Zde se nacházíte: 25fps » TV » Jak je důležité míti Buffy

Jak je důležité míti Buffy

Jak je důležité míti Buffy
TV – TÉMA: 90’s KIDS – Buffy the Vampire Slayer (1997 – 2003) – KLÁRA FEIKUSOVÁ –

Angelus: „No weapons, no friends, no hope. Take all that away and what’s left?“

Buffy: „Me.“

(The Becoming 2, s02e22)

Buffy je kult. Buffy je fenomén. Buffy je vrchol popkultury. Buffy je feministická ikona. Buffy je dvacet let. 10. března 1997 byla na stanici The WB odvysílána pilotní epizoda. Buffy: Přemožitelka upírů patří k těm kultovním dílům, která musí znát každý, i kdyby je nikdy neviděl. Fenomén Buffy však nikdy neutichl, stal se součástí popkultury dalších generací a také zájmu akademiků. Vznikly a stále vznikají nové publikace a Buffy studies tvoří legitimní součást televizních studií. Dvacet let je ale dlouhá doba a ptát se, zda a jak dílo zestárlo, není nemístné. Televizní a feministický diskurz se za tu dobu značně proměnil. Buffy se tak ocitá v novém kontextu, který na ni nutně nahlíží kriticky. V následujícím textu se budu věnovat otázce, v čem Buffy zestárla a které její aspekty nikoli.

Pravá blondýnka s levým hákem

Giles: „Sorry to barge in. I’m afraid we have a slight apocalypse.“ (Bring on the Night, s07e10)

Buffy: Přemožitelka upírů se poprvé objevila jako film v roce 1992. Jeho scenárista Joss Whedon nebyl se zpracováním své myšlenky spokojen. Televize je považována za médium scenáristů a vskutku se stala pro Buffy lepším prostorem. Buffy trvala sedm řad vysílaných mezi léty 1997 až 2003. Základ příběhu stojí na subverzi hororového žánru, která je znát již v úvodní scéně pilotu. Mladý pár se vloupá v noci do školy. Muž, který za sebou táhne drobnou blondýnku, ji neustále ujišťuje, že se nemá čeho bát, nikdo jiný ve škole není. Blondýnka se plaše zeptá, zda si je jistý. Jen co přikývne, promění se v upírku a mladíka zabije. Ale téhle blondýnky se seriál netýká. Hlavní hrdinkou je Buffy Summers (Sarah Michelle Gellar), která svým ryze femininním vzezřením a upovídanou pusou nevypadá na superhrdinku, kterou ve skutečnosti je. Coby Přemožitelka má nadlidskou sílu a také poslání – udržovat rovnováhu dobra a zla zabíjením upírů, démonů a jiných temných sil. Seriál začíná přestěhováním Buffy do kalifornského městečka Sunnydale, jež je doslova bránou do pekel. K misi, kterou Buffy plní, se brzo přidávají její spolužáci; věčný smolař Xander (Nicholas Brandon), šprtka a počítačová expertka Willow (Alyson Hannigan), kteří tvoří základní tým Scooby gangu, jak si s nadsázkou říkají, nad nímž dohlíží Pozorovatel, tedy jakýsi guru Přemožitelky, Giles (Anthony Head). 

Střední škola může být peklo, v tomto případě nejde ovšem o metaforu, ale spíše metonymii. Buffy a její přátelé musí čelit jak epizodním, tak sezónním monstrům (nazývaným žargonem seriálu – tzv. Buffyspeak – Big Bad), která často metaforami jsou. Buffy vyniká kombinací žánrů, která slouží k zobrazení teenagerovských úzkostí a reálných problémů nereálným přístupem. V epizodě Witch si žárlící matka-čarodějnice vymění s dcerou tělo, aby znovu prožila zašlou slávu roztleskávačky. Gingerbread je ukázkovou studií v davové psychóze, kdy stačí dvě bezejmenná dětská těla k vyvolání lynče (spoiler; mrtvé děti jsou ve skutečnosti démon živící se nenávistí a chaosem). Neschopnost komunikace se postavám vymstí v Hush, kdy celé městečko Sunnydale přijde o hlas. A snad nejslavnější příklad: poté co Buffy poprvé stráví noc se svým přítelem Angelem, její milý ztratí duši a stane se monstrem. Něco podobného, ačkoli ne doslovného, se stalo mnoha dívkám po celém světě.

Tyto metaforické zápletky vytváří nové významy a narativní vrstvy a celkově přispívají ke komplexnímu vyprávění seriálu. Buffy vyniká v kombinování epizodní a seriálové narace, kdy každá epizoda má vlastní uzavřený příběh, ale zároveň rozvíjí sezónní zápletku, mytologii a vztahy mezi postavami jdoucí napříč celým seriálem.1 V rámci akademických a kritických textů jsou často zmiňovány tzv. konceptuální epizody v Buffy, kdy se určitý koncept stává motivem pro danou epizodu. Once More, With Feeling představuje asi nejznámější muzikální epizodu v televizní historii. Restless sestává pouze ze snových sekvencí. The Zeppo se soustředí na vyprávění z pohledu vedlejší postavy, Xandera, kdy apokalyptickou bitvu Buffy a ostatních staví do pozadí. A již zmíněná epizoda Hush je ze dvou třetin stopáže bez dialogů, spoléhé pouze na fyzickou akci a tím naznačuje konec vnímání televize jako více zvukového než vizuálního média. Tyto epizody však nejsou samoúčelné a vždy posouvají děj dále a rozvíjí charaktery postav.

Záporné postavy mají dostatek šarmu, aby divák nedbal na morálku a užíval si cynický humor Spikea nebo herecký výkon Davida Boreanaze coby chladnokrevného Angeluse.

Dobře napsaný příběh a postavy jsou základ každého televizního vyprávění. Především to druhé tvoří nosný bod seriálů. Postavy v Buffy vynikají komplexními charaktery, každý má své chyby a úzkosti. Buffy není dokonalá hrdinka. Ve škole jí to příliš nejde a nemá ani dobrou pověst. Udržet si nějaký sociální život je pro ni větší problém než nikdy nekončící příval upírů. I ty záporné postavy mají dostatek šarmu, aby divák nedbal na morálku a užíval si cynický humor Spikea (James Marsters) nebo herecký výkon Davida Boreanaze coby chladnokrevného Angeluse.

Postavy se vyvíjejí adekvátně k tomu, co se jim děje, a jejich proměny stanovisek a rolí nepůsobí uměle, což je častý problém seriálové narace. Whedonův kontinuální dohled nad seriálem zajišťoval udržení narativní logiky, mytologie seriálu a logický vývoj postav. Nicméně po páté řadě, kdy se pustil do vytváření seriálu Firefly pro stanici Fox, předal dohled nad Buffy Marti Noxon. Šestá a sedmá řada bývají často kritizovány jako méně zdařilé, což může souviset s tím, že jsou také značně temnější než předchozí řady a věnují se emocionálně náročným tématům, jakými jsou sebevražda, sexuální násilí a (metaforická) drogová závislost. Možná tento „úpadek“ kvality posledních dvou sezón vskutku je vinou absencí Whedonova dohledu. Ne však proto, že by bez něj nemohly vznikat pozoruhodná díla, ale už kvůli samotné výměně pozice showrunnera. Taková změna sama o sobě naruší do jisté míry produkci seriálu a může mít na něj negativní vliv.

Jak již bylo řečeno, televize je médiem scenáristů. Jejich práce je zdaleka nejdůležitější pro udržení logiky a atraktivity pořadů se seriálovou narací. Za Buffy stojí velké množství talentovaných scenáristů. Kromě tvůrce Josse Whedona, jenž napsal a režíroval epizody jako Hush, Once More with Feeling a The Body, zde najdeme Jane Espenson (Battlestar Galactica, Torchwood, Once Upon a Time), Marti Noxon (UnREAL, To the Bone), Davida Furyho (24, Lost, Fringe), Douglase Petrieho (Darevedil, Pushing Daisies, American Horror Story) a další. Koncentrace tolika nadaných tvůrců bezpochyby vedla nejen k vytviření kreativních epizodních příběhů, ale také komplexní narace Buffy napříč sezónami.

Temná stránka teen dramatu

Buffy: „We haven’t been properly introduced. I’m Buffy, and you’re history!“ (Never Kill a Boy on the First Date, s01e05)

Teen drama je relativně mladý žánr, který se vyvinul z rodinných seriálů. V poslední době vzniká množství teen dramat, jež jsou narativně a tematicky temná. Může jít o spojení s žánry jako horor (Teen Wolf, Scream, In the Flesh), noir (Veronica Mars, Riverdale), sci-fi (3%, The 100, The Runaways), nebo o ryze realistické drama (13 Reasons Why, Sweet/Vicious). Tyto seriály se vymykají představě teen dramat, v nichž se objevují závažná témata, ale celkově působí pozitivně (Glee, One Tree Hill, Gossip Girl). Žánrová hybridita není populární jen v teen dramatech, nicméně u nich je velmi znatelná. Někdy tato „temnost” značí příklon ke quality TV estetice a vyprávění (13 Reasons Why) či užití populárních, dříve marginalizovaných žánrů jako horor a sci-fi. Co se týče televize, Buffy: Přemožitelka upírů patří k prvním teen seriálům, které tento fenomén využívaly. Tím zapadá do současných tendencí žánru, který také bezpochyby ovlivnila.

Teen drama a horor patří k nejvýraznějším žánrům seriálu. Hororové zápletky a prvky mají často metaforický charakter.

Buffy nekombinuje pouze horor a teen drama, ale také komedii, jež patří k jejím nejkultovnějším znakům. Kromě konverzačního humoru, ironie a příležitostné grotesky (The Zeppo, Betwiched, Bewildered and Bothered) seriál vyniká ve využití střihu ke komediální pointě. Střih mezi dialogy, který Rhonda Wilcox nazývá stehový přechod (stitched segue), vytváří vtip z nesouvisejících rozhovorů, jež komentují dění epizody.2 Tato efektivní technika je v Buffy velmi častá.

Mezi další trendy současné (nejen) teen televize je tzv. cool faktor. Co cool faktor je, se liší s každým pořadem – musí prostě být cool.3 Buffy se svými častými popkulturními referencemi („Clark Kent has a job. I just wanna go on a date!”) a slangem tento požadavek naplňuje. Právě jazyk Buffy dodává další symbolickou rovinu. Teen postavy v Buffy často mluví zkratkovitě, slangem a s vlastním humorem, který kontrastuje se střízlivým vyjadřováním dospělých a ještě více s archaickou či minimálně květnatou mluvou upírů („Oh, you know demons. It’s all exaggeration and blank verse.”). Podle Wilcox jazyk pomáhá k vytváření bariéry světa dospělých – těch, co si nevysvětlitelné události v Sunnydale vysvětlují realisticky – a teenagerů, kteří ví, co se skutečně děje, ale musí udržovat tajemství.4 Slovy Wilcox: „… the use of language in Buffy reinforces the theme of adult ignorance – and the grace and wit of the language embody one element of the heroism of the teen characters.”5

Právě ona bariéra mezi teenagery, kteří musí řešit vážné situace, a dospělými, kteří jejich problémy zlehčují, je něco, co je nejen typické pro současná teen dramata, ale také všechny epochy. Tato mezigenerační neschopnost komunikace a porozumění se nemění. Tím Buffy promlouvá nejen ke své původní generaci diváků, ale i k těm současným. Pravděpodobně žádný teenager se nemusí tajit před rodiči, že po nocích zabíjí upíry, aby odvrátil apokalypsu – ale většina teenagerů ví, jaké to je, když se svěří s něčím rodičům a oni jim nevěří, nebo ještě hůř, je neposlouchají. A každý teenager ví, jaké to je, když jej dospělí neberou vážně.

Jedním ze základních témat teen seriálů je mezigenerační střet. Také v Buffy je na něj dán důraz a to i skrz dialogy mezi dospělými a teenagery, kdy je dán do kontrastu osobitý slang s archaismy.

O dvacet let později…

Oz: It looks dead. It smells dead. Yet it’s moving around. That’s interesting. (Dead Man’s Party, s03e02)

Buffy bývá zmiňována jako středobod feminismu v popkultuře. Seriálu nelze upřít, že zobrazuje velké množství ženských postav (mužské postavy nikdy v počtu nepřevyšují ty ženské) a to velmi komplexních a chybujících. I když některé začínají jako stereotypy, vyvíjí se a rostou spolu se seriálem. Buffy je často tou nejsilnější osobou v místnosti, ať už je plná lidí nebo démonů. Zároveň není maskulinizována (fyzicky ani psychicky), což je častý nešvar „silných hrdinek” (řekl někdo James Cameron?). A opovažte se před ní použít slovo dívka coby nadávku („Yes, she’s quite a good poet. I mean, for a –” „A girl?” „For an American.”). Nicméně sexismus je v Buffy stále přítomný a funguje na obě strany. Ženské postavy bývají objektivizované a mužské postavy mají urgentní potřebu zachovávat si svůj maskulinní status quo. Obojí je důvod, proč je z dnešního pohledu postava Xandera méně vtipná, než se snaží být. Většina jeho vtipů je sexistická či sexualizuje jeho kamarádky a některé narativní linie epizod jsou založeny na jeho komplexu méněcennosti týkající se mužnosti (Halloween, The Zeppo, The Replacement). Místo toho, aby tyto narativy otevíraly otázku toho, jak se cítí dospívající muž ve světě emancipovaných žen, spíše je tato emancipaci narušena unavujícími sexuálními vtipy.

Poté, co Buffy stráví noc s Angelem, stane se z něj doslova monstrum. Nejedná se jen o metaforu, ale jde také o jeden z největších zvratů seriálu, kdy se jeden z hrdinů stává hlavním záporákem, tzv. Big Bad.

Problematické je také zobrazování ženské sexuality. Když má Buffy poprvé sex, její přítel se změní v monstrum. Když má sex podruhé, její partner ji využije a ještě s ní psychicky manipuluje. Její druhý přítel, Riley, sice neztratí duši, ale v epizodě Where The Wild Things Are jejich sexuální energie osvobodí poltergeista v prokletém domě. A její vztah se Spikem, jenž je silně sexuální a sado-masochistický, je natolik komplikovaný, že když v šesté řadě skončí pokusem o znásilnění, vyšle tím seriál nepříliš pozitivní zprávu ženám, které si svou sexualitu užívají. Tato nešťastná narativní epizoda, jež v kontextu ani není nutná k posunutí děje, poznamená jak následný vztah postav, tak dojem z celého seriálu. Postavám se sice podaří toto trauma překonat a odpustit si (Spike si pořídí duši a s Buffy navážou romantický a více vyrovnaný vztah), nicméně tento narativ zůstává problematickým.

