Lepší než drátem do voka

Po Mladé kameře Uničov, přehlídce soutěžních snímků amatérů, studentů či absolventů filmových škol do třiceti let, proběhl další festival umožňující vyniknout neprofesionálním tvůrcům, konkrétně studentům (současným i bývalým) teorie audiovize. Festival Zlatý voči.

Letošní čtrnáctý ročník s mottem „Lepší než drátem do voka“ potkalo mnoho radikálních změn. Až by se někteří mohli ptát, jak přiznal i sám hlavní koordinátor celého projektu Libor Nemeškal, zda se ještě vůbec jedná o „ty samý Zlatý voči“, komorní přehlídku recesistického rázu vzniklou v roce 1988 díky ctižádosti studentů (skupina Bulšitfilm) dostat nějaké ty ceny… A rozdat si je navzájem. Tentokrát to totiž bylo o něco velkolepější.

Festival, pořádaný studenty Katedry filmových studií Filosofické fakulty University Karlovy, proběhl 28. 4. 2009 v pražském kině Ořechovka. Začátek byl netradičně stanoven na 17:47, přestože promítání krátkých soutěžních snímků odstartovalo až v 19:00. Čas mezi tím vyplnila pětiminutová znělka Xaviera Perkinse, barvitá a originální koláž, kde se na pozadí Beethovenovy 9. symfonie odvíjejí zásadní okamžiky z dějin audiovizuálních technologií. Poté následoval středometrážní dokumentární film Vladimíra Turnera O mediální realitě zachycující průběh a zákulisí mediálně proslavené kauzy nabouraného vysílání České televize skupinou Ztohoven, na které chtěli pomocí falešného atomového výbuchu poukázat na relativnost mediální reality. 17. 6. 2007 se napojili na ranní pořad Panorama běžící na ČT2.

Nejprve se mohlo zdát, že přesídlení přehlídky z filosofické fakulty do kina Ořechovka byl až příliš optimistický a nezdařený pokus, jak přilákat větší množství publika. Během dokumentu Vladimíra Turnera se však kapacita sálu takřka zaplnila a večer mohl začít. Moderátor přehlídky Richard Henzler uvedl diváky ke sledování tří soutěžních bloků žánrově a technicky libovolných snímků, jejichž délka neměla přesáhnout 20 minut. Učinil tak prostřednictvím plátna a předem předtočeného obličeje, který hlásal zbylé minuty (každé) přestávky a ve vyplňujícím čase zdařile předváděl snad všechny své mimické schopnosti. Z oslovených působišť mladých tvůrců se zúčastnila následující trojice: domovská Katedra filmových studií Filosofické fakulty University Karlovy, Centrum audiovizuálních studií FAMU a zástupci Katedry divadelních, filmových a mediálních studií University Palackého v Olomouci.

Nutno říct, že oproti pětici olomouckých zúčastněných měli pražští zástupci o něco experimentálnější díla, a to jak ve zpracování, tak ve výběru témat. Ceny se však rozdělily mezi všechna tři studentská zázemí. Porota zasedla ve složení: Petr Marek, filmový režisér a odborný asistent na FAMU, Vít Pancíř, experimentální filmař a animátor, a Martin Miklošovič, student filmové vědy. Nebyla ale schopná rychlého rozhodnutí a proto dala přednost vyhlášení divácké ceny „Percepční voko publika“. Tu získala mladá režisérka Kateřina Krejčová (CAS, FAMU) za snímek Cítíme to všichni, variující knihu Václava Klause: Modrá, nikoli zelená planeta, který umě a vtipně kritizoval prezidentův radikální postoj ke globálnímu oteplování. Cítili to všichni. A vzhledem ke stálé nerozhodnosti a bouřlivým rozhovorům trojice porotujících byl následně dán prostor i k diskusi s několika přítomnými tvůrci.

Poté už na pódium nastoupilo trio Marek-Pancíř-Miklošovič a vyneslo své verdikty. Rozhodli se nevyhlásit ocenění „Poškrábaný brejle Kurta Krena“ za avantgardní přínos, neboť jim nebylo příliš jasné, co se pod označením avantgardního přínosu vlastně skrývá. K nevoli pořadatelů pak naopak udělili jiné ceny hned dvakrát a Zlatý voči se tak – podle slov jednoho z porotců – rozdělily na „jednotlivá voka“. Jedna z těchto dvojic rozpůlila „Růžový brejle“ za poetickou podívanou. V této kategorii zvítězilo dílo Kávu? od Milana Cyroně (FV, FF UP), krátce sondující do života obyčejného studenta toužícího po kofeinu, a Zandové Andrana Abramjana (KFS, FF UK). „Tyto dva snímky si dokázaly vytvořit svébytný svět, kterému jsme v jednom případě nerozuměli, ve druhém ano, ale oba nás uhranuly,“ komentovala porota své rozhodnutí. V závislosti na nepochopení Abramjanova filmu pak pozastavili tvůrcovo obdarovávání a společně s ním pátrali po stručném výkladu. Ve snímku Zandové se režisér inspiroval africkým čarodějnictvím a pojmenoval ho po jednom z příslušných kmenů. Dalším párem dělícím se o jednu trofej, konkrétně o cenu samotné poroty zvanou „X-ray“, byly filmové počiny Františka Týmala (CAS, FAMU) Ze statistik televizní úmrtnosti, bavící diváky soubojem ve sčítání smrtí v akčních filmech a krvácích dvou konkurujících televizních stanic – Nova vs. Prima, a dílo Libora Nemeškala (KFS, FF UK) Co se skrývá za pixelem? Vzhledem k Nemeškalově pozici hlavního koordinátora přehlídky Zlatý voči se tak naplnil původní účel festivalu rozdat si ceny navzájem. V závislosti s tímto oceněním porota zmínila i Slzy noci od Jana Haluzy (FV, FF UP), přestože nedosáhly na stupínek vítězů. Tento akční snímek s mnoha automobilovými honičkami, přestřelkami, pěstními souboji a kaskadérskými kousky posoudili slovy: „Autor neví, co říká, ale říká to pěkně.“ Těžko říct, zda Haluza doopravdy neví, co říká, či zda je za tím záměr. Film Cítíme to všichni (Kateřina Krejčová; CAS, FAMU) si pak vedle ceny publika vydobyl i trofej „Voči Jeanne Moreau“ za objev femma fatale ve filmu. Porota vyzdvihla ženský element ve způsobu jejího nazírání. Nakonec udělili i hlavní cenu večera nazvanou podle vlastního festivalu „Zlatý voči“. Již nepříliš překvapivě se o ni opět podělili hned dva účastníci soutěže: Liberté Vladimíra Turnera (CAS, FAMU) a Pokus o duchovní nápravu opraváře televizí Josefa Lávičky v devíti obrazech režiséra Lukáše Kokeše (KDT, FAMU / KFV, FF UK). První z nich je zpětným fotoscénářem Buñuelova filmu Fantom de la liberté různorodě komentovaný třemi diváky a získávající tak na vtipnosti, druhý si všímá svérázného alkoholika pokoušejícího se o nápravu. Určujícím faktorem výherců byla neobvyklá vlastnost kinematografických děl: marnost. Marný pokus o duchovní nápravu vedle marného pokusu o analýzu, přičemž přídavek „marný“ by údajně neměl být chápán pouze v negativním smyslu slova. Nejsem si moc jistá, co tím vlastně chtěla porota říct, ale tímto udělování cen – a vlastně i celá přehlídka – skončila. Následovala jen publiku již dobře známá projekce Henzlerova – tentokrát loučícího se – obličeje.

Po projekci však tvůrci nabídli i doprovodný program v podobě afterparty s vystoupením DJ v podzemních barových prostorách kina Ořechovka.

Lepší než drátem do voka, to rozhodně ano. Mladí tvůrci opět dokázali, že nejsou ničím svazováni a že ještě stále dokážou nabízet nové nápady. Ostatní diváci se o tom mohli přesvědčit na Ozvěnách Zlatých vočí, a to buďto 11. 5. 2009 v Olomouci, nebo 15. 5. 2009 na domovské katedře v Praze.

Internetové odkazy:

Zlatý voči: http://www.zlatyvoci.cz/