Zde se nacházíte: 25fps » Experimentální film » Marienbad Film Festival: Kde je experiment?

Marienbad Film Festival: Kde je experiment?

REPORTÁŽ: Marienbad Film Festival (28. 8. – 1. 9. 2018, Mariánské Lázně) – MILAN KROULÍK – překlad: Markéta Jakešová

Jako nejvýraznější vzpomínku hned po příjezdu do slavného města Mariánské Lázně si vybavuji to, jak svěže voněl vzduch. Bylo to jako procházet se v lese. Soustavné mžení během dalších dnů udrželo ve vzduchu čerstvou atmosféru, je ale bohužel otázkou, do jaké míry byla tato svěžest nesena třetím ročníkem Marienbad Film Festivalu.

Mariánské Lázně

Festival si klade za cíl jak zpřístupnění experimentálního filmu širšímu publiku, tak nabídnutí prostoru tvůrcům a tvůrkyním. Program byl vytvořen svým způsobem eklekticky: nabízel například I Mostri, klasický film v žánru commedia all’italiana režiséra Dina Risiho, Extasi Gustava Machatého v Gala sekci (vztah těchto filmů ke zbytku programu mi zůstal do konce festivalu nejasný), široký výběr českých krátkých filmů, středně dlouhé a celovečerní filmy v soutěžní sekci Theatre Electrique a současný experimentální analogový film z italských nezávislých filmových laboratoří v Cinema Excelsior sekci. Program však spolutvořila také prezentace dalších směrů českých filmů z jiných českých festivalů (B16, PAF) v sekci Fata Morgana a možnost vyzkoušet si experimentovat s filmem doslova vlastníma rukama v rámci Industry programu. Návštěvníci měli možnost navštívit všechny sekce v poklidném tempu, a tak zakusit bohatství různých způsobů a praxí tvoření filmu. Pokud však člověk takto strávil část dnů procházením v místě akce, vyvstal velmi jasně nesoulad mezi konvenčností lázeňského města a světa, který se festival snažil předvést. Byl to zvláštní zážitek, účastnit se festivalu, který pohlíží do budoucnosti a snaží se vytvořit nové možnosti v rámci jinak poněkud chudého světa českého experimentálního filmu, a zároveň kráčet městem ovládnutým maloburžoazním lázeňským turismem.

Promítání v městském muzeu

Limity českého experimentálního filmu

Českou soutěž tvořily zejména dva typy filmů: dokumentární filmy s jemnými náznaky autorského přístupu, avšak koncepčně zaseknuté ve struktuře televizních dokumentů; a filmy, jejichž tvůrci si pravděpodobně myslí, že – jak by mohlo znít klišé odpůrců komplexního umění – experimentální znamená jednoduše špatně udělaný. Přestože některé filmy prvního typu byly místy poměrně zdařilé, nebylo možné si neklást otázku, proč jsou na filmovém festivalu, který je zaměřený na experimentální film. Tyto práce, včetně Štvanice (Michaela Režová, 2017), letošního vítězného filmu, nabízejí poutavé, i když relativně konzervativní způsoby tvorby dokumentů, které by mohly být vysílány veřejnoprávní televizí. Když píšu konzervativní, tak tím myslím to, že většina informací je odkrývána pomocí vypravěčského hlasu nebo rozhovorů, nikoli hravostí vizuálních prostředků, které ač zábavné, vystupují pouze v podružné roli. I toto může sloužit jako připomenutí, že to, co běžně vídáme v televizi jako dokument, není ve skutečnosti filmové umění, protože vizualita v nich slouží pouze jako ilustrace (nejčastěji vyřčeného) tvrzení. Nejzdařilejším mezi těmito poměrně konvenčními filmy byla celovečerní projekce o městě Brno Všechno bude fajn (Robin Kvapil, 2017), film, který křísí jazyk starších českých satirických komedií, aby jízlivě komentoval současnou politickou situaci. Avšak jak je film funkční jako politická komedie, tak je nefunkční v soutěži experimentálního filmu.

Pokud jde o druhý typ filmů, tak v nejlepším případě připomínají hudební videa, v nejhorším nabízejí polozpracované nápady, popsané především ve filmových popisech, ale nikoli ve filmech samotných. Mnoho z nich bylo také zahlceno neustálými voice-overy s nesnesitelnými rádoby poetickými frázemi. Proč tito filmoví tvůrci nevěří svým vlastním obrazům? Možná kdyby jim věřili, mohli by je vytvořit poutavější… Jako jeden z důvodů pro tento nedostatek vidím neexistenci skutečné filmové scény v této zemi, stejně tak jako zdejší zjevně zastaralé představy o tom, co vůbec může film být. Jistě, organizátoři a organizátorky tohoto festivalu jsou přesně ti, kdo usilují o vytvoření prostoru setkávání alternativních filmových praxí, což je chvályhodné, ale k tomu, aby vznikla nějaká kontinuální scéna, by bylo zapotřebí, aby na festival přijelo více českých filmových tvůrců, trávili čas s cizími i místními filmaři a interagovali s nimi. Odtržení od současných debat a filmových praxí může jen těžko sloužit inovacím.

Kaleidoshock

Rozšíření obzorů

Přítomnost těchto témat bylo naopak velmi zřejmé v sekci věnované nezávislým laboratořím italských experimentálních umělců a umělkyň. Unzalab z Milána, Arkifilmlab z Neapole a další projekce v sekci Cinema Ardente, které přesahují tyto dvě laboratoře, sdílejí přesně to, co jsem postrádal v české sekci, totiž takový přístup k filmovým obrazům (ať už vizuálním nebo zvukovým), který kriticky pracuje s jejich samotnou materiální přítomností, nikoli pouze s jejich referenční funkcí. To je to, co spojovalo všechny promítané filmy, včetně filmové performance s otevřeným koncem Kaleidoshock, během níž pět vizuálních a jeden zvukový umělec z Unzalab přetvořili celý promítací sál ve snovou krajinu intenzivních vjemů. Variaci na takovouto smyslovou říši snů bylo možné zažít i v instalaci Samiry Guagagnuolové. Pokud by se člověk soustředil na to, co obrazy prvoplánově znamenají, pravděpodobně by bylo těžké nalézt vztah mezi všemi promítanými italskými krátkometrážními filmy, je to až způsob, jakým je k obrazům přistupováno, v čem se naplno vyjeví společné a dynamicky se vyvíjející zázemí. V souvislosti s tím je jen příznačné, že pro české publikum je důraz na filmovou materialitu tak nezvyklý, že diváci po každé projekci během času vyhrazeného otázkám trvali na vyjasnění referenčních obsahů obrazů, pro něž byl však obsah jen jednou – ne-li tou podružnější – složkou. Pro úplnost dodávám, že mezi českými filmy byly promítány i takové, které příležitostně vykazovaly zajímavý formální přístup k tvorbě obrazů. V tomto ohledu nejvýraznější byl film Ócuka (Milan Mazúr, 2018), který pomocí působivého využití českých prostorů v nejlepších okamžicích vyvolával představu směsi Grandrieuxa a krajinového filmu. Film však přesto nedržel příliš dobře pohromadě, zejména vinou špatně zvolených voice-overů.

Filmy jako Ócuka a další hravé a zábavné filmy promítané v sekci, která předvedla výběr z festivalu PAF Olomouc, nicméně naznačují, že se možná pomalu vynořují i české originální hlasy. Přesto já osobně nevidím, že by se snažily uchopit jakýkoli ze současných problémů, a tak bohužel jen těžko překročí úroveň zábavných cvičení. Nějaký závan svěžího vzduchu. Možná je to právě tento hravě neuctivý přístup přítomný ve filmech ze sekce PAF Olomouc, v čem spočívá tradice českých experimentálních filmů. Přestože nenabízejí smyslová a konceptuální potěšení, která v experimentálním filmu hledám, často nečekanými způsoby převrací neproblematizovanou ikonicitu obrazů.

Mám pocit, že takto pracují s obrazy podle všeho zřídkakdy promítané filmy Jiřího Smýkala Donného, který začal tvořit surrealistické a dadaistické filmy na vlastní náklady na začátku osmdesátých let. Surrealismus samozřejmě silně ovlivnil některé filmové tvůrce Československé nové vlny, jako například Jana Němce, jehož vliv zde cítím, a bylo příjemné vidět, jak Donného práce troufale vyvíjejí jazyk němého filmu a zároveň jsou jasnými výtvory své doby. Sekce věnovaná tomuto filmovému tvůrci byla realizována ve spolupráci s festivalem krátkých filmů B16 z Brna. Z úvodu k těmto filmům však bylo opět zřejmé, že existuje málo lidí, kteří by měli konkrétnější představy o tom, co praxe experimentálních filmů znamená a vůbec by znamenat mohla. Podobně jako v jednotlivých filmových úvodních slovech a otázkách po projekcích, i zde byl výraz „experimentální“ užíván nahodile, skoro jako kdyby jeho samotné vyslovení mělo vyvolat kvalitu.

Instalace Samiry Guadagnoly

Program možných zítřků

Většina z těchto zábavných filmů bohužel nebyla uváděna v soutěžní sekci. Ani to, co bylo možné zahlédnout z budoucnosti českého experimentálního filmu v Industry programu, věnovanému získávání možné finanční a praktické podpory pro vznikající projekty, stále nepředznamenávalo jakékoli dozrávání české experimentální scény. Vskutku, většina toho, co bylo prezentováno, byla opět velmi konvenční co do samotné koncepce, pouze zabalená do velkých, leč prázdných slov. Přesto i zde byl jeden nebo dva filmy, které na základě prvních záběrů vzbudily mou zvědavost ohledně toho, jak se vyvinou ve své finální verzi.

Jednou z nejpříjemnějších aktivit celého festivalu byl workshop ručního vytváření filmů s Martinem Čihákem a Františkem Týmalem. Fyzicky se dotýkat filmu, cítit ho a manipulovat s ním byla skvělá příležitost, jak poznat filmové médium jiným a nezvyklým způsobem. Napínavou a zábavnou součástí bylo také to, že krátké filmové pásky, které jsme během workshopu vytvořili, se později veřejně pouštěly po jednom z oficiálních promítání. Nepochopitelným pro mě byl pouze nízký počet účastníků, protože si nedokážu představit lepší způsob, jak se seznámit s analogovou filmovou tvorbou než skrze takovouto přímou zkušenost. Podobně lákavě na mě působila integrace projektu MyStreetFilms, zejména třídenní workshop, během něhož skupinka účastníků vytvořila minutové filmy, které se pak také promítaly na festivale. Opět, filmy samotné nevykazovaly žádné jasné ponětí o obsahu pojmu „experimentální“, ale promítání samotné je jedině chvályhodné.

Rukodělný film

Šíře programu tohoto jinak docela malého festivalu znemožňuje komentovat všechny jeho součásti. Stačí snad říct, že i přes mé výhrady vůči českému experimentálnímu filmu a nízké účasti na některých možná nejzajímavějších aktivitách se zdá, že celý festival byl velmi úspěšným počinem. Chladné deštivé počasí již ohlašujícího se podzimu ovšem sedělo ke smutku, který jsem cítil z chladu českých festivalových návštěvníků. Ti jen potvrdili můj dojem nedostatečně živé a informované experimentální scény. Bylo to až při rozhovorech s italskými filmovými tvůrci a tvůrkyněmi, kdy jsem cítil skutečnou cinefilii, lásku k filmu. Nezbývá než doufat, že v průběhu let tento festival možná uspěje v založení scény, která bude moci sloužit jako základ pro lepší a jedinečný experimentální film. První kroky s nadějí očekávejme… snad za rok v Marienbadu.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 5

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru