Ohlédnutí za 44. ročníkem MFF Karlovy Vary

11. července 2009 skončil 44. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, kde v celkem dvaceti šesti programových sekcích bylo možno zhlédnout více než dvě stě snímků, a to jak ostřílených režisérů (Sam Mendes, Pedro Almodóvar, François Ozon, Miloš Forman, Filip Renč, Jim Jarmusch), tak režisérů začínajících nebo debutantů (Sophie Barches, Shana Feste, Scott Sanders či Margaret Corkery), z nichž někteří uvedli svůj film premiérově právě ve Varech.

Do hlavní festivalové soutěže, kterou zahájil dánský film Potlesk (Applaus) Martina Pietera Zandvlieta, bylo letos zařazeno čtrnáct filmů, mezi nimi i na poslední chvíli přidaný (a adjektivem „drastický“ jednoznačně označený) Vlček (Volčok) režijně debutujícího autora úspěšných dramatických her Vasilijeva Sigareva. Nejlepším filmem hlavní soutěže podle kritiků (hodnotili např. David D´Arcy z The National & San Francisco Chronicle, Silvana Silvestriová z Il Manifesto, Gaynor Flynnová z The Blurb nebo český filmový kritik Michal Šobr) byl již od začátku favorizovaný dánský Potlesk (Applause). Vítězným snímkem se ale nakonec stal částečně autobiografický belgicko-kanadský Anděl u moře režiséra Frédérica Dumonta.

Letošními hosty festivalu byli divadelní herec, režisér a producent Antonio Banderas, který zde převzal Cenu prezidenta festivalu a uvedl svůj snímek Letní déšť (El camino de los ingleses) oceněný na Berlinale 2007. Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii osobně převzali výtvarník a animátor Jan Švankmajer, americký filmový a divadelní herec, režisér a producent John Malkovich a francouzská filmová a divadelní herečka Isabelle Huppertová, která ztvárnila hlavní roli v soutěžním snímku Villa Amalia režiséra Benoîta Jacquota a také v dramatu Gabriela jednoho z nejvýznamnějších současných evropských režisérů Patrice Chéreaua, jehož retrospektiva byla letos taktéž ve Varech uvedena. Jedním z nejpozoruhodnějších hostů byl také americký scenárista a režisér, zástupce nezávislých autorských filmařů současnosti, Alan Rudolph, který osobně uvedl projekce svých pěti snímků – Pamatuj si mé jméno (Remember My Name, 1978), tomu dominuje pro režiséra typická absence širšího kontextu odehrávajících se událostí a také herecká dvojice Geraldine Chaplinová a Anthony Perkins, Vyber si mě (Choose Me, 1984), Zmatek v hlavě (In Mind, 1985), Hledá se láska (Love At Large, 1990), Tajné životy zubních lékařů (The Secret Lives of Dentists, 2003).

Do české distribuce se již tento rok opět dostal nebo teprve dostane jen nepatrný zlomek toho, co festival ke zhlédnutí nabízel – např. dialogicky minimalistický, civilní, o to více subtilní snímek Claira Denise 35 panáků rumu (35 rhums) využívající značné míry provokující nevyřčenosti. Kritik Antonín Tesař jej příznačně označil za melancholický šum všednosti. Dále očekávaný Antikrist (Antichrist) Larse von Triera, Bílá stuha (Das weisse Band) Michaela Hanekeho, Černej Dynamit (Black Dynamite) Scotta Sanderse, Dobře placená procházka Miloše Formana, intelektuální a hravá melancholická komedie Duše Paula Giamattiho (Cold Souls) Sophie Barches, naturalistický a nepateticky dojemný Fish Tank Andrey Arnold, vítěz v kategorii Cena diváků – izraelská komedie Na velikosti záleží Ereze Tadmora, melodramatická komedie Whisky s vodkou (Whisky mit Wodka) německého režiséra Andrease Dresena, působivý a velmi realistický rakouský snímek Na chvíli svobodni (Ein Augenblick Freiheit) Arashe T. Riahi, dějově i vizuálně nezvykle krotká Rozervaná objetí (Los Abrazos Rotos) Pedra Almodóvara, francouzská bizarnost Ricky Françoise Ozona, pompézní hudební komedie Piráti na vlnách (The Boat That Rocked) Richarda Curtise, Veřejní nepřátelé (Public Enemies) Michaela Manna, Wrestler (The Wrestler) Darrena Aronofskyho nebo nezávislá americká komedie Sama Mendese Všude dobře, proč být doma (Away We Go).

Jedním z letošních překvapivých snímků festivalu, který by navzdory faktu, že nejde do české distribuce, neměl rozhodně uniknout vaší pozornosti, byl film provokujícího režiséra, scenáristy, básníka a romanopisce Siona Sona, který již o rok dříve šokoval fantasmagorickým, extrémně parodickým a komickými hororem Kadeřnice (Ekusute, 2007). Jde o vizuálně i tematicky psychoidní, bizarností přesycený čtyřhodinový japonský epos o klišoidním sváru pravé lásky a nenávisti Pod vlivem lásky (Ai no mukidashi), který Kamil Fila nazval lexikonem zvrhlosti a který i přes svou délku a cíleně retardační pasáže neztrácí ani na okamžik svižné tempo, a to především díky maniakálně vyprávěnému a ztvárněnému příběhu vyvolávajícím emocionální i myšlenkový chaos, zběsile rychlému střihu a záměrnému střídání, kombinování a nepříčetnému kumulování žánrů. Z ostatních snímků bych vyzdvihla islandské komediální drama Svatba za bílé noci (Brúðguminn) režiséra Baltasara Kormákura (snímek Severní Blata získal na MFF KV v roce 2007 Křišťálový glóbus) a na post kultovní deroucí se britský horor Děti (The Children) Toma Shanklanda.

V následující části nabízíme osobní reference našich redaktorů vycházející z pro ně nejintenzivnějšího filmového zážitku, který by rozhodně neměl projít bez vašeho povšimnutí. Na závěr jen dodám, že příští ročník festivalu se uskuteční od 2. do 10. července 2010.

Romana Veselá

Dívenka / Flickan

Dívenka je prvním celovečerním filmem švédského režiséra Fredrika Edfeldta. V tomto dramatu vypráví příběh malé bezejmenné holčičky (Bianca Engström), již rodiče zanechají v péči nezodpovědné tety a spolu se synem odjíždějí do Afriky. Dívka se tak najednou musí vypořádat s nabytou svobodou a postarat se o svůj život sama, bez dozoru jiných lidí. Stejně jako většina dospělých, i ona se snaží nalézt vlastní místo mezi svými vrstevníky a je ochotna dopouštět se morálních ústupků. Musí se však také vypořádat se svým nerozvážným chováním, které s sebou nese vážné následky. I život malého dítěte totiž vyžaduje odvahu, takovou, která je třeba pro skok ze skokanského můstku, což je ve filmu opakující se motiv. Režisér se soustředí čistě na svět malé dívenky a její pohled na něj. Dospělé postavy ve filmu absentují a na tom málu, které se tam objeví, jsou povětšinou vykresleny různé neduhy společnosti. Pozornost je tak zaměřena na hlavní hrdinku a její vrstevníky. Dětský svět je zachycován v dlouhých záběrech, velice často skrze detaily hlavní představitelky, přičemž záběry jsou podbarveny instrumentální hudbou Dana Berridge. Ta vyvolává dojem separace dítěte od světa dospělých. Dívka své okolí neslyší, je ponořená do vlastního světa; světa nezávislého na slovech či jednání dospělých. Tvůrci často využívají kradmých pohledů kamery zpoza dveří, kterýžto pohled má představovat ten mladé dívky, která nezpozorována sleduje počínání dospělých. Ona sama moc nemluví a celkové vzezření hlavní hrdinky evokuje uzavřenost, zároveň také ale nevinnost, naivitu a upřímnost. Jde o dramatický příběh, který je ale podán s pochopením pro citlivou dětskou duši.

Dívenka

Flickan

Švédsko, 2009

Režie: Fredrik Edfeldt

 Bzučení hmyzu: Zápisky mumie / The Sound of Insects – Record of a Mummy

Záběr na igelit, na nějž zprudka padají kapky deště, buší do něj větve stromů a padá na něj jehličí. Hrobka bezejmenného. Bzučení hmyzu a zvuky života přírody jsou více než intenzivní. Režisér Peter Liechti ve svém posledním snímku zpracoval román japonského spisovatele Masahika Šimady, vycházejícího ze skutečné události. V odlehlé části lesa bylo nalezeno mumifikované tělo asi čtyřicetiletého muže. Díky deníkovému zápisu, který si vedl, se zjistilo, že spáchal sebevraždu vyhladověním. Identita muže je neznámá, zřejmá je pouze jeho touha dobrovolně odejít z tohoto života a společnosti, ke které ho nic neváže. Režisér událost prezentuje esejisticky v několika rovinách. Spojuje obrazy, které umírající muž vidí kolem sebe (les a oblohu) s obrazy z deštivého, chladného města plného lidí a tváří za okny tramvaje, a halucinačními vizemi bílých postav, které jej stále častěji obklopují během jeho pomalého umírání. Obrazové roviny spojuje zvuková složka, se kterou režisér pracuje s velkou citlivostí. Subjektivní kamera prezentuje pohled muže, jehož deníkové zápisky slyšíme ve voice-overu ubíhat den za dnem se stále se zvětšujícím časovým rozestupem a se zkracující se délkou záznamů. S ubývajícími dny se začínají objevovat i první pochybnosti muže, zda chce skutečně zemřít. S přibývajícími dny je však pro jeho chřadnoucí tělo možnost záchrany menší a menší, až už není kroku zpět. Jaké jsou pocity člověka, který se dobrovolně rozhodne v divočině vyhladovět k smrti? Sugestivní a velice intenzivní. A na konci je jen bílé světlo.

Bzučení hmyzu: Zápisky mumie

The Sound of Insects – Record of a Mummy

Švýcarsko, 2009

Režie: Peter Liechti

Antikrist / Antichrist

Jedním z nejvíce očekávaných filmů letošního ročníku byl bezesporu film dánského režiséra Larse von Triera, kontroverzní Antikrist. Jestliže ve své dřívější tvorbě šokoval veřejnost, pak se se svým posledním snímkem zcela jasně rozhodl překonat sám sebe. Tento film vyvolává extrémní reakce, buď zděšení nebo naopak smích. Záleží na tom, čemu až jste schopni věřit a jak moc toho snesete. Úvodní černobílá sekvence, odehrávající se ve zpomalených záběrech za zvuků chorálové hudby, kdy se manželský pár miluje, zatímco z okna druhého pokoje vypadne jejich malý syn, je lyrickým úvodem pro psychologický hororový snímek o ženě (Charlotte Gainsbourg) a muži (Willem Dafoe), kteří se snaží vyrovnat se ztrátou dítěte v odlehlé chatě uprostřed lesa. Muž, který je profesí psycholog, se racionální cestou pokouší dostat svou manželku z hluboké deprese, což má za následek to, že jsme v první půli filmu svědky spíše rozvláčných psychologických promluv postav a jejich sebeobviňování. Postupem času však žena zešílí a stane se pro svého manžela nemalou hrozbou. Trier nešetří odvážnými sexuálními scénami, sex je zde prezentován jako forma sebetýrání hlavní hrdinky, která nedokáže snést vinu za smrt chlapce. Vyvrcholením sebepotrestání je, když manželovi dřevěným kvádrem rozdrtí genitálie a sobě samé ustřihne klitoris. Režisér dané momenty snímá detailně. Depresivní a skličující atmosféru umocňuje všudypřítomná mlha, rychlé švenky kamery v krizových situacích a občasný dětský pláč, který je zřejmě výplodem choré mysli ženy. Jde však o nejnepříjemnější zvuk, kterého zde Trier užívá. Zmíněné šokující obrazy režisér střídá s téměř absurdními momenty, které vyvolávají spíše smích (scéna s mluvící liškou). Po vizuální stránce je Antikrist skutečně bravurně zvládnutým uměleckým dílem, které si svého diváka podmaní. Po stránce obsahové však zůstává otázkou, zda ona vyhrocenost spíše nezastiňuje vážné téma tohoto filmu.

