V zajetí času

Ediční řada Contemporary Film Directors, vydávaná nakladatelstvím Univerzity v Illinois, přináší rok co rok výstižné knižní studie těch nejpozoruhodnějších režisérů současnosti. Od roku 2003, kdy byla série odstartována, došlo mimo jiné na Abbase Kiarostamiho, Claire Denis, Edwarda Yanga, Jane Campion, Paula Schradera, Sally Potter, Michaela Hanekeho, Hala Hartleyho nebo Jacquese Rivetta. Jedna z posledních monografií, připravovaná ještě pod editorským dohledem Jamese Naremora,1 se zaměřuje na tvorbu amerického režiséra Richarda Linklatera (1960). Jejím autorem je David T. Johnson, odborný asistent ze Salisbury University v Marylandu a kromě jiného i editor žurnálu Literature/Film Quarterly zaměřeného na problematiku adaptace.

Na úvod recenze nebude od věci v krátkosti shrnout Linklaterovu dosavadní režijní tvorbu. Rodilý Texasan celovečerně debutoval v roce 1988 netradiční road movie It’s Impossible to Learn to Plow by Reading Books natočenou na formát Super-8. Výraznější úspěch však sklidil až snímek následující s názvem Slacker (1991), prototypický nezávislý film natočený s rozpočtem 23 000 dolarů v ulicích (a několika interiérech) Austinu ve státě Texas. Slacker zaujal kritiky a festivalové publikum (premiérově byl uveden na festivalu v Seattlu) zejména netradiční – „štafetovou“ – narativní strukturou, v rámci níž sledujeme konverzace přibližně tří desítek různých postav. I následující tři snímky režírované Linklaterem se odehrávají v rámci omezeného časového úseku nepřekračujícího 24 hodin. Jedná se o režisérův premiérový studiový projekt, „teenpic“ Omámení a zmatení (Dazed and Confused, 1993), vídeňskou romanci Před úsvitem (Before Sunrise, 1995) s Ethanem Hawkem a Julie Delpy v hlavních rolích a adaptaci divadelní hry Erica Bogosiana Předměstí (subUrbia, 1996). V roce 1998 byl do kin uveden do té doby nejdražší Linklaterův snímek, nostalgické gangsterské drama Newton Boys, které však u diváků ani kritiky neuspělo.

Do nového tisíciletí režisér vstoupil rotoskopickým filmem Sním či bdím? (Waking Life), který uplatňuje podobnou narativní strukturu jako Slacker, a komorním, na digitální kameru natočeným dramatem Přiznání (Tape, oba 2001). Mezi dvě multiplexové komedie z hudebního (Škola ro(c)ku / The School of Rock, 2003) a baseballového prostředí (Špatné zprávy pro Medvědy / Bad News Bears, 2005) se v roce 2004 vklínilo pokračování filmu Před úsvitem, tentokrát nazvané Před soumrakem (Before Sunset), v němž se postavy ztvárněné Ethanem Hawkem a Julie Delpy potkávají po devíti letech v Paříži. Techniku rotoskopie Linklater znovu uplatnil při vzniku filmové adaptace dystopického románu Philipa K. Dicka Temný obraz (A Scanner Darkly, 2006). Za dosud nejpolitičtější režisérův snímek můžeme považovat drama Fast Food Nation (2006), které na osudech několika postav odhaluje zákulisí amerického potravinářského průmyslu. V roce 2009 následovala adaptace románu Roberta Kaplowa Já a Orson Welles (Me and Orson Welles) zachycující několik dní v životě teenagera, který dostane roli ve Wellesově divadelní verzi Julia Caesara. Zatím posledním dokončeným titulem v Linklaterově filmografii je kvazidokumentární komedie s Jackem Blackem s názvem Bernie (2011).

Co na přehledu Linklaterovy tvorby zaujme na první pohled, je její rozmanitost, projevující se jak ve výběru látek, tak v jejich technickém a formálním zpracování. David Johnson si proto v úvodu své knihy klade otázku, jak se s tímto problémem vypořádat. Jak koncipovat monografii filmaře, jehož tvorba se jeví jako eklektická a badatelsky téměř neuchopitelná? Nakonec však přece Johnson nachází nit, která všemi Linklaterovými filmy prochází jako spojnice: jedná se o zaujetí časem. Na prostoru 125 stran se tak autor zaměřuje na každý film zvlášť a zkoumá jejich vztah k této abstraktní dimenzi: zabývá se strukturací syžetu, napětím mezi časem syžetu a délkou filmu (Přiznání odehrávající se v reálném čase vs. Newton Boys pokrývající několik let), vztahem minulosti, přítomnosti a budoucnosti (mj. na příkladu diptychu Před úsvitem a Před soumrakem), spontaneitou (např. Škola ro(c)ku) a prchavostí jednotlivých okamžiků v životech filmových hrdinů, pojetím nostalgie (Newton Boys) nebo hranicí mezi subjektivitou a objektivitou či spánkem a bdělostí (Sním či bdím?).

Kniha má tedy jasně stanovené hledisko, z něhož je Linklaterova bohatá režijní tvorba nahlížena (což ovšem neznamená, že by autor všechny filmy redukoval do jediné šablony – naopak se vždy snaží zdůrazňovat jejich unikátní rysy a vlastnosti). Jednotlivé analýzy působí kompaktně a žádná z publikace nápadně „netrčí“. Johnsonova argumentace je přesvědčivá, dokládaná množstvím konkrétních příkladů z filmů. Potěšující rovněž je, že se autor nezabývá pouze režisérovými hranými snímky, ale do diskuze zahrnuje i krátkometrážní esej Live from Shiva’s Dance Floor (2003) a dokumentární portrét baseballového trenéra Augieho Garrida Inning by Inning premiérovaný v roce 2008 na televizní stanici ESPN. Analytická část je následována dvacetistránkovým rozhovorem s Linklaterem, který se s textem komplementárně doplňuje. Nechybí ani detailní filmografie, bibliografie a rejstřík.

Publikace Davida Johnsona dociluje toho, co se jinak daří jen velmi výjimečně: má potenciál zaujmout jak čtenáře, kteří Linklaterovy filmy důvěrně znají, tak ty, kteří se jim dosud z nějakého důvodu vyhýbali. Jedněm poskytuje řadu podnětů k zamyšlení, druhým návod, jak se v bohaté režisérově filmografii snadno zorientovat a najít v ní určitý řád a smysl. To vše je zprostředkováno ve čtivé a přístupné formě.

Richard Linklater (Contemporary Film Directors)
David T. Johnson
Urbana, Chicago a Springfield, University of Illinois Press
2012, 177 stran
rozhovor s Davidem Johnsonem si můžete přečíst zde; kniha je k dostání na stránkách vydavatele zde