T. E. Lawrence – nejarabštější z Arabů

Lawrence z Arábie. Legenda, která dokázala zmobilizovat beduíny, postavit se Turkům a vyhrát pro Dohodu rozhodující bitvu na syropalestinské frontě. Neohrožený dobrodruh, který se vydal do nitra Hidžázu, kam byl vstup nevěřícím zapovězen. Muž, který se zapsal do dějin, muž, kterému bylo již za jeho života věnováno několik monografií, muž, který se stal inspirací pro filmové tvůrce. Legenda. A nebo ne?

Thomas Edward Lawrence se narodil 16. srpna 1888 ve Walesu jako nemanželské dítě Thomase Chapmana (pozdějšího baroneta) a guvernantky Sarah. Jeho otec záhy opustil manželku a jejich dcery a s novou rodinou se na krátkou dobu usadil v Irsku (byť se se Sarah nikdy neoženil, užívali společně jméno Lawrencovi). Měli spolu pět synů, přičemž Thomas byl druhorozený. Matka Sarah byla zastánkyní tvrdé výchovy, která se pravděpodobně negativně odrazila na Thomasově vztahu k ženám. V Irsku však nezůstali příliš dlouho, často se stěhovali (mimo jiné žili na ostrovech Man a Jersey), až zakotvili v Oxfordu, kde také Thomas absolvoval vysokoškolská studia, při kterých projevil zvýšený zájem o středověk a dějiny a kulturu Blízkého východu. Prázdniny trávil cestováním – na kole projel Francii, kde maloval, fotografoval a měřil středověké hrady. V létě roku 1909 odcestoval sám na tři měsíce do Syropalestiny, aby mapoval křižácké hrady a sbíral materiál ke své závěrečné práci, týkající se vlivu křížových výprav na evropskou vojenskou architekturu. Po jejím obhájení nastoupil na postgraduál s cílem napsat práci o středověké keramice, kde pro změnu uplatnil materiál z francouzského středověkého osídlení. Poté však přišla nabídka, kvůli které studia zanechal: dostal možnost zúčastnit se vykopávek v Karchemiši, dřívějším sídle Chetitů, na hranicích dnešního Turecka a Sýrie. Jeho učiteli byli zkušení archeologové Hogarth a Woolley; později působil i v Egyptě pod jedním z největších egyptologů Flindersem Petriem. V té době oblast spadala pod vládu „nemocného muže na Bosporu“, který však stále více podléhal zahraničnímu kapitálu Velké Británie, Německa, Francie i Spojených států. Zejména Německo se pyšnilo výnosnými kontrakty na stavbu železnic (tzv. Bagdádská a Hidžázská dráha), jejichž stavbu ostatní státy jen nelibě nesly. Během vykopávek i svých cest měl Lawrence možnost poznat některé detaily z průběhu stavby, které později využil ve svůj prospěch při operacích na Arabském poloostrově. Inspirující bylo i setkání s Gertrudou Bellovou, archeoložkou, spisovatelkou, cestovatelkou a politickou aktivistkou (zkrátka Lawrence v sukních), která ho provázela i v pozdějších letech a pomáhala mu nastolit hášimovskou dynastii v Hidžázu. Kariéra archeologa se zdála být pro mladého introverta ideální, avšak blížící se válka vše změnila.

Ve dvaceti letech se dobrovolně přihlásil do služeb armády a prošel dovuletým výcvikem. Na ústředí generálního štábu se mu ale nelíbilo. Nakonec byl vyslán se zvláštní misí mapovat Negevskou poušť a Sinaj, kde mimo jiné ve stejné době (avšak na druhé straně barikády – v zájmu Rakouska-Uherska) působil český orientalista Alois Musil. Oběma stranám bylo jasné, že toto území bude hrát klíčovou roli při případném pokusu o obsazení Sinaje, respektive Suezského průplavu. V Káhiře se stal členem Arabského byra, které vymýšlelo postup na Arabském poloostrově a mělo za úkol vázat turecká vojska co nejdále od Anatolie. Právě zde se zrodila myšlenka arabského povstání, podpora beduínských kmenů, kteří sní o samostatnosti a mezinárodním uznání.

Arabský poloostrov nebyl jednotný. Panovaly na něm letité spory mezi kmeny, které si nárokovaly správu nad svatými místy islámu. Britové se rozhodli podporovat Hášimovce, v jejichž čele stál Husajn. Ten měl čtyři syny, kteří v dalších letech sehráli velkou roli na arabské scéně. Zvláště druhorozený Fajsal měl velké předpoklady stát se mocným státníkem. (A taky že ano: nejdříve panoval jako král Velké Sýrie, poté mu byl přiznán trůn v Iráku). Právě s ním se spojil Lawrence a stal se jeho poradcem a přítelem. Lawrence pochopil, že svéhlaví a hrdí beduíni nejsou schopni pravidelné války a frontálního útoku na města. Proto se rozhodli pro partyzánskou válku, kdy se jednotlivé kmeny mezi sebe příliš nemíchaly. Hlavním cílem jejich záškodnických akcí byla Hidžázská dráha, železnice, která zásobovala Turky na poloostrově. Jejich největším úspěchem však bylo dobytí přístavu Aqaba, po kterém byl Lawrence povýšen. On sám se však hodnostem a veškerým řádům vysmíval. Hodnost plukovníka přijal údajně jen proto, aby si zajistil místo ve vlaku vyhrazenému vyšším šaržím. Posledním výraznějším počinem na syropalestinské frontě byl příjezd do Damašku. Legenda říká, že ho spolu s Fajsalem dobyli, avšak realita je taková, že město bylo již tři dny opuštěno, když do něj vjely australské jednotky a Lawrence. Fajsal sám přijel do města až o několik dní později, ale z politických důvodů bylo vhodné, aby bylo město oficiálně dobyto Araby, nikoli spojenci.

Události po první světové válce nabraly rychlý spád: Lawrence se po boku Fajsala účastnil mírové konference, na které Hášimovci žádali splnění slibů a smluv. Ukázalo se však, že Francie s Británií mají vlastní plány. Projevem toho byly například rozdíly v McMahonově korespondenci, sérii dopisů mezi Husajnem a britským Vysokým komisařem v Egyptě – anglická a arbaská verze se od sebe značně lišily. Ministři zahraničí Francie a Británie zase podepsali Sykes-Picotovu dohodu, která si rozdělovala území poválečného světa. Lawrence se styděl, že se musel na této zradě podílet, i když až do konce války nebyl ani on o dohodách zpraven. Jedinou útěchou mu mohl být fakt, že Fajsal získal trůn nejprve v Sýrii a poté v Iráku, jeho starší bratr nastoupil po otci v Hidžázu, mladší zase usedl na trůn v Transjordánsku. Evropa a její lídři si Blízký východ rozparcelovali, mandatorní správa jen nahradila ve slovníčku pojmů správu koloniální; volání Arabů po velkém arabském státě nebylo vyslyšeno. Oni totiž nešli do války, aby se zbavili turecké vlády, protože by byla špatná. Hnala je touha po svobodě, nezávislosti a vlastním právu na sebeurčení.

Lawrence byl veřejnosti znám díky reportážím Lowella Thomase i publikovaným fotografiím, na kterých je oděn do tradičního arabského oděvu. Stal se dokonce poradcem Winstona Churchilla ve Správě kolonií, ale snil o létání v elitní RAF, což se mu také pod jménem John Hume Ross podařilo. Brzy byl však služby zbaven (oficiálně kvůli nedostačující výšce) a přešel do tankové divize, kde působil jako řadový vojín T. E. Shaw (snad si to jméno vybral podle svého přítele G. B. Shawa). Své rodné jméno definitivně opustil, protože se mu sláva (a pronásledování vdavekchtivých fanynek) začala přejídat. Chtěl se zbavit stigmatu, které na něm ulpívalo a které jej tížilo. Na zemi však nebyl šťastný a opakovaně žádal o návrat k letcům, což se mu také podařilo. Byl vyslán do Britské Indie, kde setrval do roku 1928. Poté byl odvolán, jelikož se šířily řeči o špionáži. Poslední léta služby strávil v Yorkshiru. Jen dva měsíce poté, co armádu opustil, zemřel 19. května 1935 na následky zranění, která utrpěl při nehodě na motocyklu, kdy se vyhýbal chlapcům na kolech (neurochirurg, který se o něj staral v nemocnici, se později zasadil o vývoj a propagaci helem).