Antikrist

Antichrist

Dánsko / Německo / Francie / Švédsko, 2009

Režie: Lars von Trier

Barbora Greplová

Potlesk / Applause

Po dokumentu Angels of Brooklyn (Andělé z Brooklynu, 2002) a krátkém snímku Jeg som regel (Jako obvykle já, 2006) debutuje dánský režisér Martin Pieter Zandvliet celovečerním filmem v ČR premiérově uvedeným v soutěžní sekci na 44. ročníku karlovarského filmového festivalu – Applause (Potlesk, 2008). Applause je sugestivním psychologickým portrétem divadelní herečky, která svou závislostí na alkoholu ohrozila svou hereckou kariéru, zničila rodinu, selhala jako manželka i matka a která se navzdory svému světu demonstrovanému bojkotu intenzivní touhy být něčeho součástí zoufale, za pomoci kohokoliv, snaží uniknout ze svého mučivého solitérství, v němž zůstala nedobrovolně uvězněna, jež ji zcela a nezastavitelně pohlcuje a atakuje její snahy o potlačení sílícího pocitu vlastní anonymity. Podle scenáristy Anderse Frithiofa Augusta jde o příběh osoby, která je závislá, ale může to být závislost na čemkoliv, je to příběh o potřebě něčeho mimo nás, příběh o ženě, které něco schází – děti, alkohol i láska.

Do role navenek distancované, uvnitř silně emocionální, horkokrevné a rozpolcené alkoholičky They byla obsazena úspěšná dánská herečka a režisérka Paprika Steen (Adamova jablka, 2005, Tanec v temnotách, 2000, režijně debutovala snímkem Nechte maličkých, 2004, na MFF Karlovy Vary byla za roli They oceněna v kategorii nejlepší ženský herecký výkon) vysoce oceňována za dramatický talent a schopnost vcítit se do svých postav. Právě toto umění empatie a nezvladatelná, pro ni charakteristická hlučnost projevu povyšující každý konfliktní moment na epicentrum snímku patří mezi ony určující konstanty, které z tematicky obstarožního příběhu činí skvostnou podívanou.

Snímek zachycuje herečku Theu v komplikované životní etapě, kdy se po odvykací kůře snaží nejprve kajícně a odhodlaně, posléze již jen bezradně a zoufale najít cestu ke svým dvěma dětem, kterých se dobrovolně vzdala, najít způsob, jak komunikovat se svým bývalým manželem a okolím, získat zpět své postavení v soukromém i profesním životě.

Autenticita a intenzívnost vychází právě ze skutečnosti, že se jedná o subjektivní portrét jedné z hlavních postav. Snímek je vystavěn především na dějovém minimalismu a všudypřítomné dominanci hlavní postavy They, z jejíž perspektivy je onen minimalistický příběh převážně nahlížen. Ovšem jen zdánlivě, neboť ve skutečnosti je až voyeursky nahlížena sama hlavní postava. Kamera se na jednu stranu jakoby distancuje od dění, jež zachycuje, na stranu druhou neúprosně, stále však jaksi nezúčastněně zasahuje do osobních zón postavy. Se stále přítomnou odcizeností detailně snímá její obličej (především v krizových momentech – Thein vnitřní zápas – napít se/nenapít, konfliktní situace s bývalým manželem, převládající citová labilnost, projevující se ve chvílích naprostého osamocení a zoufalství, boj o lásku dětí, pro které je cizincem, jehož přítomnost pro ně znamená míň než cokoli, v co se Thea odvážila byť jen doufat), mimiku, teatrální gestiku, zachycuje tabuizované momenty (situace, kdy si Thea uvědomuje nezadržitelnost procesu stárnutí, s nímž po několika nevydařených excesech s muži už nemá sílu ani motivaci bojovat, situace, kdy quijotovsky bojuje proti nemožnosti dostat své syny zpátky do péče) a také velice ponižující a tristní okamžiky, degradující Theu jako matku i jako ženu (např. scéna, kdy vybírá dárek svým dětem a následně scéna, kdy si s nimi ve svém bytě hraje).

