Zlo na vzestupu

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 18. ledna 2018 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Temná věž: Pád Gileadu (Robin Furthová & Peter David & Richard Isanove) – JAROSLAV STUCHLÝ –

V loňském roce se na plátnech kin objevil snímek Temná věž, pod nímž byl podepsán dánský režisér Nikolaj Arcel. Fanoušky Kingovy ságy ihned zarazilo, že film má pouhých pětadevadesát minut (včetně závěrečných titulků), že patrně nejde o první díl připravované série a že Rolanda hraje Idris Elba. Kdo (stejně jako já) našel cestu do kinosálu, zjistil, že scenáristé neadaptovali literární předlohu, nýbrž si z ní vysbírali jen některé motivy a klíčové „hlášky“, které pak navlékli do kabátku pasujícího dětskému divákovi. Netuším ovšem, kolik dětí mezi 12 až 15 lety existenci tohoto filmu zaregistrovalo, stejně jako netuším, nakolik je jeho výsledná podoba tvůrčím záměrem a nakolik zoufalou snahou studia zachránit, co se dá. Musím přiznat, že mě Temná věž neurazila, naopak (stále neznalý Kingových románů, ale přichystán to napravit) jsem se těšil z filmu, který docela odsýpal a mytologii glosoval spíše mimochodem, než že by diváka zatěžoval úmorným vysvětlováním.
Co to má společného se čtvrtým dílem komiksu? Fakt, že nedokážu rozpoznat, co se objevuje v Kingově předloze a co je výsledkem imaginace scenáristů Robin Furthové a Petera Davida, a proto nebudu čtenáře zatěžovat úmornými komparacemi.

První část Čaroděj nabízí vhled do mysli Martena Širopláště alias Waltera O´Dima (takto se představuje ve filmu postava hraná Matthewem McConaugheym) a vrací se k dějům, kterými vrcholil předchozí díl Zrada. Následující Pád Gileadu je zprávou o tom, jaké to je, když se věci začnou sypat najednou. Rolanda uvězní kvůli zabití vlastní matky, Cortův osud připomene mnichy z Ecova Jména růže, otcové dospívajících hrdinů uvolní mladým nedobrovolně svoje místa a Aileen se odhodlá k brutální vizuální proměně. A jak už napovídá titul knihy, Gilead padne.

Tam, kde se se ve Zradě kuly v houstnoucí atmosféře pikle, se v Pádu Gileadu vraždí a síly Zla mají jednoznačně navrch. O tom vlastně celá kniha je. Temnota je na postupu a Dobro na její tažení nedokáže včas a adekvátně reagovat. Bitva je prohraná a osud války visí na vlásku.

Celé to má ovšem jeden velký háček. Nikoli scenáristický, nýbrž výtvarný. Po Jae Leeovi převzal starost o kresbu kompletně kolorista Richard Isanove, a ačkoli se snaží, seč může, aby tahle změna unikla zraku nepozorného čtenáře, nemůže se mu to podařit. Jeho práce není špatná, ale zarámovanou na zeď byste si ji asi nepověsili. Obzvláště epický útok mutantů, které John Farson vyšle do první linie jako postradatelný kanonenfutr, je v jeho podání statický, mdlý a nepříjemně zjednodušený, takže nedokáže vyvolat ty správné emoce. Místo aby se čtenář strachoval o osud hrdinů, ptá se, kde je sakra Jae Lee.