Nejvýraznější problém Buffy v kontextu současné televizní tvorby je nedostatek diverzity. Obsazování etnických a jiných menšin není příznakem bezduché politické korektnosti. Dává prostor a hlas lidem, kteří jsou ve společnosti znevýhodňováni. Reprezentace má svou podstatu nejen pro identifikaci publik (protože když někdo není reprezentován v médiích, neexistuje), ale také pro přijetí multikulturního diskurzu, jež je pro globalizovanou společnost zásadní. Navíc představa USA, coby výhradně bělošské společnosti není přesná, zvlášť v Kalifornii, kde je bělošská populace o 11,8 % nižší, než je národní průměr.6 Postavy náležící k etnickým minoritám se v Buffy objevují pouze jako vedlejší či epizodní postavy. Co se týče sexuálních menšin, zastupuje je Willow a její přítelkyně Tara (Amber Benson) a Kennedy (Iyari Limon) v sedmé řadě. Vztah Willow a Tary končí tragicky vraždou Tary, což odpovídá nešťastnému fenoménu Bury Your Gays.7 Nicméně jejich vztah představuje jeden z nejzdravějších a nejharmoničtějších nejen v rámci seriálu, ale v lesbických narativech obecně.

Vztah Willow a Tary sice končí tragicky, jak tomu u lesbických narativů často bývá, nicméně představuje jeden z nejzdravějších vztahů v seriálu a televizi obecně.

V čem Buffy alespoň částečně zestárla je její audiovizuální stránka. První tři sezóny mají formát 4:3, který v dnešní době HDTV působí značně retro. Stejně tak kostýmy a hudební stopa, jež odpovídá cool faktoru své doby. To nemusí být nutně špatně. Pro mileniály to vytváří nostalgii, ať už Buffy sledovali během svého dospívání nebo ne. Právě pro tuto skupinu nebude těžké Buffy „prodat“. Horší to může být s generací Z, jež už vyrůstala s tablety, chytrými mobily a HDTV. Jim může Buffy připadat jako duch minulých Vánoc. Buffy je jednoznačně komplexní seriál a se svou audiovizuální stránkou pracuje kreativním způsobem. V již zmiňovaném Hush nejsou po dvě třetiny stopáže dialogy, v The Body, jedné z nejmrazivějších epizod seriálu a televize obecně, není použit nediegetický zvuk. Restless je surrealnější než obrazy Dalího a Freud by nad ním zaplesal, stejně jako nad veškerými snovými sekvencemi, s nimiž seriál hojně pracuje. Buffy pečlivě pracuje s detaily (např. když Willow v Restless píše na záda své přítelkyně Tary báseň od Sapfó, jež předznamenává budoucí události)8 a jak bylo zmíněno výše, hraje si se zvukem, střihem a žánry. Ale coby horor, který spoléhá na speciální efekty, není tak působivý, zvlášť ve srovnání s dnešními fantastními díly plnými CGI triků. Masky démonů a efekty použité k zobrazení magie v Buffy jsou dnes již značně „oldschool“. Dnešnímu divákovi, především z generace Z, mohou připadat směšné.

Kam nechodí slunce, chodí Buffy

Buffy: Ok, I’m cookie dough. I’m not done baking. I’m not finished becoming whatever the hell it is I’m gonna turn out to be. I make it through this, and the next thing, and the next thing, and… maybe one day I turn around and realize I’m ready. I’m cookies. And then, you know, if I want someone to eat— or enjoy warm, delicious cookie me, then, that’s fine. That’ll be then. When I’m done. (Chosen, s07e22)

Kultovní dílo se vyznačuje několika znaky. Většinou se jedná o fantaskní žánr (sci-fi, horor, fantasy), který má malý, ale věrný okruh fanoušků. Pro vytvoření kultovního statusu je také třeba časový odstup. Buffy jednoznačně kult je a nejen proto, že splňuje výše uvedené požadavky. Její role v popkultuře, televizní historii a akademické sféře má takový význam, že nehrozí, že by byla zapomenuta. Přesto každý časový odstup vytváří posun jak ve společnosti, tak mediální produkci. Každé dílo má být posuzováno ve svém historickém kontextu, ale také kriticky revidováno – ne však nutně odsuzováno. Feminismus Buffy už nestačí dnešnímu feministickému diskurzu. Současné anglo-americké televizní pořady silně dbají na diverzitu a každý narativní krok v reprezentaci menšin je pečlivě sledován kritiky a uvědomělými diváky. V tom Buffy poněkud selhává. Dokáže však dodnes vyprávět příběhy na několika úrovních, které mají jak sociální náplň, tak chytrý humor. Buffy dodnes vede žebříčky komplexních a inovativních seriálů. Dodnes zaujímá akademiky, kteří Buffy věnují celé knihy a konference. Neexistuje publikace o televizi po roce 1997, která by Buffy nezmiňovala. Buffy zestárla. Má svá problematická místa, jež neodpovídají současným tendencím. Nezestárla však natolik, aby se stala historickým artefaktem televizních dějin. Její komplexní narativ, svérázný humor a sympatické postavy však nemají šanci zestárnout, či dokonce zaniknout. I po dvaceti letech dokáže Buffy předat trochu moudra o dospívání, zodpovědnosti a nutnosti bojovat za svůj život, i kdyby nebyl ideální.9 Postava Buffy Summers samotné nezestárla. Pořád tady bude pro všechny, kteří potřebují ujištění, že nejsou sami, kdo tápou – nebo potřebují zachránit před hladovým upírem.

 

Buffy the Vampire Slayer

Tvůrce: Joss Whedon
Scénář: Joss Whedon, Marti Noxon, Jane Espenson, David Fury, Douglas Petrie ad.
Kamera: 
Michael Gershman, Raymond Stella, Kenneth Zunder
Střih: Regis Kimble, Peter Basinski, Skip McDonald ad.
Hudba: 
Christophe Beck, Thomas Wanker ad.
Hrají
: Sarah Michelle Gellar (Buffy Summers), Alyson Hannigan (Willow Rosenberg), Nicholas Brendon (Xander Harris), Charisma Carpenter (Cordelia Chase), Anthony Stewart Head (Rupert Giles), David Boreanaz (Angel) , Kristine Sutherland (Joyce Summers) ad.
USA, 1997-2003, WB/UPN, 7 sezón/144 dílů, 44 min.

1 Narace v Buffy odpovídá komplexní naraci, jak ji popisuje Jason Mittell, jenž tento seriál také často uvádí jako příklad. Mittell, Jason. Narrative Complexity in Contemporary American Television. 2006.

2 Wilcox, Rhonda. Why Buffy Matters: The Art of Buffy the Vampire Slayer. London, New York: I.B. Tauris. 2005. s. 131.

3 Jedličkova, Jana. Cool televize: Televizní vysílání pro generaci X a Y. Cinepur. 22. ročník, č. 108. s. 56 – 59.

4 Wilcox, Rhonda. Why Buffy Matters: The Art of Buffy the Vampire Slayer. London, New York: I.B. Tauris. 2005. s. 17–29.

5 Tamtéž. s. 29.

6 ASC Demographic and Housing Estimates 2010 – 2015. U.S. Census Bureau [online]. Citace z 2018-02-01. Dostupné z: https://factfinder.census.gov/faces/tableservices/jsf/pages/productview.xhtml?src=bkmk

7 Jansová, Iveta. Televizní fenomén: bury your gays. 25Fps [online]. 2017-02-28 [Citace z 2018-02-01]. Dostupné z: http://25fps.cz/2017/televizni-fenomen-bury-your-gays/

8 Bowman, Laurel. Buffy the Vampire Slayer: The Greek Hero Revisited. 2002 [Citace z 2018-02-01]. Dostupné z: http://web.uvic.ca/~lbowman/buffy/buffythehero.html

9 Obordo, Rachel a další. ‚She saved me from depression‘: readers on Buffy the Vampire Slayer. The Guardian [Online]. 2017-03-10 [Citace z 2018-02-01]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/tv-and-radio/2017/mar/10/she-saved-me-from-depression-readers-on-buffy-the-vampire-slayer

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 26

Komentáře (1)

  • tomazsaraiva

    Klára Feikusová, thank you for this post. Its very inspiring.

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru