Robotizace znamená odlidštění

Albert Barillé byl na letošním 42. ročníku mezinárodního filmového festivalu Academia Film Olomouc pozván jako host a odnesl si také Cenu za celoživotní přínos popularizaci vědy. Rozhovor byl otištěn ve třetím čísle festivalového deníku AFO HLED, s laskavým svolením organizátorů festivalu jej zde zveřejňujeme.

Co vás přivedlo k animovanému filmu a co jste dělal předtím, než jste se mu začal věnovat?

V letech 1961 – 1962 jsem produkoval dva filmy francouzsko-argentinské koprodukce, jejichž režisérem byl L. Torre-Nilson. Tyto filmy zaznamenaly úspěch na festivalech v Cannes, Benátkách a Londýně, avšak komerční úspěch se nedostavil. Byly příliš umělecké…

O vašem díle se traduje, že jste v něm čerpal z nejaktuálnějších vědeckých výzkůmů. Jaké byly vaše prameny?

Nejtěžší to bylo s Byl jednou jeden život: přibližně stovka vědeckých děl. Protože nejsem ani vědec, ani genetik, svěřil jsem svou dokončenou práci jednomu a později i více významným vědcům – děsil jsem se možných omylů. Tehdejší ředitel Národního výzkumného centra (C.N.R.S.) Joel de Rosnany mi poté, co si přečetl můj scénář, řekl: „Chybička se najde vždycky. Důležité je ale to, že se vám podařilo pojmenovat jednoduše velmi komplikované věci. To my lidé vědy děla neumíme. Bravo.“ Další vědci mi řekli to samé. Pro další série mi mé knihy a dokumentace stačily.

Ve vašich seriálech hraje důležitou roli hudba, která není pouhým doplňkem, ale tvoří s obrazem organickou jednotu. Můžete nám říci něco o jejím tvůrci Micheli Legrandovi a vaší spolupráci s ním?

Sepíšu vždy Miechelovi náměty a témata, na kterých chci pracovat. Po nějaké době mi předloží své hudební návrhy. Pak si vyberu témata, která se mi hodí, a ta se pak s orchestrem nahrají. Hdubu pak sestříhám do filmu. Michel je pro mě velký muzikant a stali jsme se rovněž přátelé. Znám jen málo animovaných filmů, na jejichž hudebním doprovodu by se podílel šedesátičlenný orchestr.

V seriálu Byl jednou jeden vesmír se objevuje téma „lidství“, které vítězí nad chladnou racionalitou a zmechanizovanou logikou strojů. Jak se vy osobně díváte dnes na vědecký pokrok?

Ta otázka se mi moc líbí. Můj seriál o vesmíru byl oceňovaný nejméně a musím říci, že vůbec nevím proč. Pod záminkou tohoto tématu (vesmír), o který mě požádala naše televize, jsem se pokusil udělat něco jiného. Šlo mi o otázky ekologie, mytologie, Atlantidy atd.
Ale mou hlavní myšlenkou tu bylo upozornit na robotizaci, která, pokud si na ni nedáme pozor, pohltí svět lidí. Robotizace znamená odlidštění. A právě to je tématem tohoto seriálu.
A vědecký pokrok? Postupuje neodvratným tempem a podmaňuje si lidství a s tím ni moc nezmůžeme. Navíc dnes máme ještě jinou starost: budoucnost naší planety. V tom musíme ve vědecký pokrok doufat, abychom Zemi uchovali pro naše děti! Přál bych si zde nicméně ocitovat tirádu, která zakončuje seriál o vesmíru a která je zřejmě jednou z těch, na které jsem nejvíce hrdý. Mimozemský „duch“ se zde obrací k našim hrdinům: „Na počátku nebyl člověk ničím víc než duchem. Teprve z té nepomíjející nudy se promítnul do lidských forem se všemi jejich nedostatky. Uzavřete znovu tento kruh, staňte se tím, čím jste byli.. Neboť váš (lidský) druh je lidský jen povrchně. Jen ti, kteří ovládli své choutky, ti, kteří respektují druhé, ať jsou sebevíc odlišní, pouze ti jsou skutečnými lidmi. Rozšiřte svou mysl, aby byla schopna pojmout vše a všechny.“

Nemůžu se vás nezeptat na jedno z hlavních témat našeho festivalu, kterým je lidské tělo. V seriálu Byl jednou jeden život se jeví jako jedna velká skvěle fungující ústředna, jako „šťastný stroj“. Jak se díváte na různé filozofické koncepty těla, které se zrodily právě ve Francii a které považují tělo za autonomní živel, který má své vlastní cíle a který je rozumem a vědou nespoutatelný?

To je filozofická otázka, o které by se dalo dlouho rozmlouvat. Autonomie lidského těla? Ale přece jen s jistým omezením. Spíš mě během mé práce často napadlo, že lidský mozek – ta nejneznámější věc na světě, a to i pro vědce, kteří o něm dokáží pouze předkládat hypotézy – je v jistém smyslu velice autonomní a že tehdy, když se mu něco nelíbí, „nevykoná“ to, co se mu poroučí.

Jsou nějaké populárně-vědecké filmy, které vaši práci ovlivnily? A jak si vlastně tento žánr vedl ve Francii, když jste začínal se svou koncepcí „poznání hrou“?

Možná to byl jeden velmi starý americký film, ve kterém se výprava nechá zmenšit a v injekci vpíchnout do lidského těla, aby jej vyléčili. Možná…
Myslím, že žánr „poznání hrou“ čili „edutainment“ jsem inicioval já a k mé velké radosti byl hojně rozšířen.

V osmdesátých letech jste pracoval i na vědeckých neanimovaných dokumentech z prostředí medicíny. O jaká šlo témata a jaké techniky jste používal?

Jaké jsem používal techniky? Jednoduché vyprávění s nějakou dobrodružnou zápletkou nebo příběhem z přírody, které by děti zaujalo. A spoustu lidských osudů, o kterých jsem vyprávěl, jako třeba život Cortéze, Alexandry-David Nealové, Marca Pola nebo Einsteina. Jsou stejně vzrušující jako dobrodružný román, nemyslíte?

Je někdo, kdo by vědomě a tvůrčím způsobem navázal na vaše dílo?

Ani ne. A co se týče mé rodiny, můj nejstarší syn k tomu zřejmě „vlohy“ nemá. A ten nejmladší, ten je na to ještě příliš malý.

Na jaké animované seriály jste se díval jako dítě vy? A díváte se na nějaké i dnes?

Velmi dávno ano, proč ne? Myslím, že až pna pár německých snímků, jejichž styl je ovšem naprosto odlišný, jsem byl v Evropě jedním z prvních, kdo tvořil animované filmy pro televizi. Ve Francii jsem průkopníkem určitě byl.
A jestli se na ně dívám dnes? Občas, tak 10 minut se svým devítiletým synem. A jinak? Tvůrce filmů na něco takového nemá téměř vůbec čas. Ani proto, aby si udělal přehlede.
Jen tak pro vaši představu: právě jsme se pustili do něčeho, na čem pracuji už léta. Tentokrát to bude cyklus 26 filmů.