Zde se nacházíte: 25fps » Aktuality » Hovory z gauče o Berlíně (část 1.)

Hovory z gauče o Berlíně (část 1.)

Hovory z gauče o Berlíně (část 1.)

KOMENTÁŘ Jany Bébarové a Marka Čermáka nad programem 71. ročníku Berlinale (1. – 5. 3. 2021)

Jana Bébarová: Mávám z moravského gauče do Prahy, Marku! Polovina na pět dní zkráceného, programově nahuštěného online Berlinale je za námi. Sice mi chybí Potsdamer Platz a anonymita v davu, předávkovávání se kofeinem z bezedného kávového hrnku v press centru, tma kinosálů, kterou nic nenahradí, a taky ta boží berlínská znělka s praskáním zlatého ohňostroje před každým filmem, ale na druhou stranu máme lepší manévrovací prostor pro vybírání filmů a vlastní sestavování programu (každý den je od 7:00 odemknutý určitý počet filmů napříč programovými sekcemi, které lze libovolně sledovat po 24 hodin), takže i tak je rozhodně o čem psát! Mou pozornost už upoutala řada filmů – s ohledem na mé osobní zaujetí komplikovanými ženskými postavami a jejich boj s démony minulosti a bolestmi přítomnosti (Memory BoxPetite MamanMoon, 66 Questions), outsiderstvím ve všech možných podobách a s tím spjatým podivínstvím a jinakostmi (Ted KDirty FeathersThe Scary of Sixty-First), netradičními a osobitě hravými romancemi (Language Lessons, I’m Your Man), žánrovými hříčkami (Limboa cynickými neortodoxnostmi (Bad Luck Banging or Loony Porn)… Tak čím začneme? :)

Marek Čermák: Moc zdravím i Tebe a rovnou musím říct, že ta tradiční úvodní znělka (která se na rozdíl od jiných festivalů nemění) mi chybí možná nejvíc! Je to zvláštní, účastnit se Berlinale a nemrznout u toho, ale na online princip fungování jsem už, počínaje loňským Cannes, nějak zvykl. Samozřejmě mi chybí kino, ale to by bylo zase na jinou debatu. Takhle aspoň máme možnost povídat si o filmech z Berlinale z tepla našich domovů. Já myslím, že se přímo nabízí začít tím Judeho pornem?

Jana Bébarová: Nečekala jsem, že pro první výkop tomu bude jinak. :) Ten film je jako facka a obzvlášť u něj mě mrzela nemožnost kolektivního zhlédnutí, už kvůli sledování reakcí ostatních v sále – kteří by se buď smáli, nebo bučeli, se zhnusením si odfrkávali a část přítomných by i odešla. Já bych byla v kategorii těch, kteří by sem tam překvapeně a s ironickým úsměvem utrousili „what-the-fuck..?!“, sem tam vybuchli smíchy (Radu Jude je svérázný vtipálek, víme), místy odvraceli zrak (jako vážně – tolik nehezkých penisů během dvou hodin úplně nepotřebuju vidět :D ), ale ve všeobecnosti zírali s otevřenou pusou (hm, vzhledem k poslednímu výjevu s naštvanou protagonistkou vrážející všem mudrlantům do úst dildo to asi zní docela… směšně :D), no a vlastně si fascinovaně libovali nad Judeho odvahou, že se toho nebojí. On a Gaspar Noé si můžou dovolit všechno. To úvodní nepřikrášlené domácí porno je přímá a nečeká rána do ksichtu a mě těší, že si to berlínští dramaturgové dovolí vybrat do soutěže.

Bad Luck Banging or Loony Porn (režie: Radu Jude)

Marek Čermák: Já mám s Judeho tvorbou obecně komplikovaný vztah. Předchozí snímky jako Všichni v naší rodině (2012) nebo „Je mi jedno, že zapíšeme do dějin jako barbaři“ (2018) skoro až v jiném ohledu obdivuju, ale Aferim! (2015) byl, jestli se dobře pamatuju, jediný film, ze kterého jsem na tehdejším ročníku KV odešel ze sálu. Poslední snímek s českým překladem názvu Smolný pich aneb Pitomý porno (2021) mi v rozhodování moc nepřidal. :) Film je rozdělený na tři kapitoly, první je observačně civilní, druhá encyklopedicky cynická a třetí je teatrálně moralistická. První část mě bavila nejvíc, a to nejen kvůli tomu, že je „nejnormálnější“ (zcela záměrně používám uvozovky), ale přišla mi hlavně hrozně hravá i z hlediska filmové řeči – minimálně jednomu zvukovému vtipu s vřískajícíma kočkama se směju ještě teď. Příběh učitelky, jejíž domácí porno-nahrávka se dostane na internet, pak nejvíce kulminuje v třetí části, kdy se prostřednictvím stylizované třídní schůzky seznamujeme s předsudky a moralistickými postoji jednotlivých zástupců společnosti. Každopádně palec nahoru za druhý konec!

A jen taková zajímavost, snad už letos se dostane do kin Prušinovského snímek Chyby, kdy budeme moct nahlédnout na podobný příběh z české perspektivy.

Jana Bébarová: Každá z těch kapitol měla dobrý koncept a v rámci stěžejní otázky filmu – co je to obscénnost? – fungovaly všechny skvěle. Já Judeho sleduju už od jeho debutu Nejšťastnější dívka na světě (2009), u kterého jsem okamžitě věděla, že pro tvůrcovo cynické, zdánlivě nezúčastněné pozorování směšnosti lidského bytí a počínání (ať už v humorném či tragickém slova smyslu) chci jeho tvorbu programově sledovat. Ne vždy se jedná o snadný divácký zážitek ve smyslu toho, na co nás nutí se dívat, každopádně zrak od toho lze odtáhnout jen těžko. Takže u druhého, zhruba půl hodiny trvajícího „anekdotického“ segmentu zachycujícího rozličné obscénní výjevy mi na mysl přišel notoricky známý výjev z Mechanického pomeranče, kde je protagonista násilně nucen sledovat násilné scény. Zkrátka terapie šokem. Jasně, my máme možnost volby se nedívat, ale ten film nás prostě zhypnotizuje. (následuje spoiler) Takže když je ve třetí části učitelka postavena před „soudní tribunál“ rodičů pohoršených virálním videem s ní coby aktérkou domácího porna, které uniklo na internet, ono moralizování dospělých dostává o to absurdnější nádech. (konec spoileru)

Memory Box (režie: Joana Hadjithomas & Khalil Joreige)

Marek Čermák: Z filmů, které zmiňuješ, mě ještě zaujaly právě Memory Box a Petite Maman, které toho spolu mají společného možná víc, než by se na první pohled zdálo. Ten první zmiňovaný, od libanonských režisérů Joany Hadjithomas a Khalila Joreige vypráví příběh o mladé dívce Alex, která se dostane ke krabici vzpomínek z doby, kdy její matka, jako teenagerka, žila v Bejrútu. Druhý snímek pak patřil asi k těm sledovanějším na festivalu, protože se jedná o další film Céline Sciammy (která v Cannes zazářila svým Portrétem dívky v plamenech) a vypráví o holčičce Nelly, které právě zemřela babička a musí tak se svým otcem strávit několik dní při vyklízení jejího domu, během čehož ale Nelly pronikne do minulosti víc než jen prostřednictvím úklidu starých věcí. Oba filmy mě docela bavily, a to i tím, že využívají poznávání minulosti jako prostředku pro pochopení současného vztahu matky a dcery. Zatímco Memory Box je ve filmové řeči mnohdy až hyperstylizovaný, Petite Maman spoléhá na mladé herečky, na úspornost, ticho, světlo a na něhu.

Jana Bébarová: Hyperstylizovanost, kterou u Memory Box zmiňuješ, je právě tou přidanou hodnotou, díky které si jej divák či divačka uchovají v paměti. Bavil mě ten koncept zrcadlení sociální interakce příslušnic dvou rozdílných generací (matky dospívající v 80. letech a dcery v současnosti) – jakým způsobem si obě uchovávají vzpomínky a jak je sdílí s ostatními. Dospívající Kanaďanka Alex, která je dcerou libanonské imigrantky, je typickou teenagerkou svojí doby – vše, co se děje kolem ní, natáčí na mobil a instantně sdílí ve skupinovém chatu se svými kamarády a kamarádkami, od nichž je aktuálně „odříznutá“, protože jsou Vánoce a venku zuří sněhová vánice. A pak jsou tu barvité matčiny deníky plné fotografií a doplňujících audionahrávek, které pořizovala, aby je sdílela se svou nejlepší kamarádkou, která se s rodiči odstěhovala do Francie. Jak je Alex pročítá, jednotlivé momentky před ní (a publikem) ožívají, fotografie se rozpohybují a skrze barvité líčení situací slovem i písmem dostáváme plastický obraz nelehké válečné doby, v níž matka vyrůstala. Dávná minulost na opačném konci světa tak plasticky ožívá a díky sugestivnímu líčení si publikum dělá živou představu o době, která matku formovala, a tím pádem nás emocionálně háčkuje až do samého konce.

Petite Maman (režie: Céline Sciamma)

Petite Maman je pak příklad „malého milého filmu“, který potěší ve své prostosti a osobitosti. Aby se vyrovnala se ztrátou zemřelé babičky a pochopila bolest smutku své matky, dává scénář filmu devítileté protagonistce možnost potkat s mladší verzí matčina já (v dívčině věku) – v magickém okamžiku uprostřed lesa, kam si její matka jako malá chodila hrát, a v domě, kde prožila své mládí a který teď mladá Nelly bez matčiny přítomnosti (jež situaci emocionálně neunesla) se svým tátou vyklízí.

V kontextu silné citové vazby matka-dcera bych ještě chtěla zmínit film Night Raiders kanadsko-novozélandské produkce (uváděný v sekci Panorama), který je debutem Kanaďanky Danis Goulet. Odehrává se v militantním severoamerickém prostředí post-apokalyptické budoucnosti, kde jsou děti násilím odebírané rodičům brány jako státní majetek a převychovávány v posluhovače totalitního režimu. Pokud jste ale viděli seriálový Příběh služebnice s Elisabeth Moss a k tomu i Světlo mého života (Light of My Life) v režii Caseyho Afflecka (na Berlinale uváděném před dvěma lety), pak už vás Night Raiders ničím nepřekvapí. A to nejen možnostmi, které téma filmu nabízí, ale i z hlediska postav, jejichž příkoří vás vzhledem k jejich plochosti vlastně nezajímají.

Když ale ještě zůstanu u tématu vztahu rodič-dítě, pak bych ráda zmínila snímek prezentovaný v sekci Encounters, Moon, 66 Questions, dlouho očekávaný celovečerní debut řecké režisérky Jacqueline Lentzou, jež na sebe jako absolventka London Film School upoutala pozornost festivalového světa již svými krátkými filmy (např. Hiwa byl ve výběru Berlinale Shorts 2017). Středobodem komorního dramatu Moon, 66 Questions je mladá dívka Artemis (Sofia Kokkali), která se vrací zpět do Řecka, aby se starala o svého invalidního otce, jenž po prodělané mozkové příhodě potřebuje každodenní péči. Největší síla filmu Jacqueline Lentzou tkví v momentech hrdinčina osamění, ve kterém buď dává průchod emocím zoufalosti a smutku z otcova „odcházení“ nebo se naopak vystavuje situacím, v nichž se empaticky vciťuje do otcova těla – scéna, v níž se rozklepanými rukami snaží zapálit si cigaretu tak, jak aktuálně otec (ne)může (a která je pro zdravého člověka banálně jednoduchá), mi v hlavě zůstane ještě dlouho. Pro mě je Moon, 66 Questions hodně osobní, protože aktuálně procházím podobně bolestivou zkušeností s vlastním rodičem, a až když jsem se sama dostala do zdravotního hendikepu, kdy ujít pár kroků pro mě bylo nadlidským úkonem, jsem teprve dokázala plně pochopit zoufalost situace osoby, jejíž plnohodnotný život zkrátka skončil. Navíc Sofia Kokkali, která mě zaujala už v nedávném debutu Georgise Grigorakise Digger (2020), je pro mě velkým hereckým objevem – její tvář má v sobě stopy křehké teenagerky a zároveň i zralé ženy; je v ní tvrdost, nezdolnost, těžká životní zkušenost, ale zároveň i jistá čistota a nevinnost. Zkrátka nezapomenutelná tvář, kterou se těším, až zase někde uvidím.

Moon, 66 Questions (režie: Jacqueline Lentzou)

Marek Čermák: Úplným opakem pro mě byl hybridní dokument A cop movie (Una película de policías) od mexického režiséra Alonsa Ruizpalaciose, který mi během prvních deseti minut připomněl, proč se mi nelíbil jeho předchozí film Museo (na Berlinale v roce 2018). Docela zajímavý příběh a postavy se pod jeho režií mění ve figurky eklektického stylu, kde na mě každý záběr křičí „tý jo, udělejme tenhle kamerový pohyb, to bude cool,“ ale bez vztahu k tématu a vyprávění. Působí na mě jako velmi schopný filmař, kterého je ale asi těžké udržet na uzdě.

Jana Bébarová: Jako každý rok máme oba jiný typ akreditace, takže A cop movie budou novináři a novinářky moci vidět až v pátek, každopádně pro mě je to od začátku jeden z filmů, na které se hodně těším. Čili k tomu se ještě vrátíme. :)

2. část komentářů najdete zde.
3. část komentářů najdete zde.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 255

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/2020/corded-handheld-vacuum-cleaner-eraclean-stick-handheld-vacuum/
Zpět nahoru