Italský pohled na americké problémy

Michelangelo Antonioni se po veleúspěšné Zvětšenině pokouší tepat problémy Ameriky na sklonku 60. let. Z mnoha důvodů úspěšně, ovšem především z finančního hlediska ne tak docela. Kritici film odsoudili a mládež, které je Zabriskie point určen, se k němu postavila neutrálně. Oprávněně?

_

Zabriskie point

aneb italský pohled na americké problémy

Michelangelo Antonioni (1912 – 2007) je bezesporu jednou z hlavních osobností nejen italské, ale i světové kinematografie. Po neorealistických dokumentaristických začátcích zaznamenal první výraznější úspěch svým filmem z roku 1950 Kronika jedné lásky. Celosvětovou proslulost získal díky tzv. tetralogii citů, a sice snímkům Dobrodružství, Noc, Zatmění a Červená pustina.

Hlavními tématy této tetralogie, ale vlastně ve větší či menší míře všech jeho děl, je naprosté odcizení postihující především jedince z vyšších vrstev, neschopnost smysluplné komunikace, natož pak řešení i těch nejbanálnějších a nejběžnějších problémů.

Po Červené pustině byl Antonioni jedním z šesti evropských režisérů, kteří podepsali smlouvu s firmou MGM na natočení několika (v jeho případě tří) filmů především pro západní trh. V Anglii natočenou Zvětšeninou jejich očekávání bezezbytku naplnil, snímek zaznamenal obrovský úspěch a téměř okamžitý status kultovního filmu. O to větším zklamáním a finančním propadákem byl pro distributory o čtyři roky později natočený Zabriskie point. Po splnění závazku snímkem Povolání: Reportér se zklamaný Antonioni vrací zpět do Itálie, ale ani zde již na své předchozí úspěchy nenaváže.

Zabriskie point má velice jednoduchou zápletku. Mark je mladík, kterému se stejně jako většině jeho vrstevníků nelíbí současný stav americké společnosti se všemi jejími neduhy. Daria pracuje jako sekretářka u Lee Allena, který se snaží získat výdělečnou zakázku pro svou stavební firmu. Mark poté, co se zaplete do jedné protizákonné akce, ukradne letadlo a s Dariou, která je na cestě do Phoenixu, se setká u proslulého Death Valley. V místě, podle kterého je film pojmenován. Pokus o navrácení letadla končí tragicky.

Mark se dá jedním slovem charakterizovat jako individualista, člověk nehodící se do Ameriky. Nesouhlasí s tím, co se kolem něj děje, ale přijde mu zbytečné o tom sáhodlouze debatovat, poslouchat názory, které ho nezajímají. On chce konat. Tedy alespoň naoko. Opatří si zbraň, ale není schopen ji použít. Příčina jeho útěku netkví ve strachu ze „spravedlnosti“, prostě jen potřebuje na chvíli zmizet. Od všeho toho konzumního šílenství, problémů, lidí. Chová se absolutně intuitivně, nepřemýšlí, jeho úsměv na letištního technika je upřímný, téměř si neuvědomuje, že dělá něco zakázaného. Dokonce ještě když přiletí zpět na letiště s vesele pomalovaným letadlem, tak úplně netuší, co vlastně udělal. Dostane trest, nic víc. On je v harmonii, to je to hlavní. Spíše než výstřely z pistole ho zabije překvapení.

Dariin přístup ke všem demonstracím je podobný. Nijak aktivně se jich neúčastní, nezajímají ji, před novinkami dává přednost hudbě. Je pasivní. O to větší dopad má na její smýšlení setkání s Markem, tedy spíše jeho nešťastný osud. Oba herci, Mark Frechette i Daria Halprinová, v tomto filmu debutovali. Tento fakt a shodnost jejich jmen s postavami měly jistě pomoci lepšímu ztotožnění se s příběhem pro diváky. Antonioni tak naznačuje obecnost jejich problémů.
Antonioni nepokrytě sympatizuje s americkými hippies. Velký rozruch vzbudil svým někdejším prohlášením, že omlouvá násilí páchané studenty, jelikož je to nutná forma boje za svobodu. Tento až radikálně levicový postoj nemohl zůstat bez odezvy a stal se hlavním tématem většiny rozhovorů, navíc asi jedním z hlavních důvodů neúspěchu filmu. Přitom vzpoura ve snímku prezentovaná rozhodně nepůsobí ideologicky, politicky, ale spíše anarchisticky. Jako boj s větrnými mlýny, marný pokus o prosazení vlastního názoru navzdory byrokratické policejní mase a společnosti jako takové.

Antonioni se jen letmo dotýká i otázky rasismu. Zatímco ve škole a při demonstracích je vidět sice rozhodně ne idylický, ale přesto alespoň snášenlivý vztah mezi bílými a trochu radikálnějšími černými studenty, ve vile Lee Allena vidíme černou služku jako další symbol kritiky horních vrstev.

Zabriskie point vstoupil do dějin filmu především dvěma scénami. Tou první je skupinový sex na Death Valley. Je oproštěn od erotiky v tom pravém, běžném slova smyslu. Působí vizuálně velice poutavým, až mysteriózním dojmem. Je ukázkou toho, co je v životě vlastně důležité, na čem opravdu záleží. Na radosti z mazlení se, hraní si, pocitu souznění s něčím tak obyčejným a samozřejmým jako je písek, půda, země. Člověk zde opouští status vlastní důležitosti, je jen jedním z mnoha užívajících si těl, skořápek naplněných radostí z bytí, jsoucna. Teprve zde existuje možnost dosažení toho hlavního, k čemu všichni nevědomky směřují, harmonie. Nic, co bylo a co bude, není důležité, jde o ten okamžik přítomnosti, dlouhý i tak krátký zároveň.

Asi ještě větší proslulosti si získala scéna závěrečná. Daria stojí před vilou svého šéfa a svou nenávist ukazuje představou obrovského výbuchu. Díky extrémní zpomalenosti a hudbě skupiny Pink Floyd se tato exploze stává zároveň destruktivně symbolickou apokalypsou i zvráceným uměleckým dílem. Jsou vidět části nábytku a další drobnosti, letící prostorem. Jejich kombinací získávají nový význam. Už nejsou zbytečné. V souvislosti s tímto výbuchem a vlastně i s únosem letadla dnes, v době po 11. září, získává film další rozměr. Symboly v něm dosahují nového, patrně závažnějšího významu.

Technickým složkám dominuje kamera s obrovskou hloubkou ostrosti a práce se zvukem, který v několika scénách ustupuje do pozadí pro zvýšení divákova vizuálního vjemu.

Soudobé kritiky filmu vyčítaly především Antonioniho přístup. Celkem nepochopitelně. Nepokusil se o hlubší analýzu jako v tolik úspěšné Zvětšenině, jeho náhled na problémy je veskrze povrchní. Zůstává otázkou, jestli to není dobře. Analyzovat – ovšem berme tento termín s velkou rezervou – tehdejší problémy se pokusilo ze všech stran mnoho soudobých filmů, v čele s kultovní Bezstarostnou jízdou Dennise Hoppera. Náhled prezentovaný v Zabriskie point je cenný právě pro svou povrchnost, jakousi spontaneitu. Antonioni jednoduše dál zkoumal otázky nastolené ve svých italských filmech. Změnilo se prostředí, ale problémy zůstaly stejné. S trochou nadsázky se dá říci, že jde o okamžitý dojem inteligentního Evropana z tehdejší Ameriky. Se všemi jejími problémy na jedné straně a všeobecnou snahou o nápravu ze strany mládeže na straně druhé. A jako takový je jeho pohled jistě více než zajímavý. Skoro by se chtělo říci užitečný.

Zabriskie point

Režie: Michelangelo Antonioni

Scénář: Michelangelo Antonioni, Sam Shepard, Franco Rossetti, Tonino Guerra, Clare Peploe

Kamera: Alfio Contini

Střih: Franco Arcalli

Produkce: Carlo Ponti, Harrison Starr

Hudba: Pink Floyd

Hrají: Mark Frechette, Daria Halprin, Rod Taylor, Paul Fix, G. D. Spradlin

USA, 1970, 112 minut

Distributor: AČFK

Premiéra: 10. 1. 2008