Kino na hranici oslavilo jubileum s legendami i současnou tvorbou

Polská kinematografie má co nabídnout, o čemž svědčí cena za nejlepší režii na letošním festivalu v Cannes pro Pawła Pawlikowského za koprodukční snímek Zimna wojna (Studená válka). Přesvědčit se o tom ale mohli také návštěvníci přehlídky Kino na hranici / granicy, která se po dvacáté odehrála v Českém Těšíně / Cieszyně. Tato akce, propagující polskou, českou a slovenskou filmovou kulturu, se koná nepřetržitě od roku 1999. Projekce doplňují výstavy, debaty a setkání s tvůrci.

Letošní ročník byl výjimečný v několika aspektech. Nejen tím, že šlo o oslavu jubilea, která se odrazila i v jedné z programových sekcí, nazvané Slavíme! Ale také návratem k projekcím přes řeku Olši. Těm naštěstí přálo počasí, takže mohli diváci mohli vidět všechny čtyři filmy, mezi nimiž byly klasiky z české (československé) strany, Samotáři, Pelíšky, Hoří, má panenko, a proslulý polský muzikál Haló, kozí bradko (Hallo, Szpicbródka), který stále dokáže okouzlit svou šantánovou rozpustilostí.

Velký prostor dostaly režisérské a herecké osobnosti z obou zemí. Z Čechů to byli Jan Hřebejk a Ivan Trojan, jimž byla věnována režisérská, respektive herecká retrospektiva. Další retrospektivy patřily polským legendám, režiséru Krzystztofu Zanussimu a herečce Danutě Stence. Uskutečnila se řada setkání s umělci tradičně v rámci debat po filmech, kterých se účastní početné delegace. Program přehlídky však nabídl také setkání s „režibabami“, tedy nejvýraznějšími polskými režisérkami několika generací. Video ze setkání je zde (pouze polsky):

Současnou polskou kinematografii reprezentovala řada snímků úspěšných na polských i mezinárodních festivalech, mezi nimi Tvář (Twarz) režisérky Malogrzay Szumowské, oceněná na Berlinale. V Polsku vzbudil kontroverzi a rozporuplné reakce nejen kvůli tomu, že je film inspirován skutečnými událostmi, ale také proto, že o Polsku nevypovídá zrovna nejpřívětivěji. Film by měla v září uvést do české distribuce společnost Film Europe.

Po loňské českotěšínské projekci výtečné Poslední rodiny (pro 25fps recenzoval Vít Poláček) se v letošním programu objevil dokument Rodina Beksińských. Video album (Beksińscy. Album wideofoniczny), jenž je ještě působivější než hraný film. V České republice donedávna prakticky neznámá rodina Beksińských, naopak v Polsku známá takřka všem, je fascinující. Hlava rodiny, malíř Zdzisław Beksińsky, natáčel na VHS sám sebe během tvorby, ale také manželku Zofii a syna Tomka, známou postavu polské subkultury. Ve stísněném prostoru panelového bytu pozorujeme výjevy z domácnosti včetně smrti a vše doprovází nemilosrdně upřímný komentář Zdzisława. Ten nám dává nahlédnout také do procesu své tvorby, když na videokameru zaznamenává a komentuje vývoj obrazu den po dni. Video album je natolik intimní, nabízí pohled z bezprostřední blízkosti, že chvílemi působí nepatřičně, jindy směšně.

Součástí přehlídky byl také řadou národních cen ověnčený film Tichá noc (Cicha noc), drama jedné rodinné sešlosti, v němž se režiséru Piotru Domalewskému daří po většinu času umně dávkovat napětí. Důležitým prvkem je také videokamera, kterou natáčí (nejen) protagonista. Postupně se odkrývají charaktery a motivace postav a i když film není kdovíjak originální, herecké výkony řady výrazných osobností polského filmu (Dawid Ogrodnik, Arkadiusz Jakubik, Jowita Budnik ad.) ho spolehlivě drží nad průměrem.

Ze současné tvorby jsem se nejvíce těšila na film svého nejoblíbenějšího polského režiséra Andrzeje Jakimowského Jednou v listopadu (Pewnego razu w listopadzie). Tento tvůrce si dává s každým svým filmem načas (jeho předposlední snímek Imagine je z roku 2012), ale čekání se vyplatí. Svůj nejnovější počin původně zamýšlel jako dokument o Pochodu nezávislosti, nacionalistické demonstraci, která se konala ve Varšavě 11. listopadu 2013 a účastnily se jí desítky tisíc lidí. Nakonec se Jakimowski rozhodl autentické záběry z demonstrace zakomponovat do hraného filmu. Je to poněkud problematický postup, který mohl dopadnout špatně. Naštěstí film s jednoduchým příběhem o nekonečném putování nemocné, nezaměstnané matky, jejího syna a věrného psa (ten má ve filmu velmi podstatnou roli) od nejistoty k nejistotě drží pohromadě a je silnou výpovědí o stavu současného Polska.

Je zjevné, že od dob natáčení se situace nezlepšila a snímek může zarezonovat i u vnímavějších diváků v České republice, protože téma exekucí i vzmáhajících se fašistických a rádoby vlasteneckých uskupení i jedinců je aktuální. Po filmu následovala dlouhá a zajímavá debata s režisérem, jenž mj. přiblížil, jakým způsobem probíhalo natáčení Pochodu. Zmínil také, že film nemá svůj web ani facebookové stránky, protože byl ihned pod útokem trollů. Aniž bych chtěla cokoli vyzrazovat, je dost možné, že s tvorbou tohoto režiséra se ve větší míře budeme moct setkat na jedné z nadcházejících filmových akcí tohoto léta.

Naopak Plán B (Plan B) Kingy Dębské nabídl bezproblémovou tragikomedii, „feel good“ film, který přes polský původ mohl vzniknout takřka kdekoli jinde, je naprosto univerzální. Snímek o nových začátcích čtveřice lidí, které osud vystavil těžké zkoušce, neurazí ani nenadchne. Není to sice příliš přiléhavé přirovnání, ale ze všeho nejvíc se mi při sledování vybavila legendární komedie Láska nebeská (Love Actually), bohužel Plán B působí o něco více efektně a nadsazeně. Bohužel humoru není tolik a hlavně nemá takovou kvalitu, aby dorovnal sladkobolestnou rovinu.

Z českého programu potěšila projekce Plodů mraků, animovaného filmu mladé režisérky Kateřiny Karhánkové, který je s úspěchy promítán na festivalech po celém světě. Tento snímek sice nebyl zařazen do programu pro děti, které by si ho jistě užily, ale stejně dobře funguje na dospělé publikum. To příběh o Chlupáčovi odměnilo pořádným potleskem. Plody mraků byly v programu zařazeny před dokument Petra Horkého Švéd v žigulíku. Reportér a filmový debutant Horký nahlédl v jednom z nejlepších letošních filmů, oceněném Cenou Pavla Kouteckého, do ruské automobilky Lada, v níž se o revoluci pokusil švédský manažer Bo Inge Andersson. Zachycení střetu dvou naprosto odlišných mentalit s sebou přináší leckdy absurdní humor. Předností filmu jsou také statické, skvěle komponované záběry zachycující nekonečné plochy a grandiózní stavby nebo třeba pózující otužilce. Švéda v žigulíku lze stále vidět v kinech, do distribuce jej uvedl v březnu Pilot Film. Oba zmiňované české filmy rozhodně stojí za to vidět na plátně.

Bohužel, totéž se nedá říct o dokumentu Universum Brdečka Miroslava Janka, jemuž by více slušel televizní formát. Fascinující osobnost Jiřího Brdečky a jeho pozoruhodnou tvorbu se nepodařilo poutavě přiblížit, což je paradoxní, když si vezmeme, na kolika zajímavých projektech se Brdečka podílel a s kterými osobnostmi spolupracoval. Je pochopitelné, že velký prostor dostala Brdečkova dcera Tereza, ale více ukázek i dobového kontextu prostřednictvím archivních materiálů a záběrů by neuškodilo.

Loni jsem si povzdechla nad tím, jaká je škoda, že na Kino na hranici nejezdí více diváků z České republiky. Nevím, do jaké míry se situace změnila či ne, ale na přehlídku přijelo letos několik mých známých poprvé a byli nadšeni atmosférou přehlídky, filmovou nabídkou, projekčními místy i doprovodným programem. Doufejme tedy, že do obou Těšínů budou z České republiky přijíždět další a další nadšenci, kteří dobré jméno přehlídky ještě více rozšíří. Kino na hranici si totiž zaslouží, aby se o něm vědělo.