Sunshine

Prostředí rozlehlého vesmíru i stísněných interiérů kosmických plavidel jsou sice vizuálně efektní a dramaticky vděčné, ale neposkytují filmovým tvůrcům příliš širokou námětovou škálu. Při výstavbě příběhu vesmírné sci-fi se lze ubírat třemi základními směry:

1) Optimisticky laděná dobrodružná sci–fi (Star Trek VIII: První kontakt, r. Jonathan Frakes, 1996) s možnými přesahy do fantasy (Star Wars: Epizoda IV – Nová naděje, r. George Lucas, 1977), v níž hrdinové cestují vesmírem a objevují nové zajímavé světy.

2) Hororová sci–fi, kde jsou hrdinové konfrontování s neznámou smrtonosnou silou (Horizont události, r. Paul Anderson, 1997) nebo monstrem (Vetřelec,r. Ridley Scott, 1979).

3) Sci–fi opřená o pevnější vědecké základy, jež může ústit do filosofického podobenství na bázi střetnutí omezeného lidského poznání s vyššími bytostmi či nepochopitelnými jevy (2001: Vesmírná odysea, r. Stanley Kubrick, 1968).

Nový snímek režiséra Dannyho Boyla Sunshine je jednak názornou ukázkou zápasu s omezeným námětovým prostorem subžánru a také jasným důkazem toho, že každá z výše zmíněných odnoží vesmírné sci-fi má své charakteristické vlastnosti, které nelze kombinovat jen tak podle momentální potřeby.

Sunshine zpočátku působí jako žánrové čistá sci–fi zařaditelná do třetí ze zmíněné kategorií. Opírá se o realisticky načrtnutou vizi budoucnosti, důraz klade na situace vzniklé na vědecky vysvětlitelné bázi a prokreslení psychologie postav. První polovina snímku je po dějové stránce velmi slušná. V jednoduché zkratce jsou nám představeny všechny postavy, u každého z členů posádky jsou ve stručnosti nastíněny jeho základní charakteristiky – odborné zaměření, temperament i základní povahové vlastnosti. Postavy přitom poznáváme dramaticky vděčným způsobem – skrze akci a rozhodování v krizových situacích. Na povrch přitom vyplouvají vnitřní fascinace či vazby k nějaké činnosti, objektu, skupině lidí atp. Psychiatr (Cliff Curtis) je fascinován sluncem a jeho vlastnostmi, bioložka (Michelle Yeoh) má úzký vztah ke své zahradě a pěstěným rostlinám, hlavní hrdina – fyzik (Cillian Murphy) je vázán úzkým vztahem ke své rodině, jeho konfliktního kolegu (Chris Evans) zase přitahují vzpomínky na přátele a vodní živel, konkrétně vlny na rozbouřeném moři atd.

Punc zajímavosti dodává postavám také neotřelé herecké obsazení. Protagonisté jsou vhodně typově vybraní, jejich výkony jsou sympaticky civilní a v řadě případů dodávají svým hrdinům charisma i punc uvěřitelnosti (Cliff Curtis v úloze psychiatra). Hlavní hrdina v podání Ciliana Murphyho je zajímavý svým jemným hereckým projevem i křehkou androgynní fyziognomií. Snadno podléhá tlaku ve vypjatých situacích, ale zároveň se snaží dokázat svému okolí, že je schopen nést svůj díl odpovědnosti – ta je koneckonců větší než u všech ostatních členů posádky, neboť hlavní postava musí odpálit nálož, jež má zažehnout vyhasínající Slunce.

Postupem času ovšem snímek začíná slábnout díky námětové nevyhraněnosti a agresivním žánrovým skokům. Zhruba v polovině vyprávění scénáristovi očividně docházejí nápady a v konfrontaci s otázkou „co s osamělou posádkou uvnitř kosmické lodi“ si začíná vypomáhat motivy, které v lepším případě působí samoúčelně a v horším do filmu vůbec nepatří. Důraz na psychologickou prokreslenost postav se vytrácí pod tíhou – místy trochu přepjatých – atrakcí. Zároveň je s charaktery jednotlivých členů posádky a jejich vzájemnými vztahy nakládáno volně podle momentální potřeby.

Nejprve je zničehonic objevena první kosmická loď Ikarus 1, která původně také směřovala ke slunci, ale svou misi ze záhadných důvodů nesplnila a ztratila se neznámo kam. Objev nějakého nového, tajemného objektu sice spadá do schémat subžánru, ale jedná se jednoznačně o schéma funkční. Představuje vhodný způsob obohacení příběhu o nové motivy, zároveň rozšiřuje prostředí, v němž se postavy pohybují a konfrontuje je s novými poznatky a událostmi. Znovunalezení ztracené kosmické lodě se pro tyto účely jeví jako zcela ideální. Riziko ovšem představuje další nakládání s tímto motivem – podstatné je, co posádka na daném místě objeví, jaké nové situace tyto objevy vyvolají a do jaké míry to ovlivní další směřování zápletky.

Přechod do hororové poetiky sám o sobě není špatný, i když působí v kontrastu s první částí filmu poněkud nesourodě. Klíčová je ovšem intenzita použitých hororových motivů. Dokud kosmonauti naslouchají tajuplnému zvuku radiového signálu nebo procházejí temné prostory opuštěné lodi, daří se udržet úroveň napětí plynulým, nevtíravým způsobem. Jakmile se ale na palubě Ikara 2 zničehonic objeví monstrum v podobě nemrtvého, ohořelého kapitána, začnou se dít ryzí nesmysly. Existence živého člověka na lodi plné zpopelněných mrtvol není logicky vysvětlena, stejně tak není vysvětlen způsob jeho přechodu na druhou loď a následné vyšinuté počínání, kdy se jako zombie potácí chodbami a likviduje jednotlivé členy posádky. Pouze se od ohrožených dozvíme cosi o šílenství a z ústního otvoru v doutnajícím důstojníkovi zaznívá cosi o Bohu, o slunci a o tom, že by všichni měli hrozně rychle zemřít.

Tento zbytečný, praštěný motiv se do filmu absolutně nehodí a navíc zcela mění jeho atmosféru, rytmus vyprávění a vizuální poetiku z poklidné, sofistikované sci–fi na upachtěnou hysterickou vyvražďovačku. Navíc si scénárista nedělal starosti s nějakým zakrýváním jeho samoúčelnosti – a to hned samoúčelnosti dvojí. Motiv monstra použil jednak jako výplň prázdných míst v ději, zároveň jako vylhání se z nastolené konfliktní situace. Provozuschopná loď nedisponuje dostatečným množstvím kyslíku pro úspěšné splnění mise. Některé členy posádky je tedy třeba odstranit. Namísto morálně pochybné, chladně naplánované vraždy se proto objevuje nejprve sebevražda jednoho z členů – ta se ale ještě jeví jako dostatečně logicky zdůvodněná. Vzápětí ovšem přichází na scénu deus ex machina v podobě kosmického bubáka, který ztratil morálku kdysi před lety v žáru slunečního větru a danou situaci řeší s rozhodností sobě vlastní. Jako kdyby u vzniku filmu nebyl přítomen dramaturg, jehož úkolem je právě dohlížet na čistotu příběhu a předcházet obdobným chybám.

Přese všechny vady se i ve druhé polovině najdou vynikající momenty – mám na mysli především dvě dynamické scény přeskoku z jedné vesmírné lodi na druhou. Obě jsou výborně vystupňované a skvěle vizuálně provedené.

Za podobu vizuální stránky zaslouží Sunshine jednoznačnou pochvalu. Škoda, že s dějovými kotrmelci ve druhé polovině je narušena kompaktnost vizuální poetiky snímku, jinak by se možná jednalo o jednu z obrazově nejpropracovanějších a nejčistších sci–fi vůbec. Režisér Danny Boyle nesmírně překvapil velmi krásnou a přitom nikterak lacinou vizualitou. Pečlivě snímané kompozice jsou za sebou kladeny v poklidném rytmu, kamera klouže prostorem velmi plynulými, nerušivými pohyby, takže naplno vyniká působivost každého dílčího záběru. Hojně je využito kontrastu detailů lidských tváří a obřích celků vesmírného prostoru, jímž se valí mohutný kolos vesmírné lodi. Hororové či thrillerové pasáže ve druhé polovině doprovází efektní rozpíjení obrazu, které brání přímému diváckému pohledu na monstrum. Tento formální prvek je sice vizuálně efektní a výrazně zvyšuje intenzitu napětí, jeho dopad na diváka je ale značně rušen faktem, že děsivé scény nejsou adekvátně zapojeny do kontextu filmu a jejich podstata je poněkud hloupá.

Velmi pečlivě je zvoleno barevné ladění – dominují kovové odstíny tmavších barev, zejména šedé, hnědé a černé, které jsou nasvíceny tak, že nepůsobí chladně, ale vytváří dojem přítomnosti sluncem rozžhaveného materiálu. Kontrastní barvou je pak sytě zelená (skleník s rostlinami), jež naopak vyvolává pocity chladu, svěžesti a vláhy.

Po zvukové stránce je film také pečlivě ošetřen. Z působivých zvukových efektů stojí za zmínku například temný hukot Ikara 2 osaměle plujícího vesmírným prostorem nebo již zmiňovaný, velmi atmosférický signál znovunalezené kosmické lodi.

Někteří tuzemští kritici prohlašují ve svých recenzích, že Sunhine přináší potřebnou vzpruhu subžánru, který si v poslední době prošel fází stagnace. S tvrzením o stagnaci bych souhlasil, ovšem za až tak silný doušek živé vody Sunshine nepovažuji. Přese všechny chyby jde sice o nadprůměrný snímek, jeho příběh je ovšem narychlo upečený a nepřináší do dané tématické sféry nic moc nového. Spíše se neinvenčně opírá o divácky prověřené modely, jejichž funkčnost už ale začíná pomalu vyhasínat.

Sunshine

Režie: Danny Boyle

Scénář: Alex Garland

Kamera: Alwin H. Kuchler

Střih: Chris Gill

Hudba: Karl Hyde, John Murphy, Rick Smith, Underworld

Hrají: Chris Evans, Cillian Murphy, Rose Byrne, Michelle Yeoh, Hiroyuki Sanada, Troy Garity, Cliff Curtis

2007, Velká Británie