Na každém konci něco začíná?

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 19. května 2019 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Skalpy: Konec cesty (Jason Aaron & R. M. Guéra) – JAROSLAV STUCHLÝ –

V příručce 1001 komiksů, které musíte přečíst, než zemřete se o sérii Skalpy píše jako o „sloučení noirové detektivky a současného westernu s občasnými záblesky morbidního humoru“, „mnohovrstevnatém příběhu s nečekanými odhaleními“, padají slova o „syrovém vyprávění“ či „temné atmosféře“, stejně jako pochvala, že tento komiks „se stereotypům a povrchnosti rozhodně vyhnul.“ A to všechno je, přátelé, pravda, ne proto, že mi to vyprávěl T. Taxis Taylor, nýbrž Jason Aaron, a také proto, že díky nakladatelství CREW po šesti letech (počítám-li správně) máme tohle mistrovské dílo v češtině zkompletováno.

V devíti recenzích jsem vlastně jen hledal varianty toho, jak Skalpy vychválit, jak vás přinutit věnovat jim pozornost. Protože chápu, že větší prodeje budou mít vždycky Simpsonovi, Garfield, cokoli o Avengers nebo Batmanovi než drsný příběh s nejednoznačnými postavami vyprávějící mimo jiné „o úpadku mizející kultury amerických indiánů, která se potácí v sociálních problémech chudoby, závislosti, prostituce a zločinnosti“ (ještě jednou 1001 komiksů…). A to je škoda, protože každý prodejní neúspěch vede vydavatele zákonitě ke hře na jistotu. Přiznám se, že jsem dosud Comics Centru neodpustil zaříznutí Parchantů Andyho Diggleho a Jocka (ten je mimochodem autorem obálek k jednotlivým sešitům Skalpů) a BB/artu to samé zatočení s Bandou Gartha Ennise a Daricka Robertsona. Obojí bolelo. Nebojím se napsat, že předčasné ukončení vydávání Skalpů by bolelo dvojnásob.

Ale dobrá věc se podařila a postavy, jejichž osudy čtenář sledoval, dospěly na konec cesty. Je důležité říct, že tvůrce závěr nepokazil. I když mám podezření, že akční scény tentokrát trochu zavánějí fanservisem. Jak jinak si vysvětlit, že Lincoln Rudá vrána, zpočátku smířený se svým osudem ve vězení, se náhle lusknutím prstů dostává na svobodu, aby si jednak zastřílel na hřbitově, jednak ve svém kasinu, které v úvodu vyprávění s takovou pompou otvíral. A ten mexican standoff mezi třemi hlavními postavami (nebudu pochopitelně jmenovat) mi ponejvíce připomněl nedávný (fanoušky toužebně očekávaný a žádaný) souboj bratrů Cleganových v poslední sérii Hry o trůny. O ochočené smečce „divokých“ psů, z nichž jeden dokonce přinese v tlamě revolver, snad ani nemluvě. To jsem si zase vzpomněl na psí kusy z trojky Johna Wicka.

Naštěstí Aaron nevěří na šťastné konce, takže někteří umřou, jiní budou jen zklamaní a opuštění a někdo se vydá na další cestu. Není to však žádný vítězoslavný odjezd do západu slunce. To, co platilo pro klasické westerny, nemůže platit pro noirový příběh, na jehož konci jen málokdo zůstane živý, čistý nebo nepoznamenaný.

Vedle Aaronova doslovu, v němž vyjmenovává nejen spolupracovníky, kteří se na Skalpech podíleli, ale také svoje inspirační zdroje (zdravíme Cormaca McCarthyho, Sama Peckinpaha, Jamese Ellroye nebo Gartha Ennise), obsahuje závěrečný svazek také ukázky z náčrtníku R. M. Guéry dokazující, že cesta k hledání výsledné podoby jednotlivých postav nebyla vždy snadná. A dokonce se dočkáme i velmi podobného celostránkového vtipu, jaký byl k vidění v nedávno recenzovaném komiksu 1602.

Co dodat?
Pokud je pravda, že každý konec v sobě obsahuje zárodek nového začátku, nezbývá než doufat, že se CREW po Skalpech vytasí s další brilantní nemainstreamovou komiksovou sérií.