Báječní muži s kamerou

Za pouhou stokorunu můžete v prodejnách s DVD pořídit film Petera Bogdanoviche Bijásek. Snímek, který se v době svého uvedení do kin setkal s opovržením kritiků a nezájmem diváků. Dnes možná nadešel čas na přehodnocení těchto postojů.

Než se stal úspěšným režisérem, působil Peter Bogdanovich v 60. letech jako filmový kritik a historik. Proslul hlavně sérií rozhovorů s nejvýznamnějšími tvůrci tzv. klasického Hollywoodu – mezi zpovídanými byli například Alfred Hitchcock, Howard Hawks, Orson Welles (o všech třech Bogdanovich napsal i knižní monografie), Leo McCarey nebo George Cukor. Svou filmověhistorickou erudici pak zužitkoval i ve vlastní režijní tvorbě: v debutu Terče (1968) dokonale využil mediálního obrazu vysloužilé hvězdy hororových snímků Borise Karloffa; v kriticky i divácky úspěšném Posledním představení (1971) spojil hollywoodskou stylovou preciznost (vliv Johna Forda nebo Howarda Hawkse) s evropsky rozvolněným vyprávěním (inspirace novými vlnami, případně solitéry typu Michelangela Antonioniho); snímek Co dál, doktore? (1972) byl neskrývanou poctou americké screwball comedy 30. let v čele s Leopardí ženou již několikrát zmiňovaného Howarde Hawkse; na hollywoodské vzory zřetelně navazovala i černobílá retrokomedie Papírový měsíc (1973).

Zatímco na přelomu 60. a 70. let sklízel Bogdanovich se svými cinefilně laděnými poctami velké úspěchy, kolem roku 1975 se „kouzlo“ vytratilo. Adaptace novely Henryho Jamese Daisy Millerová (1974), muzikál At Long Last Love (1975) ovlivněný hollywoodskými vzory ze 30. let a další retrokomedie Bijásek (1976) se dočkaly nemilosrdného odsouzení jak ze stran diváků, tak kritiky a Bogdanovichova režijní kariéra de facto skončila. Svou pošramocenou pověst dokázal jen lehce poopravit melodramatem Maska (1985), od roku 1993 však točí výhradně pro televizi. V těchto dnech u nás vychází komedie Bijásek na DVD, a my tak dostáváme možnost posoudit, zda bylo dobové jednohlasné odsouzení Bogdanovichovy tvorby poloviny 70. let na místě.

Režisérův sedmý celovečerní snímek se od svých úspěšných předchůdců neliší v tom, že se opět jedná o otevřený hold kinematografii a lidem, kteří ji pomáhali tvořit. Bijásek se odehrává v letech 1913–1915 a vypráví o filmových pionýrech, nezávislých filmařích, kteří nebojácně bojovali nejen s nástrahami relativně nového média, ale i s monopolní společností Motion Pictures Patents Company, která se prostřednictvím nevybíravých praktik snažila zlikvidovat veškerou konkurenci. Bogdanovich zachycuje snažení hrstky lidí, kteří svou vytrvalostí pomohli doslova změnit filmovou historii. Rok 1915 pak vnímá jako důležitý dějinný mezník: éra nickelodeonů (malých kin, v nichž se za vstupné pěti centů promítaly cykly krátkometrážních snímků, především grotesek) je u konce – přichází doba luxusních filmových paláců, uzpůsobených k projekci dlouhometrážních velkofilmů typu Griffithova Zrození národa, jehož premiéru Bogdanovich rekonstruuje; organizace Motion Pictures Patents Company, sdružující všechny velké filmové společnosti, je v říjnu 1915 na základě antitrustového výnosu postavena mimo zákon a o tři roky později oficiálně zaniká; doba anonymity hereckých protagonistů je vystřídána kultem filmových hvězd; dochází k prvním ostrým střetům mezi režiséry (umělec) a producenty (byznysmen); filmový průmysl se přesunuje na západní pobřeží, kde panují výhodnější podmínky (slunce svítí po celý rok apod.). Každý ze zmíněných bodů je ilustrován alespoň jednou epizodou filmu – Bogdanovich se snaží celou chaotickou dobu vykreslit ve vší komplexnosti.

Závěr slavnostní premiéry Griffithova snímku Zrození národa, jak jej v Bijásku zrekonstruoval režisér Bogdanovich

Tím však režisérova pocta kinematografii nekončí. Na ploše celého filmu uplatňuje množství stylistických a žánrových postupů, které odkazují k nejrůznějším stádiím filmových dějin (tedy nejen k létům 1913–1915). K nejzřetelnějším patří užívání mezititulků, zatmívaček nebo klavírního hudebního doprovodu. Dále je odkazováno na němou grotesku (hrdina ztvárněný Ryanem O’Nealem je stylizován do image Harolda Lloyda; citovány jsou scény z filmů Keatona a Chaplina), western (příchod hlavního hrdiny do saloonu okupovaného nepřátelským filmovým štábem), gangsterku (skutečný boj na život a na smrt mezi dvěma gangy – lidmi okolo nezávislého producenta H. H. Cobba a „nohsledy“ vyslanými Patents Company) nebo screwball comedy (milostný trojúhelník, který si mezi sebou omylem vyměňuje zavazadla). Bogdanovich sice vypráví (a poučuje nás) o konkrétní době, využívá k tomu ale svých a našich znalostí celých následujících hollywoodských dějin. Bijásek tak tvoří síť odkazů a narážek, která líčí nejen příběh konkrétních lidí v určité historické epoše, ale především příběh kinematografie samotné. To naznačuje závěr filmu: kamera opouští pětici hlavních hrdinů a v dlouhém „fetišistickém“ záběru se přibližuje ke skleníku, kde se možná píše další kapitola filmových dějin. Skupina nadšenců tam ve skromných podmínkách natáčí film.

I přesto, že Bogdanovich neměl při produkci Bijásku naprostou tvůrčí svobodu (původně chtěl snímek natočit černobíle[1], uvažoval o jiném obsazení atd.), podařilo se mu stvořit velice sofistikované dílo, jehož nediváckost vychází z toho, že více než o postavy se zajímá o film samotný – film jako umění, film jako univerzální řeč, film jako životní vášeň. Věřím, že mezi čtenáři 25fps se najde dostatek filmově „sečtělých“ cinefilů, kteří Bogdanovichovo snažení dokáží patřičně ocenit.

Bijásek / Nickelodeon

Režie: Peter Bogdanovich

Scénář: Peter Bogdanovich, W. D. Richter

Kamera: László Kovács

Hudba: Richard Hazard

Střih: William C. Carruth

V hlavních rolích: Ryan O’Neal, Burt Reynolds, Tatum O’Neal, Brian Keith, Stella Stevens, John Ritter a další

USA, 1976, 118 min.

[1] V černobílé „režisérské“ verzi vyšel Bijásek letos v USA. Edice vydaná u nás nabízí snímek v barvě.