Radosti a strasti seniorů v Chile

REPORT: Berlinale, 63. ročník (pátý den) – ONDŘEJ PAVLÍK –

Soutěžní snímek Gloria chilského režiséra Sebastiána Lelia se neočekávaně stal prozatimním miláčkem filmových kritiků. Úspěch filmu o rozvedené osmapadesátileté Glorii, která na tanečních večírcích pro seniory pokukuje po nápadnících a snaží se zůstat v kontaktu se svými dospělými dětmi, je vysvětlitelný i tím, že zaplňuje určitou tematickou mezeru. Výrazné snímky (pr)o starší generaci doteď zastupovaly buď komerčně úspěšné kýče (Mamma Mia!), případně trhlé „rodinné“ komedie, v nichž roztomilé babičky neumí ovládat mobily (u nás např. Líbáš jako Bůh), nebo akademicky chladná, nesmlouvavá dramata (Hanekeho Láska). Gloria v tomto dosti vyhroceném spektru míří do málo obsazeného středu a vyhýbá se přitom podbízivé líbivosti.

Jak už napovídá název, Gloria je v první řadě portrétem stárnoucí ženy a až poté romancí a nakonec zcela okrajově sondou do života v dnešním Chile. Tomu se přizpůsobuje vyprávění, které se výrazněji nepřimyká ke Gloriině vztahu s o pár let starším Rodolfem ani poté, co to mezi nimi začne být vážné. Film rovnoměrně dělí svoji pozornost mezi hrdinčinu domácnost (kde Gloria na dálku zápolí s hlučným sousedem), její setkání s rodinou, milostný život a částečně také práci. Kamera se zároveň na Glorii fixuje během řady dialogů, v nichž by konvenční film pravidelně přestřihával mezi jejich účastníky, a podobným způsobem film využívá také hloubku ostrosti. Ve scéně rodinné sešlosti, kam Gloria přichází spolu s Rodolfem a poté se více věnuje svému exmanželovi, snímek svoji formální strategii chytře využívá ve prospěch vyprávění: upozaděného Rodolfa vidíme v rozostřeném plánu na kraji záběru, jak se pomalu zvedá od stolu a odchází. Jeho zmizení pak hraje v příběhu důležitou roli.

Možná se zdá být zbytečné takto detailně popisovat stylistické vlastnosti Glorie, ale na nich je dobře patrné, o jak promyšlený a výborně zvládnutý film jde. Citlivost a otevřenost, s jakou Lelio nahlíží do života elegantní, ale osamělé dámy, je odzbrojující. Rodolfo se jako zamilovaný nápadník chová velice lidsky a pochopitelně; dokonce ani jeho dojemné recitování romantických veršů nepůsobí rušivě. Stejně tak jej ale snímek líčí jako nenapravitelně dobráckého staříka, který finančně podporuje své dospělé děti, nechává sebou snadno manipulovat a Glorii tím odrazuje.

Také proto, že láska a soužití ve dvou tu není nutným cílem, za kterým je třeba stůj co stůj směřovat, je Gloria tak výborný film. Pro hrdinku je vztah spíše další osobní zkušeností, z níž lze do budoucna těžit a mimo jiné si uvědomit, že nejdůležitější je dokázat být šťastný sám se sebou. Vzhledem k tomu, že v hlavní sekci zatím skutečně nebyl k vidění lepší film, nedivil bych se, kdyby Gloria nakonec hlavní cenu získala. Komu by zdařilé balancování mezi jemným humorem a přesvědčivým dramatem bylo málo, může sázet na jistě „umělečtější“ a politicky závažnější snímky Jafira Panahího a Bruna Dumonta, o nichž snad už brzy.