Po svatbě se dějí věci… ale je jich příliš

RECENZE: Po svatbě – MILAN CYROŇ –

Snímek dánské filmařky Susanne Bier Po svatbě se do českých kin dostává sice dva roky po svém vzniku (2006), nikoli však s křížkem po funuse.

Snímek dánské filmařky Susanne Bier Po svatbě se do českých kin dostává sice dva roky po svém vzniku (2006), nikoli však s křížkem po funuse. A to ani v době, kdy má za sebou autorka již další filmový počin Spálené vzpomínky (2007), tentokrát realizovaný na americké půdě¹ a obsazený hollywoodskými hvězdami (např. Halle Berry, Benicio Del Toro nebo také ústřední protagonista Akt X David Duchovny), a připravuje projekt Lost for Words (s Hughem Grantem). Tato prodleva totiž filmu nijak neškodí, jelikož to, co mohl nabídnout před dvěma lety, může i dnes. Zabývá se totiž látkou aktuální a nejspíš i atraktivní pro diváky žijící v každé době.

Příběh odehrávající se v Dánsku, kde „někteří mají více než ostatn퓲, je rámován sekvencemi z Indie, kde mnozí nemají co jíst. Hlavní hrdina, společenský odpadlík kdysi hodně holdující alkoholu, Jacob Pedersen (Mads Mikkelsen) se zde věnuje humanitární činnosti. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že jde o dílo se sociální tématikou. Skutečnost je však jiná. Přes svůj nemalý odpor se hrdina vydává do rodného Dánska za účelem schůzky s Jørgenem Lennhartem Hanssonem (Rolf Lassgård), velmi bohatým mužem (jenž je právě jedním z těch lidí, co mají více než ostatní), který se rozhodl Jacobovu činnost finančně podpořit. Teprve na první schůzce obou protagonistů Jacob zjistí, že Jørgen zatím ještě zvažuje, zda-li bude investovat zrovna do jeho aktivit, nebo do činnosti někoho jiného. A vzhledem k tomu, že po dobu jeho rozmýšlení nemá Jacob co na práci, pozve jej zámožný, přesto však srdečný, Jørgen na svatbu své dcery Anny (Stine Fischer Christensen). A právě touto událostí dochází k odklonu od mas indických dětí, jimž je nutno pomoci, k čistě osobním problémům hlavního hrdiny a postav kolem něj.

Film Po svatbě se nezabývá otázkou chudoby v jedné z nejlidnatějších zemí světa, ale tím, co se stalo po svatbě s jejími přímými účastníky. Přestože iniciátorem těchto událostí³ je značně velká náhoda a události samotné by se daly stejně dobře využít v červené knihovně, působí vše uvěřitelně a reálně. A taky proto nezáleží na tom, byl-li snímek uveden v době svého vzniku, nebo až nyní. To, co divák vidí na plátně, mu připadá jako součást běžného života obyčejného smrtelníka (chudého, či bohatého, s ideály, či bez nich) a možná ho i napadá, že se to může stát zkrátka každému (přes všechnu tu náhodu). Autenticitě předkládaného zajisté velmi přispívají výborné herecké výkony, a to nejen v osobě Madse Mikkelsena, ale také jeho hereckých kolegů. Další podíl na tom jistě nese celkové civilní pojetí. Film je snímán ruční kamerou s častým využitím velkých detailů částí lidského těla (oči, rty, ruce apod.), ale také přírody (rostliny, zvířata), které v člověku navozují pocit intimnosti, osudovosti a magičnosti odehrávajících se okamžiků. Otázkou je, není-li jich ve filmu přespříliš a jsou-li na všech místech funkční.

Tak jako tak celkový dojem z obrazového zpracování přispívá k tomu, že přes svou tématiku se snímek vyhýbá zařazení mezi počiny nasládlé až přesládlé. Ve filmu se objevují tři krátké flashbacky, z nichž první dva mají své opodstatnění a do vyprávění skvěle zapadají, ovšem třetí je zcela zbytečný. Kdyby jej autorka nepoužila a situaci v něm předkládanou podala stejně jako zbytek filmu lineárně, učinila by lépe. Pak se však ještě nabízí pochybnost o tom, je-li tato situace vůbec nutná. Scénář trpí několika nadbytečnými událostmi, jež se objevují v druhé polovině filmu, čímž zastiňují problematiku první půle dříve, než je plnohodnotně vyřešena, a následně se začínají zakrývat samy. Z tohoto pohledu bych hodnotil první část Po svatbě jistojistě kladněji než část druhou, která dle mého ubírá tomuto snímku na kvalitě. Po tom, co nás Susanne Bier velmi zdařile seznámí se všemi důležitými postavami a stejně tak povedeně nastolí základní konflikt, jímž se začne zaobírat, překryje ho dalším a dalším problémem, načež tyto problémy překrývá vzájemně. Na jejich základě se sice rozhodují jednotlivé postavy, nicméně podobně jako u zbytečného flashbacku, i zde by šlo pro jejich motivace nalézt účinnější a elegantnější řešení. Nehledě na to, že na tak krátký časový úsek (kolem jednoho týdne) je zde až podezřele mnoho nešťastných zlomových okamžiků. Že by náhoda byla až tak krutá? Nezdá se mi.

Jak tedy závěrem film Po svatbě zhodnotit? Těžko říct. Susanne Bier je každopádně schopná a zajímavá filmařka, která zde prostě, o to však působivěji, sdělila totéž, co tituly určené k záchvěvům ženských srdcí, přičemž se však neubránila řadě přehmatů (spíše než chyb), které jejímu dílu bohužel snižují kredit. Což mě vlastně mrzí, protože přes všechny nedostatky se nemohu ubránit pocitu, že stálo za to vidět, co se stalo Po svatbě.

Efter brylluppet

Režie: Susanne Bier

Scénář: Anders Thomas Jensen, Susanne Bier

Kamera: Morten Søborg

Střih: Pernille Bech Christensen, Morten Højbjerg

Hrají: Mads Mikkelsen, Rolf Lassgård, Sidse Babett Knudsen, Stine Fischer Christensen, Christian Tafdrup, Ida Dwinger

Dánsko / Švédsko, 2006, 120 min

Česká premiéra: 28. 8. 2008 (Artcam)

1 Po svatbě mělo v USA úspěch a bylo dokonce nominováno na Oscara.

2 Hlavní hrdina má zřejmou averzi vůči lidem ze své vlasti, která je elegantně naznačena touto odpovědí na otázku indických chlapců, jestli jsou v Dánsku všichni bohatí.