Usagi se zlobí

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 01. října 2017 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Usagi Yojimbo: Město zvané Peklo (Stan Sakai) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Sedmadvacátý svazek dobrodružství králičího ronina Usagiho rámuje titulní příběh, kterým se Stan Sakai otevřeně hlásí k odkazu Akiry Kurosawy. Město zvané Peklo si v ničem nezadá s městečkem z klasického dramatu Tělesná stráž (1961). Také zde obyvatelstvo terorizují dva gangy soupeřící o nadvládu, představitel zákona je bezmocný a potulný šermíř (v komiksovém případě Usagi) se rozhodne vstoupit do konfliktu s úmyslem jej vyřešit. Kdo by si však myslel, že Sakai si usnadní práci tím, že Kurosawovo drama jen rozkreslí do podoby antropomorfních zvířecích postav, dost by tohoto tvůrce podcenil. Ten má stále v rukávu překvapivé dějové zvraty a nebojí se nechat titulního hrdinu obalamutit vychytralým gangsterským šéfem.

Do tohoto příběhu jsou sevřeny tři kratší povídky. Nukekubi je ze slabšího soudku a dost jej zachraňuje závěrečná pointa. Komiksový fanda si při jejím čtení uvědomí, oč lepší je kraťoučká hellboyovská povídka Hlavy (se stejným námětem) z knihy Pravá ruka zkázy. Narukamiho meč je fajn, ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že variaci téhož jsem už od Sakaie četl několikrát. Jestli mě něco (vizuálně) dostalo, pak brutální scéna s koněm a ještě přesný hod zlomenou katanou. Teru teru bozu opět čerpá z démonologie. Když už to vypadá, že Sakai se skutečně hororově utrhl ze řetězu, shodí celou story tím nejotřepanějším „trikem“ žáka základní školy, který píše slohovou práci na téma Jak jsem se polekal. Asi moc nezaspoileruji, když prozradím, že je to „trik“: …a pak jsem se probudil. Naštěstí si autor v minulosti připravil spoustu výživných postav, takže tato povídka nekončí zklamáním, ale vskutku hororovým výjevem, který ale ocení pouze znalci předešlých knih.

Patrně nejsilnější moment přichází v Setkání v průsmyku Krvavého stromu, který je již předzvěstí finále Města zvaného Peklo. Tady nehodlám prozrazovat nic, snad jen to, že něčím podobným dokáže Sakai v mých očích ospravedlnit existenci celé knihy. Následuje zmíněné westernové finále dva proti několika desítkám, včetně ikonického okamžiku, kdy si hrdinové sundají klobouky a padouši poznají, s kým budou mít tu čest.

Přednedávnem jsem se byl v kině podívat na dvojku Terminátora. Ačkoli ten film jsem v kině zhlédl při jeho prvním uvedení a od té doby nesčetněkrát na různých nosičích, je stále skvělý a divácky funguje. Dokonce mě ani nerozbolela hlava z konverze do 3D. Stejný pocit mám při čtení Sakaiových komiksů o Usagim Yojimbovi. Jsou pořád skvělé a čtenářsky fungují. A hlava vás může rozbolet jen z toho, jak rychle každou knihu napoprvé přelétnete.

P.S. Charles Bukowski dokázal mnohdy stvořit dobrou báseň i o tom, jak se mu nedaří napsat dobrou báseň. V předmluvě vás Geof Darrow přesvědčí, že… ehm… není žádný Charles Bukowski.