijde do kostela a vidí tam ty zamračené vážné osoby)?
    Za snímek tleskám!

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru