Zde se nacházíte: 25fps » Aktuality » O čem se bavíme v Berlíně? Část 3.

O čem se bavíme v Berlíně? Část 3.

O čem se bavíme v Berlíně? Část 3.

JANA BÉBAROVÁ & MAREK ČERMÁK reflektují vybrané filmy 69. ročníku Berlinale

První část našich dialogů najdete zde.Druhou část našich dialogů najdete zde.

Marek Čermák: Letošní soutěž je zatím slabá, ale výrazně ve mně zarezonoval Denis Côte se svým Ghost Town Anthology (Répertoire des villes disparues). Vím, že tady se neshodneme, ale příběh malého kanadského městečka, které se vyrovnává s tragickou smrtí mladého chlapce, jsem spolkl i s navijákem. Ghost Town Anthology je surový, ale přesto lyrický vhled do způsobu, jakým lidé přijímají smrt, jak se staví ke svým kořenům a všeobecně k dědictví minulosti. Do tichého a (doslova) mrazivého dramatu se ale velmi rychle začnou vkrádat hororové prvky a znejišťovat diváka stejně jako obyvatele maloměsta. Côte staví na silné obrazovosti, které zcela dominuje ruční 16mm kamera, ale taky na zvuku. Mimo zneklidňující hudbu se ve filmu objevuje všudypřítomné kvílení větru, který s sebou přináší daleko víc, než jen studený vzduch.

Jana Bébarová: Já mám pro zapadákovy severoamerického kontinentu speciální slabost, ale tady jsem se nějak nechytila vlny nadšení, na které ses svezl (nejen) ty. Na Ghost Town Anthology se mi líbil ten špinavý look šestnáctkového materiálu, který korespondoval s „ošuntělostí“ prostředí, v němž se film odehrával, a taky hned na začátku si mě tam zaháčkovaly ty bizarní dětské postavičky s děsivými škraboškami na obličeji, které jakoby vypadly z nějakého raného filmu Harmonyho Korina. Jenže tam byly tak málo a zrovna ony by mě nejvíc zajímaly! Možná by mě to vlastně bavilo víc v Harmonyho režii, to je asi ten problém. :-) Každopádně i když jsem bezprostředně po projekci rozmrzele bručela, s odstupem dní ten film víc doceňuju – a hlavně po zhlédnutí dalších soutěžních snímků, vedle kterých je Côte zábava! Konkrétně mám na mysli třeba I Was at Home, But (Ich war zuhause, aber) od německé režisérky Angely Schanelec. Věděla jsem, že půjde o narativně extrémní a nediváckou věc, ale i když jsem se snažila, fakt jsem to nedala. Jsem dost trpělivý divák a málokdy z projekce odcházím, ale tohle byl ten výjimečný případ. Nevadí mi pomalé tempo, vyprázdněná narace, ale když je aspoň na co se dívat – vizuálně zajímavé záběry, nějaké drama v obraze… Tady jsem nenašla a necítila nic a po 50 minutách jsem si jednoduše řekla, že už dalších 50 ztrácet nechci. Ty jsi z opačného tábora, tak povídej.

Marek: I Was at Home, But je jedním z diskutovaných titulů, protože jej diváci (a kritici) buď milují, nebo nenávidí. A ono moc není divu, není to vůbec vstřícný film – Schanelec si celou první polovinu drží od postav značný odstup, nikdy je nesnímá v detailech, nebo při radostných situacích. Ve světě, který takto buduje, dlouho cítíme, že je něco špatně, ale (možná až příliš) dlouho netušíme co. Já si na tomto filmu cením především toho, že autorka nedělá žádné ústupky ve stylu, velmi přísně jej dodržuje a naplňuje koncept, který posiluje téma snímku. A to je druhé ohromné plus. Jde totiž konečně o titul, který se snaží artikulovat něco hlubšího, něco, co je pod povrchem. Je to film o uzavřenosti a zároveň o blízkosti, o pocitech zmaru a o loučení. O tom, že někdy je člověk sám, i když má okolo sebe ostatní. Vedle Ghost Town Anthology je to pro mě zatím vrchol festivalu, ale pořád nic, co by mě fakt zvedlo ze židle. A moc filmů už nezbývá.

God Exists, Her Name is Petrunya (Gospod postoi, imeto i‘ e Petrunija)

Jana: V artikulování něčeho hlubšího – jak poznamenáváš – nad všemi soutěžními snímky jednoznačně vede čínské drama So Long, My Son (Di jiu tian chang), které je pro mě vrcholem celého Berlinale. Ty jsi ho ale ještě neviděl, tak debatu o něm necháme na zítra. Vedle už diskutovaného System Crasher se mi líbil i makedonský film God Exists, Her Name is Petrunya (Gospod postoi, imeto i‘ e Petrunija), který má snad jako jeden z mála nějaký statement – nějaké výrazné společenské stanovisko, názor… Tohle je hodně feministická záležitost, byť některými kritizovaná jako tezovitá.

