Nezaslepené lásky

RECENZE: Slepé lásky – MILOŠ KAMENÍK –

Po dokumentu Iné svety Marko Škopa z roku 2006 vstupuje do našich kin další slovenský dokumentární film. Marko Škop je i jedním z producentů celovečerní prvotiny Juraje LehotskéhoSlepé lásky, které získaly ocenění Art Cinema Cicae na letošním festivalu v Cannes. 

Dokumentárních i hraných filmů o slepých či jinak postižených lidech bylo natočeno mnoho. Stejně tak láska i vztahy jsou námětem snad více než každého druhého filmu. A zpracování obou témat často končí citovým vydíráním a sentimentálními výjevy. Těmto „nástrahám“ se lze obyčejně vyhnout dvěma způsoby – humorem a autenticitou. Obojího režisér využívá po svém. Jemného a uměřeného humoru se nám dostává jak ze strany nenápadně sebeironických postojů postav, tak z autorské stylizace. Ta je patrná nejen v aranžmá některých scén, ale zejména ve fantazijní sekvenci odkazující k poetice verneovských filmů Karla Zemana. Peter, který si rád představuje dramatické situace při hře na keybord, touží spatřit moře. Ponoří se do „obyčejné“ slovenské řeky a rázem se ocitne v podmořském světě. Napadne jej obří krakatice, kterou udolá svou slepeckou holí. Jeho žena plete svetr v okolo plovoucí ponorce. Je škoda, že autoři podobné trikové či animované sekvence nevytvořili i podle přání postav z dalších příběhů. O specifické věrohodnosti protagonistů a jejich životních situací bude ještě řeč později.

Peter Kolesár se slepeckou holí po ránu utíká do práce. Živí se jako klavírista a sbormistr v hudební škole pro špatně vidící a nevidomé. Když doma něco nemůže najít, musí doslova prohmatat celý byt, večer u televize měří délky skoků na lyžích počítáním od zaslechnutého momentu odrazu a dopadu. Jeho láskou je hudba, funkční a symbiotické je i jeho manželství s rovněž nevidomou, bez přestání štrikující ženou.

Slepý Rom Miro Daniel má intimní poměr s takřka nevidící Monikou. Chtěli by spolu chodit veřejně, ale dívčiny rodiče si podobný vztah nepřejí. Ona neví, zda má poslechnout otce s matkou nebo neustále naléhajícího Mira. Situace se vyhrotí neplánovaným těhotenstvím. Monika zvažuje potrat, Miro jí ho rozmlouvá…

To starší Elena a Laco miminko chtějí a těší se na něj. Elena trénuje koupání novorozeněte na umělohmotné panence, plod na ultrazvuku si může prohlížet pouze její ošetřující lékařka. Budoucí rodiče znervózňuje hlavně obava, zda jejich potomek nezdědí jejich handicap.

Dospívající Zuzka právě skončila základní školu pro nevidomé a po prázdninách se má začlenit do nového kolektivu, bude navštěvovat střední školu, kam chodí „normální“ zdraví studenti. Pomocí icq se sbližuje s chlapcem, ale osobního setkání se bojí, protože neví, jestli ji mladík přijme i s handicapem, který mu zatajila.

V závěru se ještě ke všem hrdinům na chvíli vrátíme a sledujeme, ne vždy úplné, završení jejich počínání.

Slepé lásky jsou dalším snímkem, který rozostřuje hranice mezi hraným a dokumentárním filmem. Protagonisté zde většinou přehrávají příběhy svých životů podle přesně připraveného scénáře (spolu s Lehotským se na něm podílel scenárista filmů Martina ŠulíkaMarek Leščák). Ve vyhrocenější a drásavější podobě aranžuje postavy svých dokumentů například i rakouský filmař Ulrich Seidl. Tato metoda inscenování s sebou přináší riziko přílišné chtěnosti. Autor okatému kalkulu uniká střídmostí v dávkování emocí, své hrdiny neoplakává.

Ve většinou statických záběrech hrdinové rozehrávají situace z vlastního života. Nikdy nezazní otázka režiséra, nikdo nepromluví na kameru, neobjevují se žádné tzv. „mluvící hlavy“, což se někdy může zdát jako omezení (mohlo by být zajímavé vysvětlení nevidomého Roma, jak chápe, když ho někdo odsuzuje kvůli barvě pleti), ale tvůrci se pevně drží svého předem vymezeného stylu a nenarušují jeho čistotu.

Prvek překvapení zde nemá prostor. Slepé lásky lze chápat takřka jako hru na dokument. Do divákovi mysli se vtírají se otázky narušující iluzivní vnímání díla. Kam sahá scenáristova fantazie a nakolik jde o skutečné situace a příběhy prožité jejich protagonisty? Faktem je, že všichni účinkující museli mít v režiséra plnou důvěru, když se mu takto odevzdali. Paradoxně z inscenovanosti filmu, jeho topornosti a umělosti, ve které si nedokonalí protagonisté nejsou vždy jistí sami sebou, vytrysknou momenty autenticity.

Slepé lásky záměrně ignorují sociální podmínky, společensko-politický kontext, jsou ryze intimního a soukromého charakteru. Režisér příběhy o různých, ale vždy nezaslepených podobách lásky dokázal podat zajímavě a neotřele.

Méně než osmdesátiminutový dokument je doplněn o animovaný předfilm Štyri režisérky Ivany Šebestákové. Klasická papírková animace dotváří nostalgickou atmosféru 30. let. Škoda jen poněkud tezovitého příběhu, který se Slepými láskami spojuje pouze struktura postupně vyprávěných osudů čtyř postav, z jejichž „rašomonovského“ úhlu pohledu je vyprávěna osudová tragedie.

Slepé lásky

Režie: Juraj Lehotský

Scénář: Juraj Lehotský, Marek Leščák

Kamera: Juraj Chlpík

Střih: František Krähenbiel

Vystupují: Peter Kolesár, Miro Daniel, Zuzka Pohánková, manželé Elena a Laco

Slovensko, 2008, 77 minut

Česká premiéra: 4. 9. 2008 (Artcam)