Michelle Chen Miao

ROZHOVOR s Michelle Chen Miao – CÓILÍN O’CONNOR (překlad MILAN HAIN) –

Letošní soutěže v sekci Hraný film pro mládež v rámci Mezinárodního filmového festivalu pro děti a mládež ve Zlíně se zúčastnila také čínská filmařka Michelle Chen Miao, a to se snímkem Třináctiletá. V rámci festivalových novin Právo s ní byl udělán rozhovor, který ve zkrácené formě vyšel 30. května 2007. Se svolením autora, novináře Cóilín O’Connora, vám nyní přinášíme rozhovor v úplnosti. 

Všeobecně jste známá spíše jako dokumentaristka, ale nedávno jste se vrhla na pole hraného filmu. Co Vás přimělo k tomuto kroku? Proč jste opustila oblast dokumentárního filmu a začala se věnovat filmu hranému?

Ve skutečnosti jsem studovala obor režie na velmi prestižní škole v Pekingu. Jmenuje se Pekingská filmová akademie. Spolu se mnou tam studovala spousta slavných režisérů – Zhang Yimou[1], Changwei Gu[2] – ti všichni absolvovali stejnou školu jako já. A samozřejmě i já jsem se snažila stát režisérkou hraných filmů. Zajímavostí je, že v celém ročníku jsem byla jediná žena. Důvodem, proč jsem nakonec začala točit dokumentární filmy, bylo to, že jsem se vrátila z USA, kde jsem studovala a pracovala, a po návratu jsem čelila obrovské proměně Číny. Nemohla jsem si ale dovolit čekat, až přijdou peníze nebo dobrý scénář. To všechno trvá velmi dlouho. Ale zároveň jsem cítila potřebu zaznamenat tu velkou změnu. Proto jsem začala točit dokumenty. Bylo to okamžité rozhodnutí. A myslím, že mám štěstí, že je můžu točit už nějakých pět šest let. Nashromáždila jsem za tu dobu velké množství filmového materiálu a na několik dokumentů jsem opravdu pyšná.

Tuto otázku jsem měl připravenou na později, ale vy jste ji již nakousla. Z šesti generací čínských režisérů jste jedinou ženou. Jaký je to pro vás pocit? A je s vámi zacházeno jinak? Je to těžší? Nebo to berete pouze jako náhodu?

Neřekla bych, že přístup ke mně jako k ženě je rozdílný. Filmový průmysl na celém světě je tvrdý obor. Musíte se držet toho, čemu věříte, a jít si zatím, čeho chcete dosáhnout. Jako jediná studentka ve třídě jsem musela předstírat, že jsem silná. Pamatuji si, že první den školy jsem všem klukům kolem řekla: „Nechci, abyste se mnou zacházeli jako s holkou, berte mě jako kluka.“ To bylo moje velké oznámení učitelům a spolužákům. Ještě teď, dlouho po ukončení školy, se o této historce spolužáci zmiňují. Rozdíl je snad jen v tom, že jako žena se na příběh dívám ženskou perspektivou a interpretuji jej po „žensku“. Jak film Třináctiletá, tak i snímek před ním, jsou vyprávěny z tohoto ženského úhlu pohledu.

Musím říct, že Třináctiletá a podle toho, co jsem četl, i vaše ostatní filmy nevykreslují Čínu zrovna v ideálním světle. Jaká je reakce vlády a režimu? Je těžké natáčet filmy v podmínkách, které v Číně existují?

Co se týče mého posledního filmu, šlo všechno hladce – od prvotního nápadu až po shánění financí. I když pravdou je, že se v Číně točí velmi málo filmů o dospívání – existují buď filmy pro děti, nebo filmy pro dospělé. Nic mezi nimi. A já jsem si pro tento film vybrala právě věk mezi dětstvím a dospělostí. Takže se nejedná o dětský příběh – je to o zkušenostech dospívající dívky, o tom, jak se stává mladou ženou. Je to velmi přemítavý film – nechtěla jsem jen odvyprávět nějaký veselý příběh.

S úřady žádné problémy nemáte? Nesnaží se do filmu zasahovat, například při postprodukci?

Musím říct, že Čína je stále otevřenější. Samozřejmě musím projít všemi cenzurními procedurami, vyplnit spoustu formulářů. U mého posledního filmu jsem ale měla štěstí, protože jsem byla požádána o vystřihnutí jediného záběru. Ve  filmu je scéna, ve které je hrdinka velmi rozrušena a chce si podřezat zápěstí. Byla jsem požádána, abych odstranila detailní záběr na zkrvavená zápěstí. To je všechno. Jinak jsou opravdu otevřeni všemu, o co se ve své práci snažím.

Ani s ostatními filmy jste neměla problémy, například s Hadím chlapcem?

To je jiná kapitola. Hadí chlapec zpracovává homosexuální tematiku, což je v Číně naprosté tabu – nesmíte se o tom ani bavit. Film jsem sice promítla mnoha „vůdcům“ ze stranického cenzurního oddělení a těm se dokonce líbil, ale podle nich by nebylo dobré ukazovat jej veřejnosti na festivalech a tak podobně. Jak jsem říkala, o homosexualitě je zakázáno hovořit na veřejnosti.

Homosexualita a Čína – to je asi hodně ožehavé téma. Tato dvě slova neslyšíte dohromady moc často. Jaký je postoj Číňanů k homosexualitě? Je to naprosté tabu? Nebo existuje například v Šanghaji komunita gayů, která by byla akceptována, ale o které se veřejně nemluví?

Je to zajímavé téma. Homosexualita v Číně není oficiálně zakázaná, ale lidé ji jednoduše ignorují. To je postoj uplatňovaný již dlouhou dobu, nejedná se o nic nového. Není nic překvapivého na tom, že z toho vláda nechce udělat „téma dne“. Ale tento fenomén existuje po celém světě a diskuse o něm jsou stále častější. U nás o homosexualitě můžete psát knížky, články do časopisů, ale film o ní natočit nemůžete. To je rovněž zajímavé – knížky, časopisy, někdy dokonce i televizní pořady o homosexualitě jsou povoleny, filmy ale ne.

Existují v Číně gay-aktivisté? Nebo se drží v ústraní?

Snaží se vystoupit z anonymity. V poslední době jim k tomu slouží hlavně Internet – mají své stránky například. Jsou stále aktivnější. Ale myslím, že vláda s tím nechce dělat nic. Dovoluje jim bavit se o homosexualitě v jejich vlastní komunitě, ale nechce, aby se to dostalo dál do veřejného světa, ve kterém žije většina lidí.

Po absolvování Pekingské filmové akademie jste odešla do Hollywoodu. Ovlivnila vás tato zkušenost ve smyslu, že byste nyní přistupovala k filmu více „západním způsobem“? Jak jste na tom ve srovnání s vašimi kolegy?

Pokaždé, když své filmy promítám tady v Číně, mi lidé říkají, že vyprávím filmy podobným způsobem jako na západě. Tematika je však výhradně čínská. To jsem prostě já. Uvnitř jsem stále Číňanka. Ale v dnešní době je třeba  navázat komunikaci se západním světem – proto by se dalo říct, že vyprávím čínské příběhy západním způsobem.

Šanghaj je dějištěm mnoha, ne-li všech vašich filmů. Funguje pouze jako kulisa příběhu, nebo je nedílnou součástí Vaší práce?

Má to co dělat s mojí inspirací. Většina filmařů a spisovatelů se na začátku své kariéry rozhodne hovořit o věcech, ke kterým mají blízko, které důvěrně znají. A pro mě je takovým právě Šanghaj. Stal se pro mě naprosto přirozeným tématem, prostředím nebo kulisou, jak jste říkal. Ale i já se postupně vyvíjím a sbírám nové zkušenosti a například u  dalšího filmu, který pravděpodobně natočím, se už nechci držet pouze Šanghaje. Čína je obrovská a svět je ještě větší. Existuje mnoho věcí, které mě zajímají a o kterých bych ráda natočila film.

Dovedete si představit přechod k anglicky mluvenému filmu? A pokud ano, co by bylo tou největší výzvou? Musela byste změnit přístup k řemeslu?

Další film, na kterém už přes rok pracuji, bude natáčen v angličtině. Nejde o to, že bych vyloženě chtěla natočit anglicky mluvený film, o jazyk tu nejde. Mnohem důležitější je obsah filmu, poselství, které chcete vyjádřit. Film vypráví o čínské dívce žijící v Americe, takže angličtina je přirozeným jazykem pro tento příběh. Já, jako scenáristka a režisérka, nerozhoduji, v jakém jazyce film bude. Chci natočit film o tom, co mě zajímá. A pokud bude v angličtině, dobře, pokud v čínštině, dobře. A pokud v nějakém místním dialektu, tak je to taky dobře.

Proč jste vůbec odešla do Hollywoodu?

Všichni studenti filmu, alespoň ti, co znám, považují odchod do Hollywoodu za splnění snu. Tehdy jsem úspěšně ukončila velice kvalitní čínskou školu a pokud bych se rozhodla stát se nezávislou filmařkou, byla by to velmi dlouhá a náročná cesta. Někteří z mých spolužáků se dokázali proslavit a přitom začínali od naprosté nuly, měli mizerné natáčecí podmínky a žádné finanční zázemí. Já jsem se chtěla naučit ještě víc, chtěla jsem si rozšířit obzory. Mnoho lidí říká, že si máte zvolit tu nejkratší cestu, ale možná ta delší cesta není špatná volba.

Jak své filmy financujete? Je těžké získat na ně prostředky?

Ano, je to velice těžké. U Třináctileté to bylo tak, že jsem napřed napsala scénář, s tím jsem pak obcházela studia, televizní stanice a někdy i soukromé sponzory. Ti se mi pak v případě zájmu ozvali. Nikdy ale rozpočet nezaplatí jeden subjekt, vždy jich je víc, aby si riziko rozdělili mezi sebou.

Říkala jste, že na Třináctileté vás lákal fakt, že budete natáčet film o dospívání v Číně. Byl to jediný důvod, proč jste tento film natočila?

Samozřejmě, že ne. Nejdůležitější bylo točit film o zkušenostech dívky, která se mění v ženu. Když je vám třináct, dostanete první menstruaci, váš svět se mění. To je ale pouze jeden důvod. Možná ještě silnějším tématem byla proměna samotné Číny, která probíhá souběžně s proměnou této dívky. Já jako dokumentaristka si pozorně všímám toho, co se v současnosti děje například na venkově. Lidé odcházejí z venkova do velkých měst, tak jako rodiče Bao Bao (hlavní hrdinka Třináctileté, pozn. redakce). Ani ti se nemůžou vyhnout tomuto trendu – odejít do velkého města, najít si tu práci a začít nový život. Ale většinou se to lidem z vesnice nepodaří, dokud se ve městě neusadí a nevybudují určitou pozici. K této sociální změně jsem velmi všímavá. Třináctiletá spojuje tyto dvě energie dohromady a to byl důvod, proč jsem si tento příběh vybrala.

Když jsem se na film díval, zaujaly mě postavy rozmazlených dětí – hlavně Quing. Je to rys celé generace? Mám důvod se bát?

Jsem ráda, že se o Quing zmiňujete. Má zastupovat trend, kdy lidé slepě následují moderní nebo západní vzory. Souvisí to s ekonomickými změnami. Lidé mají materiální touhy. Nechtěla jsem ji vykreslit jako špatnou dívku. Tou sice je na začátku, ale nakonec se polepší. Možná představuje můj pohled na věc. Je to netradiční dívka, ale to hned neznamená, že je špatná. Prochází vývojem, jen nevíte, kterým směrem to bude pokračovat. Je pro ni nové, že vyrůstá mimo domov.

Nevím, jestli to byl záměr, ale žádná postava ve filmu nemá sourozence. Byl v tom úmysl?

