Jmenuji se Bourne, Jason Bourne

Když ho vylovili z vln středozemního moře nevěděl kdo je, nepamatoval si nic z toho, co se odehrálo předtím, než se raněný ocitnul na palubě rybářské lodě. Jediné pojítko s minulostí bylo číslo bankovní schránky v Curychu. Tam se posléze dozvěděl, že je Američan a jmenuje se Jason Bourne.  Otázkou zůstává, proč jeho schránka obsahuje kromě velkého finančního obnosu i několik falešných pasů a  nabitou pistoli? Když se ho později pokouší zabít několik nájemných vrahů, které však Bourne stačí instinktivně zneškodnit, je nad míru jasné, že se v minulosti odehrálo něco, kvůli čemu musí zemřít. Ale proč? Jmenuje se totiž Jason Bourne, je to bývalý agent CIA – vyškolený zabiják, který se stal pro řadu lidí nepohodlný.

Zdroj: media.outnow.ch

Klasik špionážního žánru, spisovatel Robert Ludlum napsal knihu Agent bez minulosti již v roce 1980. Román byl do značné míry ovlivněn atmosférou studené války a pocitem paranoii vycházející z pohledu na svět, jež je protkán zločineckými, ale i vládními organizacemi. Jejich neprůhlednost a mocenský boj staví hlavního hrdinu do situace, kdy se z veškerého dění stává pouze spletitá síť intrik, a kdy není ani konkrétního nepřítele. Další dvě pokračování Bournův mýtus (1986) a Bourneovo ultimátum (1990) ještě důrazněji prohlubují hrdinovu izolovanost ve světě, který je založen na manipulaci a  nečistých praktikách zpravodajských agentur. Motiv boje o vlastní život je navíc obohacen o další rozměr – pocit člověka „bez existence“ v soukolí nejisté a odcizené civilizace. Oproti bondovkám, které vycházely ze zjednodušeného rozložení sil (západní versus východní blok), je pro Bourneovskou trilogii příznačná nedůvěra ve vládu, společnost, ale i přátele a bývalé kolegy. Permanentní nejistota činí z Bourna osamělého hrdinu, jehož nadějí není skrývat se, ale naopak hrát se svými protivníky rafinovanou hru, na jejímž konci možná najde klíč k podstatě své minulosti.

První filmová adaptace Ludlumova románu vznikla v roce 1988. Televizní film Agent beze jména režíroval Roger Young a hlavní postavu ztvárnil herec Richard Chamberlain. Další verze pak vznikla v roce 2002 pod režijním vedením Douga Limana (Go, Mr. & Mrs. Smith). V záplavě vysokorozpočtových velkofilmů (xXx, Blade II., Star Wars: epizoda II – Klony útočí apod.) působil civilně pojatý thriller až starosvětsky konzervativním dojmem. Liman se inspiroval evropskými filmy – nesporný vliv měly údajně snímky typu Brutální Nikita a Lola běží o život – a natočil thriller, který je, co do vykreslení atmosféry, návratem ke kořenům tradičního špionážního žánru, reprezentovaného snímky typu Tři dny kondora (1975) nebo Rozhovor (1974). Stejně jako Ronin, jež je obdobnou poctou klasickým žánrovým filmům, i Agent bez minulosti staví na realistickém zachycení událostí a poměrně syrovém ztvárnění akčních scén a soubojů. Z původní knižní předlohy si režisér vybral několik dílčích motivů, které zasadil do současného prostředí  charakterizovaného zejména všudypřítomným elektronickým dohledem v podobě satelitního sledování, záběrů z pouličních kamer nebo televizního zpravodajství. Původní téma ztráty jistoty spojené s destruktivní libovůlí vládních organizací, je ještě posíleno o pocit klaustrofobie v moderním světě sevřeném vyspělými technologiemi a snadno zneužitelnými systémy, které jsou primárně určené k ochraně a důslednějšímu zabezpečení. Přesto není Agent bez minulosti ryzím technothrillerem a většina zmiňovaných prvků funguje více jako kolorit specifické doby, prostředí, ale i  stavu věcí – vynikajícím způsobem je v rámci filmů rozehráno souběžné sledování určité osoby a  komunikace s ní prostřednictvím mobilního telefonu. Prostředí ve kterém se Bourne pohybuje místy připomíná vizi odosobněného světa. Jeho obyvatelé, žijící v chladně industriálním prostoru, se podobají bezcitným strojům – nájemní vrazi vykonávají svou činnost bez jakýchkoliv pohnutek svědomí, bez sebemenších pochyb o správnosti svého počínání. Pouze vyšetřující agentka Pamela Landyová (Joan Allenová) je ochotná zkoumat Bournův případ ze všech aspektů a ptát se po pravdě. Z Jasona Bourna se stává člověk až po svém znovuzrození ve vodách Středozemního moře a snaha získat zpět svou identitu je v podstatě pokusem o destabilizaci nastoleného systému a vládních praktik. Jistá dvoukolejnost Bourneovské trilogie divákovi umožňuje vnímat tyto sociální a politické aspekty, aniž by byla potlačena či ideově „znečištěna“ ústřední linie filmu.

Zdroj: www.allmoviephoto.com

Představitel hlavní role, herec Matt Damon není z rodu Jamese Bonda, dokonce neodpovídá ani parametrům Richarda Chamberlaina, nicméně dokázal vytvořit osobitý prototyp akčního hrdiny. Za Damonovou dětskou tváří je ukryta kontrolovaná agresivita, výjimečně intuitivní a citlivá povaha člověka, který je poznamenán násilím, na něhož neustále doléhá minulost elitního zabijáka. Nový Jason Bourne je energický, dokáže přemýšlet o několik tahů dopředu a měnit taktiku svých protivníků do té míry, že se v jeden okamžik zcela rozostřují hranice mezi tím, kdo je stíhaný a kdo je pronásledovatelem. Stejně jako agent 007 i Bourne dokáže obratně využívat řadu věcí a nástrojů jako smrtící zbraně, ale v zásadě si nevypomáhá zlepšováky či speciální výbavou. Tam, kde James Bond vsází na nějaký důmyslný vynález, spoléhá se Jason Bourne na své improvizační schopnosti a jedná čistě instinktivně. Mattu Damonovi se do role podařilo dostat i jistou rozpolcenost hrdiny: temnější stránka v podobě nekompromisně jednajícího agenta. Na druhé straně oběť vládních konspirací a mocenských střetů, unavený štvanec bez řádného zázemí. Zejména ve druhém pokračování (Bournův mýtus – 2004) nabývá postava  temnějších kontur ve vztahu k útržkům zabijácké minulosti, které stále zřetelněji vyplouvají napovrch a sužují Jasonovu mysl do té míry, že se kajícně vydává do Ruska za jednou z obětí, aby se mu dostalo odpuštění.

Zatímco první díl trilogie lze označit za vstupní bránu do Bourneova světa, který však obstojí i jako uzavřené vyprávění, zbylé dva díly jsou v podstatě jedním, stylově i obsahově sevřeným filmem. Fakt, že Bournův mýtus nefunguje jako pouhé přemostění k závěrečnému filmu, je především zásluhou režiséra Paula Greengrasse. Volba na tohoto režiséra padla díky dramatu Krvavá neděle (2002) – nesmírně autentická rekonstrukce incidentu z roku 1972, během kterého bylo v irském městě Derry postříleno britskými vojáky 13 civilistů. Greengrass v něm zúročil velmi strohý, až deskriptivní  způsob vyprávění a dokumentární styl snímání, který se pak stal zásadním formálním prostředkem v Bourneovi.

Zdroj: www.allmoviephoto.com

Akční scény v Agentu bez minulosti vynikaly dávkou realističnosti a velmi fyzickým způsobem boje, jehož podstatou je rychle a účinně paralyzovat či usmrtit protivníka. Režisér Doug Liman záměrně nevyužíval zpomalené záběry, ani zvláštní efekty, které by sváděly pozornost k sobě samým a narušovaly tak pocit bezprostřednosti a přesvědčivosti. Paul Greengrass tento přístup ještě překonal a místy dovedl až na hranici formálního experimentu – zejména pak v oblasti střihu a kamery. Agent bez minulosti se tak v porovnání s Bournovým mýtem a Bourneovým ultimatem jeví jako pouhý náčrt k vlastnímu dílu, které je charakteristické pevnější a jistější rukou talentovaného tvůrce.

Noční Berlín: tajná operace CIA. Agenti vstupují do jedné z budov a v patách mají neznámého muže, který zprvu umístí v suterénu několik náloži. V rychlých střizích pak vidíme, jak odřízne zdroj světla a zastřelí nasazené agenty. Akce je záměrně natočena chaotickým způsobem, z většiny záběru se stávají takřka abstraktní obrazy, postavy se míhají před objektivem kamery a mizí ve tmě. Divákovi chvíli trvá, než jeho oči přivyknou intenzivnímu stylu snímání a radikálnímu střihu, v němž dominují především dynamické a velmi krátké záběry. Paul Greengrass s kameramanem Oliverem Woodem vypracovali vizuální koncepci – slovy pojmenovatelnou jako „právě se děje“. V praxi to znamená, že divák musí mít při sledování filmu pocit, jako by se vše odehrávalo spontánně a kameraman byl náhodným svědkem všech těch vzrušujících událostí. Tomuto přístupu nejlépe svědčí ruční kamera, která zabírá veškeré dění bez ohledu na dokonalost záběru, zvláště pak na kompoziční kvality. Podle režiséra právě tyto „nedostatky“ vytvářejí dojem hodnověrnosti a posilují dynamiku akčních scén. Kamera jde často přímo do jejich centra a běžně se uplatňuje i subjektivní hledisko zúčastněných protagonistů – kaskadér má na těle připoutanou kameru a divák tak může „prožít“ skok ze střechy do okna  (Bourneovo ultimátum) nebo automobilovou havárii snímanou z interiéru vozu. Tyto sugestivní záběry pak fungují především ve frenetickém rytmu, který je dán, krom neustále se pohybující se kamery, i rychlým střihem – záběry jsou často stříhány pouze na zlomek vteřiny, divák je vnímá spíše podvědomě a někdy nelze řádně zaregistrovat ani jejich obsah. Akce se odehrává velmi rychle, exploze jsou – stejně jako v reálu – pouhým zábleskem, po němž následuje hrůzný klid. Přesto se v dezorientujícím stylu snímání objevují místa, na které je kladen výrazný akcent (zmiňovaný skok do okna Tangerského domu, pád automobilu do řeky v Bournově mýtu, atd.). Greengass si nevypomáhá efektním nastříháním scény z několika úhlů nebo zpomalením obrazu, ale nechá prostě delší záběr, případně jen ztlumí hudbu. Zároveň se nebrání ani obrazovým unikátům a práci s vizuálními motivy, z nichž vyniká tvrdý souboj mezi bývalými agenty v mnichovském bytě (Bournův mýtus). Snímáním akce proti prosklenému oknu se zataženými žaluziemi, které se prolamují pod nárazy lidských těl, se obě postavy mění v černé siluety. Rychlé střídání se záběry vedenými z úhlu, kde působí větší prokreslení tváře a pestřejší paleta barev, pak vytváří dojem téměř stroboskopicky pulsujícího obrazu.

Zdroj: www.allmoviephoto.com

Tempo a hektickou atmosféru neztrácí jednotlivé filmy ani v dialogových pasážích. Je to dáno především „těkavou“ kamerou a řadou skokových střihů, které ještě více zdůrazňují časovou stísněnost. Emotivně silné scény nevymezuje ani tak změna snímání, ale intenzita zvukové složky a přechody z hluku do naprostého ticha – rozechvělá kamera zabírající Matta Damona, který se polohlasně omlouvá za vraždu, jež způsobil ještě jako zabiják ve službách CIA.

Bourneovská trilogie je ukázkovým příkladem žánrově čistých filmů. Je velká škoda, že díla typu Bourneovo ultimatum nevyhrávají Oscary a nezískávají prestižní ceny, ačkoliv se jedná bez nadsázky o umělecké dílo a to nejen v kontextu žánru. Jednotlivé filmy jsou nesmírně razantní, stylově pronikavé, aniž by v pojetí akce směřovaly k banalitě či vyslovené naivitě. Zejména Paul Greengrass dokázal vytěžit z formální podoby a charakteru prostředí maximum – brilantní využití „černobílé“ moderní architektury a studených interiérů. Zároveň se ve filmech odráží i jistá skepse založená na tom, že existence člověka v moderním světě může být kontrolována a regulována zvenčí. Trilogie se symbolicky uzavírá ve vodě a vypadá to, že Jason Bourne konečně získal nazpět svou identitu, což ještě nevylučuje, že kvůli ní nebude muset v budoucnu utíkat a bojovat.

3 x Jason Bourne

Agent bez minulosti  (2002)

Ve Středozemním moři poblíž Marseille vyloví rybáři polomrtvého muže, který trpí ztrátou paměti. Nepamatuje si své jméno, neví nic o své minulosti, ani o okolnostech, za jakých se postřelený ocitnul ve vlnách rozbouřeného moře. Informace o jeho identitě by měly být ukryty v bezpečností schránce curyšské banky. Proto se vydává do Švýcarska a posléze do Paříže, kde zjišťuje, že se jmenuje Jason Bourne, je bývalým agentem CIA, který – ještě před tím než ztratil paměť – selhal při plnění důležité mise. Vedení CIA se tak rozhodne nepohodlného ex-agenta zlikvidovat. V boji o vlastní existenci a holý život mu pomáhá Marie v podání Franky Potenteové.

Bournův mýtus (2004)

Jason a Marie se ukrývají v Indii. Tam je však po nějaké době vypátrá nájemný vrah. Marie při útoku umírá a Bourne se kvůli pomstě vydává zpět do Evropy, kde se ho chystá dopadnout nejen agentka CIA Pamela Landyová, ale i členové ruské mafie pracující ve službách bývalých členů Treadstone – krycí název operace v jejímž rámci vykonával Bourne své úkoly. Pod režií je tentokrát podepsán Paul Greengrass (Let číslo 93), Doug Liman (režisér Agenta bez minulosti) převzal úlohu výkonného producenta.

Bourneovo ultimatum (2007)

Osamocený Jason Bourne se vydává do New Yorku, kde se chce konečně dozvědět pravdu o své minulosti. Pro některé představitele CIA je stále velmi nebezpečným svědkem, tudíž se po jeho stopách vydává několik zabijáků. Přes Moskvu, Londýn, Tanger a Madrid se Bourne  dostává do New Yorku, kde stane tváří tvář protivníkům a svému stvořiteli. Bourneovo ultimatum velmi plynule navazuje na Bournův mýtus. Režie opět Paul Greengrass.