WandaVision – elitářství a amoralita

REFLEXE: WandaVision (2021) – JAN KINZL

Tento text vznikl v rámci workshopu filmové kritiky, který podporuje časopis 25fps. Workshop byl součástí projektu Audiovizuální sauna, jenž účastníkům a účastnicím umožnil nahlédnout do tajů profesionální kulturní publicistiky a vytvořit vlastní kritiku či recenzi. Audiovizuální sauna proběhla jako součást festivalu Luhovaný Vincent.

Seriál WandaVision (2021), historicky první marvelovský počin točený přednostně pro streamovací platformu Disney+, vstoupil do rozsáhlého filmového vesmíru těsně po bouřlivých událostech snímku Avengers: Endgame (2019), v němž došlo k vyvrcholení jedenáctileté éry fikčního univerza. Podobně jako jeho předchůdci, i WandaVision v sobě nese typicky marvelovský otisk, ale vedle precizně vykonstruovaných emocionálních scén ubírá na množství akce, marně se zkouší vypořádat s překvapivě experimentální stylovou formou a představuje superhrdinku, která se kvůli svému elitářskému a amorálnímu chování stává velmi špatným etickým vzorem.

Racionalizace experimentálního stylu

Pro správné pochopení jednoho z hlavních argumentů této kritiky je nejprve nutné objasnit již výše tematizovaný „experimentální“ styl seriálu WandaVision. Jeho forma by totiž nemohla být nazvána nekonvenční v tom pravém slova smyslu, ale tradicím se vymyká zejména v kontextu ostatních 23 filmů marvelovského vesmíru. Pro drtivou většinu snímků je nejpřednější příběh, a proto často využívají styl, který zamýšlené vyznění děje maximálně podpoří, a jakékoli snahy o nekonvenční snímání nebo narativní experimenty jdou stranou. Pro seriál WandaVision je samozřejmě příběh taky velmi důležitý, tvůrci se však dokázali od klasického Marvelu odpoutat a do vyprávění zakomponovali styl amerických sitcomů 50. až nultých let.

Idea formálního návratu do minulosti je velmi funkční, jelikož podporuje jedny z předních cílů seriálu – pobavit a odreagovat. Postavy Wanda a Vision hravě a vtipně proplouvají jednotlivými dekádami a zejména díky záměrně přehnaným hereckým gestům Elizabeth Olsenové a Paula Bettanyho (hlavně v epizodách předstírajících 50. a 60. léta) umocňují odlehčenou náladu zdánlivě bezchybného světa. Křečovitá estetika raných sitcomů má však ještě za cíl poukázat na pokřivenost fikčního světa WandaVision, který absolutně nezapadá do marvelovského univerza – Vision by v něm měl být vlivem událostí filmu Avengers: Infinity War (2018) již po smrti, zde se ale objevuje zcela živý a zdravý.

Problém tedy nastává při snaze racionalizovat experimentální formu WandaVision – to je nepochybně v seriálu potřeba, jelikož jedním z předních rysů Marvelu je jeho snaha navodit pocit každodennosti. Tedy navodit dojem, že úchvatné události ve filmech by se do jisté míry mohly stát i v našem „obyčejném“ světě – nyní jsme ale svědky příběhu, který nenuceně a na první pohled nelogicky přechází mezi dekádami, což si uvnitř fikčního vesmíru vyžaduje racionální vysvětlení.

Relativně brzy se v seriálu dozvídáme, že sitcomovou iluzi stvořila samotná Wanda, jelikož těsně po traumatizujících událostech filmu Avengers: Endgame utekla do malého odlehlého městečka, kolem kterého vytvořila neprůchozí a neviditelnou stěnu, čímž se izolovala od problémů okolního světa. Díky svým čarodějnickým superschopnostem přivedla svého milovaného Visiona zpět k životu a uvnitř separovaného mikrosvěta de facto stvořila iluzi starých sitcomů, v nichž nachází uklidnění. K tomuto zjištění se dostáváme hlavně díky postavám z okolního světa, které fenomén izolovaného městečka začínají zkoumat – vědci si však s problémem nevědí rady podobně jako scénáristé seriálu WandaVision, kteří vymýšlejí absurdně vykonstruované fráze a snaží se jevy racionalizovat.

Logická stránka sitcomového světa se rozpadá ale hlavně kvůli samotnému přechodu mezi dekádami. Wanda se od zbytku světa oddělila za účelem žít v poklidu obklopena lidmi, které miluje, ale pravidelný až strojový posun od 50. let k 60. a dále se však pojí i s neodvratným střetem se současností a s Wandiným selháním. Proto je na místě zcela jednoduchá otázka – proč by protagonistka odsoudila sama sebe k neúspěchu? Proč by nechtěla raději zůstat pouze v jednom období, v němž by měla zaručený klid? Na to samozřejmě seriál neodpovídá, a proto toto divácké zjištění může vést k poměrně drsnému rozčarování.

Elitářské a amorální chování superhrdinů

Nejzávažnějším problémem seriálu WandaVision ale není jeho nelogická struktura a didaktická snaha všechno racionalizovat, ale spíše jeho zacházení s hlavní postavou. Jak bylo nastíněno výše, protagonistka se po traumatických událostech izoluje od okolního světa, což se ovšem pojí i s tím (a to je třeba opravdu jasně zdůraznit), že během toho drží v zajetí celé město a tisíce lidí v něm. Obyvatele navíc proti jejich vlastní vůli Wanda očaruje a nutí je hrát v jejím smyšleném sitcomu. Hlavní postava, ke které bezesporu vzhlíží mnoho diváků a divaček, se tak dostává do velmi krutého postavení tyranky.

Wandino chování se postavy ve vnějším světě i autoři seriálu snaží omlouvat její bolestí ze ztráty Visiona. Je také velmi zřejmé, že obhajob (a s nimi spojeného výsostného postavení) se Wandě dostává jednoduše kvůli tomu, že je superhrdinkou, a ne pouze „normální“ ženou. Jakákoli obrana protagonistky je zde ovšem naprosto lichá, jelikož superhrdinské schopnosti z postav nedělají nadlidi v morálním slova smyslu. Je také velmi překvapivé, že takto pokřivené a obhajované amorální jednání se objevuje v seriálu, který se odehrává ve stejném fikčním světě jako Captain America: Občanská válka (2016), jehož ústředním tématem bylo právě odsouzení neoprávněného elitářského chování superhrdinů.

Na elitářství hlavní hrdinky je ovšem nejhorší to, že se opakovaně vyhýbá jakékoli mravní a trestní odpovědnosti a velmi sebestředně řeší spíš svou vlastní bolest, než aby litovala všeho, co svými činy zavinila, a snažila se to odčinit. Ambivalence fiktivních postav (tedy zobrazování jak dobrých, tak špatných vlastností) je samozřejmě žádoucí, protože drobné chyby z nich dělají pochopitelnější hrdiny a je snazší se s nimi identifikovat. Zde se proto nabízí otázka – máme s Wandou sympatizovat na základě jejího zcela amorálního tyranského chování? Měli bychom stejně jako protagonistka unikat před odpovědností? A je zrovna Wanda správným vzorem pro mladé publikum, které superhrdinské filmy a seriály konzumuje?

Seriál na chvilkové odreagování

Seriál WandaVision má mnoho neomluvitelných problémů jak z logické, tak z etické stránky. Přesto je však potřeba vyzdvihnout alespoň snahu vnést do jinak velmi konvenčního filmového světa svěží nádech mírného formálního experimentu. Takové inovace se však v již velmi rozsáhlém univerzu těžko dají obhájit, na což také seriál doplácí. Společně s hravým humorem a sympatickým projevem hlavních herců vtipně parodujícím jednotlivá sitcomová období se WandaVision stává příjemným zpestřením, které sice při hlubším zamyšlení naprosto selhává, ke chvilkovému odreagování však zcela postačí.

WandaVision
Tvůrce: Jac Schaeffer
Režie: Matt Shakman
Scénář: Jac Schaeffer, Megan McDonnell, Gretchen Enders, Bobak Esfarjani, Peter Cameron, Mackenzie Dohr, Chuck Hayward, Cameron Squires, Laura Donney
Kamera: Jess Hall
Hudba: Christophe Beck
Hrají: Elizabeth Olsen, Paul Bettany, Kat Dennings, Teyonah Parris, Randall Park, Kathryn Hahn, Fred Melamed, Debra Jo Rupp, Jolene Purdy, David Lengel, Ithamar Enriquez, Victoria Blade, Amos Glick, Emma Caulfield Ford a další
USA, 2021, 9 epizod (5 hod. 30 min.)

Audiovizuální sauna je vzdělávací program určený vysokoškolským studentům i všem ostatním, kteří chtějí rozvíjet své kritické myšlení. Projekt je podpořen Fondy EHP a Norska.