Marek: Myslím, že si God Exists, Her Name is Petrunya si letos připíše titul největšího crowd-pleaseru. Režisérka Teona Strugar Mitevska v něm upozorňuje na postavení žen v současné makedonské společnosti prostřednictvím velmi jednoduchého příběhu mladé ženy, jež se impulzivně rozhodne vyhrát v tradiční křesťanské „soutěži“ o záchranu malého dřevěného kříže vhozeného do řeky. Jelikož se však až do této doby tradice účastnili vždy jen muži, tak na sebe svým činem Petrunya snese hněv světské i církevní obce, své matky a také policie. Celý příběh poté sleduje dopad této jedné situace a jeho rozvoj v čím dál bizarnější a vyhrocenější situaci. Potud je premisa v pořádku. Osobně jsem měl problém s mírou a zapojením feministického sdělení – Mitevska totiž nesmírně tlačí na pilu, aby její statement opravdu pochopil úplně každý člověk v sále. Kvůli tomu se třeba z postavy reportérky, která celou vykonstruovanou kauzu chápe jako možnost upozornit na utlačovaná práva makedonských žen, stávala ke konci příběhu téměř karikatura. Jaký na to máš názor Ty? Pro mě právě tohle předimenzování vedlo k oslabení celého tématu. Ten film se totiž někde před polovinou láme do absurdity, která na sebe sice navaluje další a další situace, ale v podstatě stále říká totéž.

Jana: Můj názor je takový, že God Exists, Her Name is Petrunya je hodně důležitý film z hlediska tématu, které zpracovává, a pro tu alarmující výpověď bych mu to tlačení na pilu – jak ty tomu říkáš – i odpustila. I když na mě to tak násilně asi nepůsobilo. Jako ženy se zdravými feministickými postoji se mě téma nespravedlivého a na hlavu postaveného sociálního útlaku jiné ženy hodně dotýká, byť se jako příslušnice bělošské střední třídy ze západní společnosti s problémy, které protagonistka řeší, osobně nepotýkám. O to víc mě však dráždí vědomí, že tyhle nerovnoprávnosti jsou na spoustě míst stále na denním pořádku a my se proto nemůžeme tvářit, že je nám to jedno! Spojením příběhu outsiderky, která se okolí zprotivila, protože si dovolila jít proti zajetým, ale hodně zpátečnickým patriarchálním tradicím, s příběhem asertivní reportérky, která o tomto bezpráví chce informovat okolí, režisérka Teona Strugar Mitevska primárně vyzdvihuje důležitost solidarity mezi ženami. Proto jsem zcela rozuměla tomu, proč se Labina Mitevska (sestra režisérky, herecká představitelka reportérky a producentka filmu) při příchodu na tiskovou konferenci neubránila slzám dojetí, když viděla, jak vřele novináři celý štáb vítají. Mitevska uváděla, že pro ni postava takto jednající reportérky byla ve filmu důležitá i proto, že média v Makedonii onen skutečný případ, jímž se film inspiroval, vzala jako kuriozitu a ne ukázkový příklad genderové nespravedlnosti, nad kterou by se společnost měla vážně zamýšlet. O to víc pro ně bylo důležité specifické společenské zařazení reportérky jako rozvedené pracující matky, která si moc dobře uvědomuje, že angažováním se do tohoto případu riskuje ztrátu zaměstnání a značně tak ohrožuje nejen svou existenci. Taky je podstatný i poukaz filmu na důležitost vzdělání, které nám pomáhá získat potřebný nadhled a je klíčové pro nabourání omezené stereotypizace v uvažování nad genderovými rolemi – u protagonistky se opakovaně upozorňuje na její univerzitní vzdělanost, která ji odlišuje od radikálně smýšlejícího okolí. A úplně na závěr, co je podle mě u statementu Petrunye nejdůležitější – že je potřeba redefinovat zastaralé machistické náboženské tradice, které genderovou nerovnoprávnost rozhodně překlenout nepomáhají.

Marek: Došlo i na projekce filmů v soutěžní sekci, ale postavené mimo soutěž…

Jana: …promiň, že ti do toho skáču, ale to označení Competition – Out of Competition mi přijde tak vtipně nesmyslné… :D

Marek: Jeden z nich – špionážní thriller The Operative od Yuvala Adlera programem prošuměl navzdory zvučným jménům v titulních rolích – Martina Freemana, ale hlavně výborné Diane Kruger. Jde o poměrně konvenčně natočenou variaci na Spy Game Tonyho Scotta, bohužel s o dost méně uspokojivým koncem.

Jana: Souhlasím, The Operative nenabízí nic víc, než co už jsme v příbězích o špiónech/špiónkách tolikrát viděli…

Marek: Stejně tak dopadla projekce na Oscara nominovaného Vice, což je natolik jednosměrně pojatý film, který kvůli tomu ale ve výsledku nejde brát vůbec vážně.

Jana: Dost ploše vyzněl i režijní debut Chiwetela Ejiofora The Boy Who Harnessed the Wind, který byl v evropské premiéře promítaný v sekci Berlinale Special. Ejiofor v něm zfilmoval stejnojmennou knihu Afričana Williama Kamkwamby, v níž popsal, kterak jako teenager pomohl rodině a sousedům z jedné chudé vesnice v Malawi přežít těžký hladomor, když vymyslel a sestavil amatérskou větrnou elektrárničku-mlýn, který jim pomohl se zavlažováním vyschlé půdy. O Kamkwambovi už byl před pár lety natočen celovečerní dokument a na festivalu SXSW dokonce získal jednu z cen. Ejiofor však asi jako režisér (zatím) díru do světa úplně neudělá – nejen proto, že jeho režie je dost nevýrazná, ale i proto, že problém chudoby afrických zemí, kterého se ve filmu dotýká, je hodně komplexní, a řešení, které on nabízí, je dost jednoduché a jednorozměrné. 

Marek: Já bych ještě na závěr dal jeden tip mimo hlavní soutěž – v sekci Forum proběhla projekce bezmála čtyřhodinového, monumentálního dokumentárního filmu Heimat is a Space in Time (Heimat ist ein Raum aus Zeit), ve kterém berlínský režisér Thomas Heise pátrá po svých kořenech, po své zemi a po vztahu k minulosti. 

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 244

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru