Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Měj rád svého Vorla

Měj rád svého Vorla

Měj rád svého Vorla
RECENZE – KNIHA: Rejža Vorel (ed. Jan Dvořák) – JANA BÉBAROVÁ

Jako dnes si pamatuju moment, kdy jsem v prvním ročníku na filmové vědě stála u školní nástěnky na chodbě a zírala na seznam českých filmů, které jsme si na Filmovém semináři měli rozebrat k analýzám. Téměř okamžitě mě zaujal titul Kamenný most – protože mezi těmi profláklými klasikami typu Kočár do Vídně, Kladivo na čarodějnice, Ucho atp., o kterých už snad všichni všechno napsali, působil dost outsidersky. A dost outsiderský byl, jak jsem pochopila, když jsem si ho tehdy doma pustila ze zapůjčeného VHS záznamu z TV a měla jsem pocit, že jsem objevila poklad. S Tomášem Vorlem si všichni asociují Kouř, který uctívají jako kult i ty nejmladší generace, ale jeho třetí, dost osobní celovečerní film se všeobecně zatracoval pro sebezahleděnost příznačnou pro „chcípácké“ filmy éry 90. let. Já jsem však právě s Kamenným mostem objevila „svého“ Vorla.

„Neumím to už jinak, dokážu točit jen to, co sám zažívám, nikdy mě nelákaly cizí témata a scénáře – i když sebedokonaleji napsané. A jak už jsem naznačil, mým největším životním problémem je vyčleněnost, neschopnost komunikace, obava z kolektivu, strach z bližního svého.“ (str. 88)

S režisérem-outsiderem, jehož filmy mají specifickou tvář (takový „Vorel touch“), že se nedají někam tabulkově zařadit, a člověkem, který se opakovaně přiznává, že ho stále provází noční můry, v nichž se potí u písemky z matiky (já taky!), jsem od začátku pociťovala hlubokou spřízněnost (proto jsem i později maximálně souzněla s jeho vykreslením Gymplu – takový jsem totiž taky zažila). Hodně pro mě znamenal jeho coming out o celoživotním boji s endogenní depresí, o níž se rozpovídal v dialogu se synem Tomášem v 13. komnatě a kterou jako přirozenou součást svého já zmiňuje hned na prvních stranách svého knižního portrétu Rejža Vorel, jenž vyšel v nakladatelství Pražská scéna na podzim loňského roku při příležitosti tvůrcových 60. narozenin.

O depresích píše Vorel zcela otevřeně, bez sebelítosti a bez příkras, stejně jako napřímo servíruje všechno, co ho v životě potkalo – ať už humorné historky a eskapády z divadla či dobrodružství z filmových natáčení, nebo situace, které jeho samotného nemusí stavět do zcela lichotivého světla (vztahy k ženám, drogové zkušenosti). „Nejsem žádný literát, ani publicista, takže píšu, jak mi zobák narostl,“ konstatuje Vorel v úvodu knihy. „Bude to možná poněkud hrbaté a se stylistickými nedostatky, ale snažil jsem se, aby všechno bylo autentické a emotivní, tak, jak se to odehrálo. Lépe řečeno, jak si pamatuji, že se to odehrálo.“ (str. 13) A těch vzpomínek má „šedesátiletý stařec“, jak sám sebe na konci úvodního vzkazu čtenářům nazývá, mnoho. Od vyrůstání v Braníku a jeho cesty k divadlu, jež vedla přes otcovu lásku k marionetám, přes setkání s Davidem Vávrou, se kterým léta působil v divadle Sklep a spolku Mimóza, a řadou dalších umělecky spřízněných osobností jako Evou Holubovou, Václavem Marhoulem, Milanem Šteindlerem nebo Tomášem Hanákem, jejichž „poetika chlastu“ se výrazně odrazila v jeho raných filmech. Na vzpomínání na dlouhá léta s divadlem navazuje reflexe jeho krátkých a celovečerních filmů, ale i řady scénářů, které se mu realizovat nepodařilo. Vše doprovázené téměř třemi stovkami barevných a černobílých fotografií a plakátů.

Rejža Vorel však není standardní autobiografií. Po každé ze třinácti kapitol Vorlových téměř chronologicky řazených vzpomínek – téměř proto, že vzpomínky a autorské reflexe filmů Gympl a Vejška, které nevznikaly hned po sobě, stejně jako série Cesta z města, Cesta z lesa a nyní připravovaná Cesta domů + dokument Z města cesta jsou po logice věci tematicky seskupeny u sebe – totiž následuje editorský vstup teatrologa Jana Dvořáka, který tvůrcovo vyprávění kontextualizuje a dává jednotlivé etapy jeho tvorby do umělecko-estetických souvislostí. Že se komentářů ujímá zrovna Dvořák, je nasnadě – byl to totiž on, kdo jako první definoval hnutí Pražské pětky, s níž byl Vorel v začátcích své kariéry tak neodmyslitelně spjatý a jejíž poetiku představil ve stejnojmenném filmu.

Mohlo by se zdát, že Dvořákovy vstupy mohou Vorlovo líčení rozbíjet – opak je však pravdou, neboť dohromady vytvářejí harmonické, koncepční dílo, které přináší příjemný kompromis mezi odbornou a memoárovou literaturou. A pokud by se přeci našel nějaký čtenář-morous, nikdo mu nebrání, aby si oba literární „hlasy“ přečetl odděleně. Slovo v předmluvě dostává i zmiňovaný David Vávra a v rámci doslovu krátce i Václav Vorlíček, Vorlův pedagog z FAMU, který ho během studií hájil a dával mu volnou ruku.

Je škoda, že závěrečný výběr z literatury o Tomáši Vorlovi se omezil pouze na tištěné publikace, články a stati, protože rozsáhlý portrét analyzující jeho dílo, který před lety pro 25fps sepsal můj kolega Miloš Kameník (1. část zde, 2. část zde), by si v knize své místo zasloužil. Každopádně vybrané přetištěné texty v dokumentační části nabízejí zajímavé archivní úlovky – úryvek studie divadelního teoretika a kritika Sergeje Machonina o spolku Mimoza, jenž na konci 80. let vyšel v časopise O divadle, či text Václava JamkaTvaru s názvem „Vorel není Orwell“ z roku 1991 reflektující Vorlův talent prokázaný v Kouři. Vedle toho mají prostor i vlastní Vorlovy texty jako například jeho dopis Václavu Havlovi po premiéře Odcházení či filmařova v Mladé Frontě v roce 2007 publikovaná radikální „vize“ o českém filmu dostupném divákům zadarmo. K té se ostatně po svém nakonec dopracoval, když se o několik let později rozhodl umístit všechny své filmy na YouTube, na svůj VOREL FILM official channel, kde je mohou diváci zdarma zhlédnout. Zabraňuje tak jejich nelegálnímu stahování a vydělává přitom na reklamách. Označovat Vorla za vizionáře by asi bylo přehnané, ovšem při pročítání Rejži to konstatování vlastně několikrát není daleko od pravdy (přece jen u nás byl jedním z průkopníků natáčení na digitální kameru a také byl mezi prvními, kdo v Česku koupili RED kameru).

„Neumím si však pomoct, neumím točit filmy jen tak pro „humor“. Vždycky tam musí být přítomna nějaká děsivost a zákeřnost, aby to bylo úplné. Všiml jsem si totiž, že život není ani humorný, ani tragický, ale spojuje všechno dohromady. Je to obojí zároveň, chvíli převažuje to, chvíli ono, jako taoistické symboly jing a jang. Život zkrátka nemá žádný styl a žánr, takže ani moje filmy ho nemají. Jsou nadžánrové…“ (str. 173)

Onen výše zmiňovaný koncept kompromisu mezi memoárovou a odbornou literaturou je vskutku chytře zvolenou cestou, jak reflektovat dílo filmaře, který už má mnoho tvůrčího za sebou, ale zároveň i – věřme – ještě před sebou. Takže, ať už je čtenáři Vorlův humor a filmový styl blízký či ne, vlastnictvím tohoto titulu v osobní knihovně nepohrdne – protože takovou nějakou (auto)biografii by sám o sobě chtěl/měl mít nejeden tvůrce.

Rejža Vorel

Jan Dvořák (ed.)
Nakladatel: Pražská scéna 2017
vázaná, 340 stran

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 226

Komentáře (1)

  • Václav Jamek

    Nemám nic proti tomu, aby se mé texty někde přetiskovaly, ale protože nejsem ještě 75 let po smrti, rád bych byl o tom dopředu informován a tázán na souhlas, což se v tomto případě nestalo. Co o sobě najdu na internetu, nezjišťuji příliš často.

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru