Krása mimoděk

Česká výtvarnice Jana Bernartová ve své tvorbě často pracuje s tématem nových médií – reflektuje problematiku toků, remediace a hranice digitálních informací. Zároveň tuto problematiku zpracovává velmi esteticky a jako způsob vizuální reprezentace volí abstrakci (imediaci, upozadění) digitální informace. Katalog Nula Jedna pro mě od začátku fungoval samostatně, nikoli jako pouhý doplněk výstavy. Prezentuje průřez tvorbou Bernartové a doplňují jej statě, které jsou buď s její tvorbou tematicky spřízněné, nebo rovnou přímo inspirované.

Nula jedna: kniha, která vznikla jako katalog výstavy a vyklubal se z ní příjemný sborník

Bez úvodního slova a bez doslovu, kniha obsahuje pět textů, protkaných fotografickou dokumentací z výstav Bernartové. Na stránkách se potkávají multimediální umělec, muzikolog a pedagog Jozef Cseres, novomediální teoretička Jana Horáková, kurátor a teoretik současného umění Václav Janoščík, Andrea Průchová Hrůzová zabývající se vizuální kulturou a generátor textů o umění theTEXT.info. Z vizuálního zpracování lze vypozorovat návaznost na autorčiny nedávné výstavní projekty skrze barevný model červená-zelená-modrá, tedy tři barvy, které jsou dominantním prvkem grafického zpracování knihy, jehož autorem je Štěpán Marko.

Sice jsem o několik řádků výše psala, že kniha nemá úvod, pokud bychom jej ale přeci jen chtěli hledat, mohli bychom za něj označit první z textů, „Hledání krásy mezi digitálním kódem a imanencí netečného obrazu“ od Jozefa Cserese. Ten se průřezově věnuje výstavním projektům, které Bernartová v několika posledních letech realizovala, jaké atributy jsou pro její tvorbu charakteristické – jak formálním zpracováním, tak tématy. V textu lze pozorovat jemný narativ a především vývoj její tvorby, oscilaci kolem klíčových okruhů, kterými jsou technologie a její ovlivňování reality (a naopak), informace, nebo chyba. Cseres se často vrací k „nechtěně chtěné kráse,“1 takové nesnesitelné kráse abstrahovaného digitálního v podání Bernartové.

Vždyť samotná výstava Nula jedna vznikla na základě e-mailu, který nešel otevřít, chyběla mu totiž některá data.

Po rekapitulaci tvorby Bernartové v „úvodním“ textu se dostáváme k jednomu z nejkonkrétnějších příspěvků v publikaci. Odcizený e-mail od kurátora výstavy Václava Janoščíka pojednává o poškozeném e-mailu, chybě, podstatě toho, co vidíme a co se skrývá za přetištěním e-mailu na papír. Bernartová na výstavě zdrojový kód poškozeného e-mailu otevřela v operačním systému. V abstrahované podobě linií a textur byl pak představen v podobě velkoformátových tisků na stěnách liberecké galerie. Janoščík na toto gesto nazírá jako na adekvátní „abstrakci současné komunikační technologie a moci algoritmů.“2 Na několika odstavcích text graduje od autorské proměny chyby k utváření subjektivity, podmíněné právě digitálními médii a technologiemi; jemně se dotýká také toho, co se s našimi abstrahovanými já, která jsou mozaikou poskládanou z našich aktivit on-line děje poté, co stiskneme klávesu enter a spustíme tak načítání nějaké/jakékoliv stránky: zaznamenávání, vyhodnocování, komodifikace a jejich další užití.3

Příspěvek Andrei Průchové Hrůzové se nazývá „Hyperbarva“. Autorka se zabývá barvou chronologicky v kontextu její empirické podstaty a různých médií. Výprava začíná emancipací barvy v 19. století, kdy začala být vnímána jako definiční znak subjektu skrze barvu kůže. Text volně pokračuje do následujících století se zájmem o posun vztahu fotografie a reality v čase vlivem technologií nebo o proměnu barevné symboliky. Postupně se dostává až k barvě v kyberprostoru – hyperbarvě, barvě virtuální povahy.4 Zde Hrůzová operuje s definicí kyberprostoru Pierra Lévyho5, kdy v utopickém duchu připodobňoval jakoukoli aktivitu on-line k tvůrčímu procesu budování kolektivní inteligence. Stať autorka zakončuje přemostěním k Gillesi Deleuzemu a Félixi Guattarimu a novějšímu Lévymu, označujícímu rhizom za princip kyberprostoru; kyberkultura je dle něj tvořena celkem všech textových (organický hypertext) a obrazových obsahů (hyperikona). Zde Průchová polemizuje s potencí hyperbarvy. Tu v rámci kontextu označuje „kreativní(m) cvičení(m) pro naše myšlení“ a tvrdí, že právě hyperbarva rozbíjí jednobarevný pohled na svět či myšlení v binárních opozitech.6

Text „Generování textu o generativním umění“ od Jany Horákové se věnuje především stejnojmennému projektu Bernartové, přináší však i silně teoretickou vsuvku. V té přibližuje teoretickou pozici Noaha Wardripa-Fruina, konkrétně jeho pojetí softwarového díla, jeho specifických vlastností (dat, procesů, povrchu, interakcí), a výzkumu těchto vlastností – operační logiku; a pojem interrogability Matthew Fullera, označující „rekurzivní metodu pozorování a zaznamenávání činnosti,“7 jež do systému integruje „smyslovou, kritickou a syntetickou reflexi.“8 Samotný Bernartové projekt zmíněný na začátku tohoto odstavce – program s elementem umělé inteligence – má podobu webové stránky automaticky generující (umělé) texty o umění. A právě tyto texty jsou posledním příspěvkem, který ve sborníku najdeme – nepočítáme-li tedy za texty zdrojové kódy autorských softwarů Arktická krajina v České republice a Zimní krajina (což je k zamyšlení, neboť se zdrojovým kódem se v českém autorském právu nakládá jako s literárním dílem).

Prezentován je výběr několika textových útvarů vygenerovaných softwarem dostupným na theTEXT.info z různých let od r. 2013 (na theTEXT.info si můžete projít archiv). A pokud se začnete ptát po definici generativního umění, stačí se vrátit v katalogu pár stran zpět: Horáková jej definuje jako tautologii.

Jak je z výše řečeného nejspíš patrné, katalog představuje koherentní celek. Co se mi líbí a chci vyzdvihnout, je propojení „teorie s praxí“. Ústředním motivem všech textů je tvorba Bernartové, či atribut vyskytující se v její tvorbě, není ale opomíjena ani syntéza s všeobecnější, teoretickou rovinou. To můžeme asi nejvíce pozorovat u textů teoretiček Průchové Hrůzové a Horákové. Hojná vizuální dokumentace tvorby Bernartové napříč léty dotváří kontext a místy odlehčuje složitějších pasáže. Čtenáři (potažmo divákovi) se tak dostává do rukou vyvážený celek, ze kterého si může odnést nové poznatky, nebo slovy Jozefa Cserese mimovolnou krásu. Je jen škoda, že autoři nejsou v publikaci uvedeni ani krátkým medailonem, byť v lokálním kontextu současného umění netřeba většinu z nich sáhodlouze představovat.

BERNARTOVÁ, Jana (ed.). Nula jedna. Oblastní galerie Liberec, Liberec 2018. 

Nula jedna
Koncept katalogu: Jana Bernartová
Autoři textů: Jozef Cseres, Jana Horáková, Václav Janoščík, Andrea Průchová Hrůzová
celobarevný paper back, 144 stran
Datum vydání:  2018
Nakladatel: Oblastní galerie Liberec
Jazyk: česky
ISBN: 978-80-87707-29-6

Publikaci lze zakoupit v knihkupectví Artmap.

Na 17. listopadu 2019 jsme pro vás připravili exkluzivní rozhovor s Janou Bernartovou o její tvorbě v rámci rubriky Quick View.

Autoři fotografií: Studio Flusser.