Chvilky ze života každého z nás

RECENZE: Chvilky (režie: Beata Parkanová, 2018) – JANA BÉBAROVÁ –

„Já teda dost často dělám i to, co nechci.“ … „Já nejsem nervózní vůbec nebo pořád.“ … „Já nejsem zvyklá, aby se mě někdo na něco ptal.“ Glosuje sama pro sebe v průběhu filmu Chvilky jeho protagonistka Anežka (Jenovéfa Boková), jinak spíše zamlklá a introvertní mladá žena, poněkud ztracená a nejistě tápající v současném světě, mezilidských vztazích a vlastně i v sobě samé.

Právě o chvilkách interakcí s lidmi z Anežčina blízkého okolí (s rodiči, prarodiči, milostnými partnery), které postupně modelují dívčin portrét a umožňují divákovi proniknout do jejího enigmatického nitra, natočila příznačně pojmenovaný film debutantka Beata Parkanová. Celovečerní scenáristickou a režijní prvotinu realizovala ve spolupráci s producentem Viktorem Taušem, pověstným pro jeho entuziastickou podporu mladých talentů. Ve filmu premiérovaném na loňském karlovarském festivalu Parkanová rozpracovala svůj stejnojmenný krátký snímek, jenž před pěti lety natočila coby studentka Katedry scenáristiky a dramaturgie na FAMU.

„Co si dáš za jídlo před obědem?“

Chvilky začínají detailem tváře protagonistky hledící někam z okna do dáli. Dívčin pohled působí prázdně a z velkých modrých očí se jí zračí únava. „Ty nemáš proč být unavená,“ cynicky odbývají Anežku nezávisle na sobě vedlejší postavy cyklicky se vracejícím komentářem vystihujícím povrchnost přístupu k ní a filtrování zájmu o ni skrze vlastní ego. Anežčina babička (Jaroslava Pokorná) i otec (Martin Finger) s ní standardně vedou komunikaci v duchu výslechových otázek směrem k materiální stránce jejího bytí, neempatických poznámek stran jejího fyzického vzhledu a rad do života ve formě diktátu. Přestože není pochyb o tom, že jim na Anežce záleží, oba ji v podstatě jen poučují a komandují. Nevnímají tak její skutečné potřeby a nerespektují její jedinečnost, čímž v ní konstantně přiživují dlouholeté komplexy. Útěchu a porozumění Anežka nemůže hledat ani u maminky (Alena Mihulová), jíž vzhledem k jejímu dlouhodobému depresivnímu stavu sama dělá matku a vkládá zbytky energie do toho, aby ji vymanila z pasivního přístupu k životu. Právě sekvence Anežčiny návštěvy u maminky je snad největším dokladem její trpělivosti a trápení se zároveň. Neboť tam, kde se naučila být „hluchá“ a raději nevnímat (babiččiny věčné připomínky a rady, otcův tvrdý chlapský přístup), musí se v matčině případě vzhledem k její nečinnosti a absolutnímu nezájmu o cokoliv, který (nejen) ji vnitřně dráždí, pokoušet příliš nevztekat a koncentrovat se na smysluplnou pomoc.

„To nejsou vztahy, to jsou chemické procesy.“

Instantně k Anežce přistupují i její milenci. Sympatický řidič kamionu (Viktor Tauš) a arogantní slovenský muzikant (Marek Geišberg) jsou oba ženatí muži se závazky, otcové od rodiny, kteří Anežku berou – ať už více či méně – jako rozptýlení a líbí se jim na ní její mládí a svoboda. Že ona shodně končí v náručí právě tohoto typu mužů, jen vypovídá o její citové krizi. I když ji přehnaně starostlivá babička, místy neurvale jednající táta i duchem věčně nepřítomná maminka jistě mají rádi, u nikoho z nich nenachází porozumění, ochotu a čas naslouchat, souznít. Není proto divu, že taje pod jedním něžným mužským pohledem/dotekem a projevem zájmu o její osobu a nechá s sebou vláčet.

Nemohoucímu, na lůžko upoutanému senilnímu dědečkovi, s jehož lidskou degradací se Anežka těžko smiřuje, přepíná ve starobinci televizní programy, aby se nedíval na pořad, který je podle ní „pod jeho důstojnost“. Sama však pod svoji důstojnost opakovaně klesá, když se v naivním hledání láskyplné náruče odevzdává starším a jejích citů nehodným mužům na zadním sedadle jejich automobilů. A přitom se ještě strachuje, aby to tam jednomu z nich neušpinila botami, a druhého ve své přirozené ohleduplnosti po sexu vybízí, aby zvedl telefon manželce, protože by přece mohla něco potřebovat. „Seš na mě prostě moc hodná,“ říká jí kamioňák.

„V klidu, babi.“, „v klidu, mami“, zní Anežčina nejčastější replika. Všude kolem zažehnává zkázu, opečovává ostatní a trpělivě plní jejich potřeby či požadavky. Navzdory své láskyplnosti je však pro svou emocionální uzavřenost vnímána jako citově chladná. „Ty si nic tak nebereš,“ říká ji babička, čímž ji sráží na kolena zrovna v emocionálně velmi vypjatém momentu. Že city nedává najevo, přece neznamená, že je nemá. Věčná starost o druhé, kteří si ji stylizují k obrazu svému a kladou jí na bedra tíhu nekonečných rad a nároků, dívku dovedou k tomu, že ztratí sebe sama. A jedinému člověku, který – zdá se – jí chce skutečně naslouchat (psycholožka), se pak nedokáže otevřít.

„Co potřebujete, abyste mohla cítit své potřeby?“

Téma smrti, které je těžištěm úvodního Anežčina dialogu s babičkou v nemocniční čekárně, se v podobě spodních proudů subtilně line celým filmem ať už v rovině hrozby smrti fyzické (babiččina nemoc, umírání dědečka, finální Anežčina nehoda) či duševní (matčina deprese, vyhoření u Anežky). V závěru se doslova vyplaví ve vaně, v níž hrdinka leží s rukama semknutýma na prsou skoro jako v rakvi.

Jak film začínal pohledem očí, pohledem se i uzavírá. Nejde však o cyklické rámování situace, z níž není úniku. Naopak: Chvilky končí situací, kdy se na duševní dno klesnuvší Anežka rozběhne do kopce v lesích – do těch kopců, které byly ve filmu opakujícím se neměnným motivem oddělujícím jednotlivé segmenty chvilek a přeneseně tak vystihovaly neměnnost Anežčiných životních situací. Na vrcholu kopce se Anežka nechá vyvézt jeřábem a pokochat se tamním výhledem – konečně tak vidí krásu a možnosti kolem sebe, kterou pro soustředěnost na druhé neviděla. Přeneseně i doslova se tak povznáší nad ostatní, jejich problémy a pozemskou přízemnost. Netřeba dramatického vyvrcholení.

Narativně minimalistické vyústění lehce odvyprávěného příběhu složeného z několika situací jde ruku v ruce s minimalismem stylovým a s komplexní vizuální čistotou. Křehká, ale nenápadná Anežka se jako ta šedá myška společnosti odívá v šedé, kterou kombinuje s černou (dušení temnotu evokující) barvou, jejíž přítomnost se na dívčině oblečení zintenzivňuje s postupným gradováním její psychické krize. Barevně minimalisticky laděné scény prosvětlených exteriérů i interiérů jsou opakovaně prostoupeny červeným detailem odrážejícím navenek nevyjádřené emoce. Ať už jsou to babičkou vnucené (sexappeal probouzející) červené šaty, červený stůl, džus a další detaily v matčině kuchyni, které svou barvou vystihují vnitřní hněv, jež dívka k matce cítí, nebo pokrývka, pod níž ve starobinci odpočívá bezmocný dědeček, při pohledu na něhož Anežka vnitřně pláče, či červený vzor na povlečení postele, v níž se hrdinka probouzí s těžkou kocovinou po nevydařeném večeru. Anebo také meloun, který ji přinese táta a jehož červený vnitřek přes jeho silnou slupku nevidíme, stejně jako vedlejší filmové postavy nevidí do Anežčiny duše. Uzavřenost protagonistky a její odříznutost od okolí akcentuje i opakovaná práce kameramana Martina Douby s dvojitým rámováním (Anežka sedící za širokým okenním sklem kamionu, stojící u zdi mezi dveřmi a vraty domu, sedící v okně své chalupy atd.), které podprahově zesiluje divákovo vnímání její osamělosti a nemožnosti se pořádně nadechnout.

Porozumění všem postavám posiluje skutečnost, že ony samotné, jejich vzájemné dialogy a situace, ve kterých se ocitají, jsou přesně odpozorované, s citem a pečlivostí přepsané do scénáře a v důmyslné kooperaci s kameramanem, scénografem, kostymérkou a dalšími členy štábu jsou s režijní lehkostí převedené do filmu. Beata Parkanová rovněž prokazuje velký cit pro volbu hereckých představitelů a režijní jistotu v jejich vedení, díky čemuž před kamerou ožívají plnokrevné figury, se kterými se každý z nás už někdy potkal. Skrze důraz na detail je autorka vykresluje v jejich komplexnosti, čímž divákovi nabízí široký prostor pro (sebe)identifikaci. Největší předností Chvilek je proto fakt, že vypovídají o mezilidských vztazích s takovou mírou autenticity a hloubky, až má člověk občas pocit, jako by zíral na výjevy ze svého vlastního života. A zároveň – přestože nejsou dílem pro masy, jejich humorné hlášky mají potenciál zlidovět stejně jako například repliky ze scénářů Petra Zelenky.

Chvilky

Scénář a režie: Beata Parkanová
Kamera: Martin Douba
Střih: Alois Fišárek
Zvuk: Klára Javoříková
Scénografie: Adam Pitra
Kostýmy: Michaela Hořejší
Hrají: Jenovéfa Boková, Jaroslava Pokorná, Viktor Tauš, Alena Mihulová, Martin Finger, Lenka Vlasáková, Marek Geišberg, Miro Mráz
Premiéra v českých kinech: 22. 11. 2018 (CinemArt)