Navzdory stereotypu – terorista se svědomím

Jak v klasické hollywoodské žánrové kinematografii, tak v dalších žánrových i mimožánrových oblastech světového i domácího filmu se téma nebo motiv terorismu objevuje už několik desítek let. Způsob jeho zpracování a ideologické směřování snímku ovšem závisí do velké míry na aktuální definici terorismu. Je to totiž kontext, historické a společenské souvislosti, které umožňují potenciálním divákům a divačkám, stejně jako tvůrcům a tvůrkyním oněch filmů vytvářet a orientovat se v interpretačním rámci. Události 11. září 2001 více či méně proměnily v mnoha oblastech již zaběhlá paradigmata a tím nutně také ovlivnily definici terorismu, potažmo terorist(k)y. Ne v tom smyslu, že by si snad nikdo před 11. zářím 2001 nepředstavoval teroristu jako islámského radikála (představa žen jako islámských radikálek se patrně objevila, pokud vůbec, velmi vzácně), ale spíše v tom smyslu, že po útocích na Světové obchodní centrum nejen v celé západní kultuře tato idea dominuje a je zpravidla tím prvním stereotypem, který člověku vytane na mysli, když zaslechne slovo terorismus.

Filmy jakožto kulturní produkty na tyto změny přirozeně reagují a často jich i vědomě využívají. Přejímání aktuálních stereotypních schémat na jednu stranu umožňuje snadnou a srozumitelnou komunikaci s diváckou obcí, kde není třeba složitě vysvětlovat kontext, ani charakterizovat hrdiny a hrdinky, případně jejich ideologické pohnutky (v neutrálním slova smyslu), na druhou stranu dochází zejména v mainstreamové kinematografii k potvrzování těchto jednoduchých, uměle vytvářených schémat. Stereotyp pak není chápán jako něco proměnlivého, závislého na daném kontextu, podléhajícího dobovým ideologiím a především něco uměle vytvářeného člověkem ve snaze se lépe orientovat ve světě kolem, ale je přijímán jako „přirozený“, „pravdivý“ a ničím nezpochybnitelný fakt. V případě terorismu se např. jedná o konstrukce typu „islám je nebezpečné, násilí a fanatismus podporující náboženství“, „každý muslim je terorista“, „teroristou je dospělý arabsky mluvící nevzdělaný muž, tmavé pleti s turbanem“ apod.

Téma 11. září je stále poměrně ožehavé a nelze si nevšimnout snah po „korektním“ jednání ze strany filmových i televizních tvůrců. Obvykle ovšem stejně využívající ony stereotypy, které se snaží usilovně překračovat. Objevují se ale i takové projekty, které cíleně vyvolávají kontroverzi ve většinou zdařilé snaze ona schémata překračovat a vytvářet už jen svou existencí diskuzi. K těm filmovým patří např. snímky Essential Killing (2010) polského režiséra, scenáristy a dramatika Jerzyho Skolimowského, Route Irish (2010) britského režiséra Kena Loache, unikátní projekt inspirovaný myšlenkou Alaina Briganda 11ʼ09ʼʼ01 (11ʼ09ʼʼ01 – September 11, 2002), pod kterým se režisérsky podepsali Ken Loach, Claude Lelouch, Danis Tanovič, Sean Penn, Shohei Imamura, Amos Gitai, Samira Makhmalbaf, Youssef Chahine, Idrissa Ouedraogo, Mira Nair a Alejandro Iñárritu, britský dokument Cesta na Guantánamo (The Road To Guantanamo, 2006) Michaela Winterbottoma a Mata Whitecrosse nebo americký dokument Přísaha (The Oath, 2010) Laury Poitras.

Všechny tyto filmy spojuje snaha rozpoutat diskuzi a svým způsobem přimět diváky a divačky přemýšlet nad nabízenými interpretacemi terorismu jako o pouze jedné z mnoha možností. Hlavní hrdinové jsou obvykle stavěni do takových situací, ve kterých s nimi nemůžeme jednoznačně sympatizovat, ani je jednoznačně odsoudit. Chápeme jejich pohnutky, racionalizujeme jejich jednání a obvykle alespoň připustíme, že neexistuje jasné interpretační východisko.

Jedenáctidílný snímek 11ʼ09ʼʼ01 interpretuje události 11. září v jedenácti odlišných kontextech a za využití jedenácti různých úhlů pohledu. Cesta na Guantánamo zpochybňuje jednání a etické a morální hodnoty americké armády jako osvoboditelky utlačovaného národa a současně ztělesnění západního modelu demokracie. Nejnovější film Kena Loache Route Irish se pozastavuje nad morálními a etickými otázkami zahraničních spojenců americké (osvoboditelské) armády a najímaných žoldáků. V centru pozornosti se ocitá i otázka ceny lidského života a násilné narušování cizí kultury jakožto výsadního práva osvoboditelů.

Přísaha nám pro změnu nabízí jako hlavního hrdinu teroristu. A stejně jako u Skolimowského Essential Killing nechává autorka na nás divácích a divačkách, ke které, pokud k vůbec nějaké, straně přikloníme své sympatie. Abu Jandal se živí spořádaně, jako taxikář. Miluje americké sušenky, ačkoli oddaně odmítá americký kapitalismus, a snaží se za pomoci mírumilovného dialogu přesvědčit své mladší studenty o nutnosti a správnosti svaté války. Na konstatování, že není přece správné zabít všechny ty lidi (11. září 2001 – pozn. autorky), odpovídá: „Proč ne? Jaký je rozdíl mezi nevinnými v Americe a nevinnými v Iráku a Palestině? Nebo je špatné, že se to dotýká jich (Američanů – pozn. autorky), a správné, když je to někdo jiný?“

Essential Killing pak nabízí dobrodružné akční drama o teroristovi, kterému se po nuceném převozu do Polska podaří uprchnout. Divákům a divačkám je ale prezentován jako lovná zvěř a ačkoli o něm nemáme mnoho informací a za celou dobu snímku náš hrdina nepromluví jediné slovo, můžeme zažít prostřednictvím obrazové a zejména zvukové stopy zprostředkovaně stejné emoční rozpoložení jako on. Takový postup spolu s absencí jakýchkoli jiných než elementárních informací o jeho pronásledovatelích a jeho několika obětech nám paradoxně umožňuje s ním v některých momentech sympatizovat. Zabíjení, které ovšem nikdy není předem dlouho promýšlené a bezcitně plánované, naopak neumožňuje kompletní ztotožnění s hrdinou. Tvůrce se vždy ubezpečí, že jeho postava není ani hrdinská, ani padoušská. Terorista se svědomím, který se stal obětí okolností, stejně jako se to stalo lidem, které potkal…

Všechny tyto snímky byly a jsou různými lidmi na různých místech považovány za kontroverzní, všechny čelily obvinění ze sympatií k extremismu. Ve skutečnosti však nabízí alternativu ke stále ještě dominantnímu pohledu na terorismus v kontextu událostí 11. září 2001.

Článek byl původně uveřejněn ve Filmových listech 37. Letní filmové školy