A jaká byla Lawrencova osobnost? Od mládí byl samotář, který se vyhýbal kolektivům. Nerad soutěžil, mluvil s ostatními jen tehdy, kdy měl o čem diskutovat. Byl zapřísáhlý abstinent, nekuřák a vegetarián, jenž nerad jedl ve společnosti. Jeho jedinou slabostí bylo ovoce. Nemohl o sobě říct, že má rád děti nebo psy. Měl rád jen některé z nich. Všímal si konkrétní povahy, kladů a záporů. Nevyznával žádné dogma, politický názor nebo náboženství. Měl svou vlastní hlavu a odmítal se schovávat za názory a fráze jiných. Ve styku s ostatními si vytvořil celou plejádu charakterů a pro každého ze svých četných známých si dokázal nasadit jinou masku. Nesnášel fyzický kontakt a pokud to jen šlo, vyhýbal se i podání ruky. Jeho odtažitost a prchlivost vůči ženám vedly k řečem, že je homosexuál. Jeho přátelé to však popírají. Měl umělecké sklony: maloval, fotografoval, psal. Je autorem překladu Homérovy Odyssey (ovládal starořečtinu) či francouzského románu Gigantický les od Adriena le Corbeau. Ze svých zážitků na Blízkém východě čerpal ve vlastních dílech Sedm sloupů moudrosti (Seven Pillars of Wisdom) a Bouře nad Asií (Revolt in the Desert). Ani jedna z nich však nemůže být brána jako faktický dokument; události v nich popsané jsou často zkreslené a románově zpracované. Jsou ale věrným popisem arabského světa, do kterého Lawrence důvěrně pronikl. Choval a oblékal se jako jeden z nich, necítil se ničím nadřazen. Arabové jej přezdívali Emír-Dynamit nebo Světový šotek. Od svých sluhů se chtěl naučit arabsky, ale místo aby opravovali jeho chyby, naučili se jeho zkomolenou arabštinu. Fajsal sám nazýval jeho arabštinu jako velké dobrodružství, a o to raději s ním rozmlouval.

Lawrence nikdy netoužil po zodpovědnosti, penězích a moci. Přesto chtěl být slavný, chtěl být oblíben. Nikoli jako voják, ale jako člověk, umělec. Sám se považoval za bezcenného, průměrného muže. Na svět se díval s nadhledem, ironií a sarkasmem. Měl romantického, středověkého ducha, který se našel v prostředí kočovných beduínů v nekonečné poušti, mezi oblaky volný jako pták, kde není součástí bojové divize, ale je sám za sebe, nebo konečně na motorce, na opuštěných silnicích britského venkova. Dějiny, film a rozličná literatura z něj vytvořily legendu – Lawrence z Arábie. Jedni ho zobrazili jako namyšleného, cynického důstojníka, kterému není nic svaté, jiní jej naopak popisovali téměř jako nevinné dítě, které se ocitlo ve světě dospělých, a přesto dokázalo uspět.

Původně jsem psala tento článek s tím, že vyústí ve vyvrácení Lawrencovy mytologické aureoly. Můžeme se dohadovat, nakolik je ten či onen obraz pravdivý. Avšak vždy, vysloví-li se Lawrencovo jméno, najde se jen málokdo, komu by nepřeběhl mráz po zádech, kdo by vzadu v hlavě neslyšel orientální hudbu a aspoň na chvíli se nezasnil. Vždyť všichni potřebujeme legendy, pohádky, hrdiny…

Literatura:
LAWRENCE, T. E. Bouře nad Asií: povstání na poušti. Praha : Orbis, 1935.
LAWRENCE, T. E.  Sedm sloupů moudrosti. Praha : BB art, 1998.
GRAVES, Robert. Lawrence z Arábie. Plzeň : Mustang, 1994.
KORDA, Michael. Hero: The Life and Legend of Lawrence of Arabia. New York : Harper, 2010.
WILSON, Jeremy. Lawrence of Arabia: the Authorized Biography of T.E. Lawrence. New York : Atheneum, 1990.