Dramatičnost jejího vnitřního souboje se sebou samou a viditelně se stupňující agresivnost v jednání s ostatními postavami je vytvářena důmyslným propojením dvou hlavních světů They – soukromého a profesního. Samotné filmové vyprávění nenásilně prostupují obsahově útržkovité záběry ze scénického provedení divadelní hry Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové, kde hraje Thea hlavní ženskou postavu démonické Marty, která, dalo by říct, je jejím alter egem. Strategickým propojením těchto dvou oblastí režisér dociluje specifického ozvláštnění hereččina vytvářeného portrétu, neboť její jednání na jevišti až nebezpečně koliduje s jednáním v soukromí, mnohdy je předznamenává nebo odůvodňuje. Stejně jako Marta i ona z pocitu nenaplněnosti svého života, kterou kompenzuje alkoholem a vulgaritou, vede rozhovory ve formě kruté hry vzájemně zraňujícího shazování a trýznění, jejichž útočnost a surovost se vystupňuje k zničujícímu ubližování, ponižování, až k destruktivitě sebe samé. Stejně jako Marta i ona zprvu odmítá svou roli matky, devalvuje její úděl, není schopna dostát svým závazkům, proto se od svého dítěte zpočátku psychicky a fyzicky distancuje, ovšem později je právě zrušení této distance tím, na čem se stává nejvíce závislou. I pouhá možnost existence, byť iluzivní, obnoveného mateřského pouta dává Thee naději vybřednout z existenční propasti. Thea, vybičována zadržovaným hněvem a bezmocí, se paradoxně stává stále lepším a lepším ztělesněním Albeeho femme fatale, a tím ztrácí svou identitu v reálném světe. V mysli veřejnosti existuje jen jako dramatická postava, nikoli bytost. Zakomponování jedné z úspěšných her Edwarda Albeeho do filmového vyprávění a využití jejích základních principů¹ je vzhledem ke společné tématice² a obdobných typů postav³ režisérovým mistrovským tahem, díky němuž intertextuálně doplňuje to, co zůstalo mimo divadelní scénu nevyřčeno nebo vizuálně naznačeno. Stále však ponechává prostor pro vlastní interpretaci, především v otázce Theiny skutečné motivace k získání dětí do péče (mateřská láska nebo jen sobecká potřeba, ba nutnost mít někoho u sebe?) a k (ne)dokončení závěrečného činu.

Potlesk

Applause

Dánsko, 2008 / 2009

Režie: Martin Pieter Zandvliet

Scénář: Anders Frithiof August, Martin Pieter Zandvliet

Kamera: Jesper Tøffner

Hrají: Paprika Steen, Michael Falch, Sara-Marie Maltha, Shanti Roney

Eamon / Eamon

Eamon je úspěšným celovečerním autorským debutem režisérky oceňovaných krátkometrážních snímků (Killing the Afternoon, 2005, Joyride, 2006) Margaret Corkery, který v soutěžní sekci Fórum nezávislých na MFF Karlovy Vary získal cenu v kategorii Nezávislá kamera a spolu s dalšími šesti irskými filmy (Perrier´s bounty, Ondine, Colony, Triage, Shine of Rainbows, Cracks) byl vybrán jako zástupce irské produkce na Toronto International Film Festival. Eamon se po své premiéře v Karlových Varech stal ze strany diváků i filmových kritiků vysoce oceňovaným snímkem – pozornost mu zajistila také skutečnost, že Eamon jakožto nízkorozpočtový snímek musel být natočen během 20 dní (jeho vznik provázela naprostá tvůrčí svoboda režisérky, mnohému napomohla i režisérčina volba využít přirozené prostředí bez finančně náročněji aranžovaných kulis), a také fakt, že se jedná o první film vzniklý v programu Catalyst Project, který agentura Irish Film Board spolu s dalšími organizacemi založily za účelem podpory levných filmů.

Eamon (Robert Donnelly) není kluk jako každý jiný. Se zarážející uvědomělostí se fixuje na svou zhýčkanou, ignorantskou a letargickou matku, se zarážející uvědomělostí zvětšuje citovou propast mezi ní a frustracemi (plynoucí z pocitu bezmocnosti a ze stupňující se sexuální touhy, která, zdá se, nebude ukojena) ztýraným otcem, se zarážející uvědomělostí si užívá svého domnělého privilegovaného postavení. Nevzrušeně, tím více provokatérsky, navzdory otcovým zoufalým, posléze již rezignovaným snahám si pedantsky uzurpuje každý kousek matčiny pozornosti i prostoru kolem ní a s nevinností dětem vlastní vzdorovitě maximalizuje svoje rebelantství. Eamon nepřipouští jakýkoli zásah do svého pečlivě střeženého teritoria, aniž by však ztratil cokoli ze své dětské nevinnosti a aniž by si navzdory své vnímavosti zprvu uvědomil, že matčina pozornost je jen určité stádium její vnitřní rebelie (matka je Eamonovi z jakéhosi neidentifikovatelného osobního vzdoru nablízku pouze fyzicky, nikoli citově – zintenzivňující se scény, ve kterých se Eamon stále bezútěšně upíná na svou matku, jsou téměř vždy následovány nepateticky hořkými scénami, kde mu matka jeho až patologické přisvojování si její osoby opětuje zjevnou citovou distancí, jíž Eamona viditelně zraňuje), která však nezůstane nepotrestána.

Specifikem tohoto snímku je dějový a dialogický minimalismus (ten je však v kontrastu s kumulujícími se emocemi v nitru postav, které v průběhu snímku gradují a explodují v závěru), nemožnost explicitně zachytit dějovou linii příběhu. S vnitřním rozpoložením postav souzní i režisérkou zvolený prostor – postavy jsou situovány do irské krajiny – neboť přednost zneklidňující atmosféry irské krajiny tkví v tomto případě v zevšedňujícím efektu, který nenásilně upozaďuje, tím více proklamuje očekávaný zvrat v emocionálním jednání postav. Představuje naprostý opak vizuálního zhmotnění vnitřních kolizí postav, čímž stupňuje nervozitu a nutí nás předpokládat existenci určitého nevyřčeného sužujícího problému nebo traumatu.

Snímek je bizarní, díky závěrečnému Eamonovu až hororově bezelstnému a především nečekanému gestu groteskní i varovnou demonstrací monstróznosti dysfunkčních rodin, která je odehrána třemi postavami, z nichž každá si žije (ne)závisle na ostatních ve vlastním světě a každá dokáže až s neuvěřitelnou vytrvalostí a umanutostí, ať už skutečnou nebo předstíranou, držet věci pod povrchem nebo od těchto věcí jednoduše utéct a neohlížet se zpět.

Eamon

Irsko, 2009

Režie: Margaret Corkery

Scénář: Margaret Corkery

Kamera: David Grennan

Hrají: Robert Donnelly, Amy Kirwan, Darren Healy

Romana Veselá

Tlumená světla / Artimos šviesos / Low Lights

Před projekcí doufal režisér Ignas Miškinis, že z plného sálu v Karlovarském městském divadle zůstane do konce filmu alespoň polovina. Sám totiž nikdy nevěřil ve větší úspěch svého filmu, a i přes velkou radost z jeho nasazení do letošní programové sekce Na východ od západu zůstával mírně skeptický.

Tlumená světla vypráví o trojici mladých lidí, kteří během jediné noci zažijí více adrenalinu, vzrušení a bolesti, než si byli kdy ochotni připustit. Tadas by měl být relativně spokojeným mužem. Má krásnou ženu, stabilní práci a nový byt v luxusní čtvrti. Ovšem co se na první pohled může zdát jako idylka, při bližším nahlédnutí sklouzává k depresivní realitě. Manželka začíná být k Tadasovi chladná a každý spí v jiném pokoji, byt není kompletně do-vybaven, protože firma kterou si Tadas vybral na dokončení kuchyně jej podvedla a navíc mu jeho práce připadá nudná. Vše ale změní setkání s bývalým spolužákem Linasem, se kterým podniknou noční výlet autem. Linas vysvětlí Tadasovi pravidla nočního ježdění, tzn. načerpat jen tolik benzínu, abys dojel na další benzínovou stanici, nebo jezdění v neosvětlených částech, bez světel a se zadrženým dechem. Když se k nim přidá ještě záhadná Vita, začíná být tato noc velmi zajímavá.

Miškinis se snažil ve snímku znázornit „obraz odcizení v moderním zrychleném světě“ a to se mu povedlo výtečně. Divák u tohoto snímku pochopí, že onen stres a spěch, který je kolem něj (a na festivalu podobného formátu jako Karlovy Vary ještě mnohonásobně větší), si vlastně zapříčiňuje pouze on sám. Jen on sám rozhoduje, jestli po projekci jednoho snímku bude rychle spěchat na další, či zda-li bude bez lístku stát dlouhou řadu před filmem a doufat, že se pro něj ještě najde místečko. Tlumená světla donutí diváka zpomalit, vydechnout a někdy jen bezmyšlenkovitě sledovat tři mladé lidi jedoucí autem nočním městem. Pochopitelně to mnohým může připadat nudné, ale pro mě to byl jeden z nejodpočinkovějších filmů letošního ročníku..

Artimos šviesos / Low Lights

Litva, Německo, 2009

Režie a scénář: Ignas Miškinis

Kamera: Rolandas Leonavičius.

Hudba: Markus Aust.

Hrají: Dainius Gavenonis, Julia Maria Köhler, Jonas Antanélis.

Jan Jendřejek

Gigant / Gigante

Gigant je celovečerním hraným debutem režiséra Adriána Binieze, argentinský zpěvák, skladatel a scenárista před ním ještě natočil dva úspěšné krátkometrážní snímky (8 horas / 8 hodin v roce 2005 a Total disponibilidad / Zcela k dispozici v roce 2008). Název filmu trefně vystihuje postavu hlavního protagonisty, statného nočního hlídače supermarketu Jary (Horacio Camandule), jehož zdánlivě nezáživnou prací je dlouhé hodiny hledět na záznamy průmyslových kamer a pozorovat tak veškeré dění mezi regály. Osamělý stydlivý třicátník vede rutinní život, dokud se platonicky nezamiluje do sympatické uklízečky Julie (Leonor Svarcas). Jara je Julií fascinován, zájem o ni ho vytrhne z každodenního stereotypu. Práce se najednou stává dobrodružstvím a Jara mistrem v disciplíně přepínání kamer v rámci nepřerušovaného sledování vytouženého objektu. Posléze hlídač rozšiřuje své pole působnosti i na ulice Montevidea, to když se začne zajímat o Juliin volný čas. Tato obsese se může zdát hraničící s úchylným pronásledováním, z Camandulova hereckého projevu však divák neomylně vyčte jen čirý obdiv prost jakýchkoliv násilnických myšlenek. Příběh pokračuje více méně podle očekávání. Gigant bouřlivé nadšení nevyvolá, alespoň však vyloudí shovívavý úsměv.

Režisér o filmu řekl: „Chtěl jsem rozbít klasická zajetá schémata romantických komedií a ukázat, jak člověka může polapit a oslnit něčí obraz, jak si najednou začne všímat toho, jak vypadá, a jak se nakonec osmělí navázat s tím druhým kontakt. Tento film není o počátku vztahu, ale o tom, co tomuto počátku předchází.“

Gigant

Gigante

Režie: Adrián Biniez

Scénář: Adrián Biniez

Kamera: Arauco Hernández

Střih: Fernando Epstein

Hrají: Horacio Camandule (Jara), Leonor Svarcas (Julia), Fernando Alonso (Julio), Diego Artucio (Omar)

Uruguay, 2008, 84 min

Matka / Mother

Maloměsto, Korea. Pohledný mladík Do-joon (Bin Won) je místní prosťáček, jenž ze všeho nejraději vyvádí s nejlepším kamarádem, ostříleným Jin-taem (Gu Jin), drobné rošťárny. Do-joonova rozezlená, avšak oddaná matka Hye-ja (Hye-ja Kim) je pak vždy připravena urovnávat následky. Jednoho dne je celá komunita šokována zjištěním, že byl Do-joon obviněn z vraždy svůdné středoškolačky Ah-jung (Hee-ra Moon) a uvězněn. Důkazy se zdají být nevyvratitelné a Do-joon je v povědomí obyvatel městečka brzy nesmazatelně ocejchován nálepkou „chladnokrevný vrah“. Tvrdošíjná Hye-ja se tedy vydává sama proti přesvědčení masy hledat důkazy o nevině zbožňovaného jediného syna. Matka režiséra Joon-ho Bonga je se všemi těmi zkorumpovanými právníky, sexuálním zneužíváním a obrazem nenasytnosti žalobou současné korejské společnosti. Je emocionálně šokující a ďábelsky manipuluje s očekáváním diváka, který před okamžikem jistojistě přesvědčen o zkaženosti hlavního hrdiny jímá se ho v duchu očišťovat a naopak. Působivě vystihuje podstatu lásky a oddanosti. Film Matka je pln brilantního a neotřelého černého humoru, vynikajících hereckých výkonů (nade všemi pak Hye-ja Kim v titulní roli) a neočekávaných dějových zvratů. Jedná se o ten typ podívané, která diváka zanechá oněmělého posvátnou úctou k nezpochybnitelnému talentu tvůrce. Smekám, pro mne vítěz letošního ročníku.

Matka

Mother

Režie: Joon-ho Bong

Scénář: Joon-ho Bong, Eun-kyo Park

Kamera: Kyung-pyo Hong

Hudba: Byeong-woo Lee

Střih: Joon-ho Bong

Hrají: Hye-ja Kim (Hye-ja), Bin Won (Do-joon), Gu Jin (Jin-tae), Hee-ra Moon (Ah-jung)

Jižní Korea, 2009, 128 min

Věčné okamžiky / Maria Larssons eviga ögonblick

Snímek Věčné Okamžiky režiséra Jana Troella je zasazen do raných let dvacátého století a zachycuje portrét života švédské dělnické rodiny Larssonů. Scénář vznikl podle románu režisérovy ženy Agnety Ulfsäterové-Troellové. Ztepilý živitel rodiny Sigfrid Larsson (Mikael Persbrandt) pracuje v docích a svýma obratnýma rukama by bez problémů dokázal slušně zaopatřit stále se rozrůstající početnou rodinu, to kdyby se ale netopil v alkoholu. Divák sleduje (pro mne nepředstavitelné) útrapy jeho křehké manželky Marie (Maria Heiskanen), která postupem času stále nápadněji vyzařuje nezlomnou životní sílu, bez které by už dávno musela propadnout absolutnímu zoufalství. Snímek mimo jiné zachycuje tu tak typickou lidskou vlastnost pokaždé znovu uvěřit v nápravu milovaného člověka, jen aby přišlo tím drtivější zklamání. V okamžiku nedostatku finančních prostředků se rozhodne prodat fotoaparát, který kdysi, v neskutečně vzdálených spokojených časech, s manželem vyhráli v tombole. Naštěstí tak neučiní, naopak pomocí něj začne objevovat skryté kouzlo na první pohled drsného světa kolem sebe. Příjemně plynulým tempem divák doprovází Marii na její cestě k umělecké i lidské svébytnosti. Neradostný, ale silný film o podstatě života. Bez příkras a falešného optimismu.

Věčné okamžiky

Maria Larssons eviga ögonblick

Režie: Jan Troell

Scénář: Niklas Rådström, Jan Troell, Agneta Ulfsäter Troell

Kamera: Jan Troell, Mischa Gavrjusjov

Hudba: Matti Bye

Střih: Niels Pagh Andersen

Hrají: Maria Heiskanen (Maria Larsson), Mikael Persbrandt (Sigfrid Larsson), Jesper Christensen (Sebastian Pedersen)

Lucie Klevarová