80 nebo možná 75 procent párů má pouze jedno dítě, zvláště v místech, kde točím já – kolem Šanghaje. A je jedno, jestli bydlí ve městě nebo na venkově. Vyprávím o rodinách a jejich problémech a ti mají vždy jen jedno dítě. Jsem ráda, že to zmiňujete, o tomto fenoménu bych chtěla natočit další film. „Politika jednoho dítěte“ funguje už více než dvacet let, takže první generace teď bude mít vlastní děti. Nacházíme se v zajímavé fázi – po dvaceti letech vidíme, jací lidé z první generace jedináčků vyrostli. Vidíme jak pozitivní rysy jejich osobnosti, tak i ty negativní. Mnoho socialistů se tímto tématem zabývá a říkají, že to způsobuje mnoho problémů do budoucnosti. Ve svých filmech se je snažím zachytit – jak jsou rozmazlení, sebestřední. Společnost a vláda by těmto dospívajícím měly věnovat více pozornosti. Jejich prarodiče jsou příliš staří, rodiče zase vydělávají peníze a po příchodu z venkova se snaží stát se „městskými občany“. Tyto děti jsou tedy velmi osamělé a nedostává se jim potřebné pozornosti. To je můj vzkaz společnosti: Tyto děti potřebují péči.

Existuje nějaký důvod, proč jste svůj film přijela představit do České republiky a právě do Zlína?

Svému profesorovi v USA, se kterým jsem stále v kontaktu, jsem poslala nahrávku s filmem a on mi řekl, že je to velice dobrý film a že bych ho měla poslat na nějaké filmové festivaly pro děti a mládež a náhodou znal i jeden v České republice. Proto jsem vlastně přijela a jsem za to ráda.

Viděla jste reakce diváků na svůj film?

Přímo reakce jsem neviděla, ale všimla jsem si, že se na něj přišlo podívat docela dost lidí. Ano, vlastně včera za mnou přišla jedna žena a ta mi říkala, že se jí film líbil a že považuje za důležité, že tu film zanechal určité poselství. Protože my všichni jsme z různých míst, každý jsme vyrůstali na jiném sociálním a kulturním pozadí. Ale ta žena mi říkala, že film pochopila. Za to jsem ráda, že jsem tady předala svůj vzkaz.

Moje poslední otázka. Jste označováni za šestou generaci čínských filmařů. Nejedná se jenom o konstrukt? Máte vy, kteří jste začali točit mezi léty 1993 – 1995, něco společného, nebo se jedná pouze o termín užívaný médii?

Rozumím vaší otázce. Vlastně jsem o tom už mnohokrát přemýšlela. Někdy si připadám jako součást této šesté generace a jindy si zase říkám, že žádná generace neexistuje. Je to zajímavý problém. Myslím, že mezi naší a tzv. pátou generací je velký rozdíl. Pátá generace – to je skutečná generace, protože všichni absolvovali stejnou školu v jednom roce. A měli stejné podmínky, když začali pracovat. Po roce 1989 se ale společnost začala rychle proměňovat. Naše generace studovala na vysoké škole až potom. Proto máme jiný způsob myšlení, chování a vystupování a rovněž systém sociální podpory se změnil. V tom spočívá rozdíl mezi pátou a šestou generací – ve zkušenosti. Ale filmaři naší generace dělají různé filmy, myslíme každý jinak. Dělení na generace funguje pouze časově, ne umělecky.

rozhovor vedl Cóilín O’Connor

z audiozáznamu přepsal a z angličtiny přeložil Milan Hain

Michelle Chen Miao

patří k šesté generaci režisérů tzv. čínského nového filmu. Absolvovala Filmovou akademii v Pekingu, posléze odešla studovat a pracovat do Hollywoodu. Patří mezi velmi respektované a uznávané dokumentaristy: její snímky Hadí chlapec (The Snake Boy), Šanghajské sny (Shanghai Dreams) nebo Lulu a Já (Lulu and Me) získaly pozitivní ohlas na řadě mezinárodních filmových festivalů a byly uváděny v televizích asijských zemí. Její hraný celovečerní debut z roku 2005 se jmenuje Mini.