Izraelská kinoterapie

Po snímku Persepolis (2007) Marjany Satrapiové se odhodlal další blízkovýchodní filmař k reflexi novodobé historie své země. Režisér Ari Folman (1962) je domácím divákům možná známý z Karlových Varů, kde spolu s Ori Sivanem obdržel zvláštní cenu poroty za film Svatá Klára (1996) podle knihy Pavla Kohouta. Ve Valčíku s Bašírem zvolil filmové médium jako určitou formu terapie. Jako dvacetiletý se účastnil izraelské invaze do Libanonu. Snad z psychické sebeobrany jeho vzpomínky z té doby obestírá mlžný opar. Vytěsněné myšlenky se ale začnou neodkladně vracet s kamarádovým vyprávěním o snu se psy. Ona noční můra, ve které běží ulicemi smečka zdivočelých psů, tvoří důraznou expozici snímku.

Jak ale nezasvěcenému publiku vyprávět o konfliktu, který se mu stírá s minulým, současným a bohužel asi i budoucím televizním zpravodajstvím z těchto míst? Jak oslovit například evropského diváka, přesyceného velmi podobnými obrazy mrtvých civilistů a zbořených, zaprášených domů, přicházejícími dnes z míst jen o něco jižnějších? Ve vztahu k širšímu publiku je dalším úskalím i zvolená forma. Satrapiová, vycházejíc z oblíbeného komiksu, postihovala především svou osobní historii na pozadí dějin. Narozdíl od čiré autobiografie Folman volí zvláštní dokumentární formu. Kombinace toho všeho vedla možná k tomu, že se tvůrce vyvaroval reálných záběrů (až na jedinou výjimku) a celý film ve spolupráci s animátorem Yoni Goodmanem a výtvarníkem Davidem Polonskeyem pojal jako animovaný.

Animovaná podoba Valčíku je kultivovaná a až na výjimky se vyhýbá výraznější stylizaci. Přesto výtvarno nepůsobí všedně a nezajímavě (jde o flashovou ploškovou animaci). Figury jsou však leckdy neživé, patrně kvůli vytržení z pozadí a strnulým pohybům. Absence stylizace, omezující se eventuelně na svět snu, fantazie a vnitřních stavů, znovu připomíná stejně uhlazenou Persepolis. Nicméně Valčík s Bašírem, s dokumentárními ambicemi, se stylizaci postav a prostředí vyhýbá celkem logicky. Na místo výtvarných a animačních exhibic můžeme raději obdivovat vrstevnatost vyprávění. To zároveň v kontrastu s médiem animace vybízí k zamyšlení nad povahou zobrazované reality.

Primární rovinou, interpretovanou coby reálný čas filmu, je terapeutická snaha hlavního hrdiny – režiséra snímku. Hrdina obchází jednotlivé účastníky konfliktu, aby se díky jejich vyprávění rozpomněl na vlastní minulost. Z hlavního kmene tak vyrůstají větve s každým dotazovaným (jedním z nich je mimochodem také Ori Sivan). Větvení nás pochopitelně zavádí do minulosti, do doby konfliktu. V rámci retrospektivy se ale můžeme dostat i do snu dotazovaného (odtud jedna z mála stylizací, při které vojáka z nebezpečí zachrání obří dívka) a dojde tedy k dalšímu větvení. Vedle množství časoprostorových a subjektivních odboček ve filmu najdeme například i ilustraci psychologického experimentu apod. Film přesto působí homogenně a divák se v rámci „stromu“ orientuje poměrně snadno. Na úplný závěr si Folman schovává ono „až na jedinou výjimku“. Reálné nekomentované zpravodajské záběry z místa masakru tak kontrastují s kreslenou fikcí. Dostáváme se tím k otázce, zdali animovaný a takto vyprávěný film je skutečně dokumentem. Napětí mezi těmito dvěma nesourodými médii patří mezi základní formální rysy Valčíku s Bašírem. Jsme-li snad dnes svědky nově vznikajícího trendu zcivilnění celovečerní animace, jenž se soustředí na skutečnost včetně jejích politických rozměrů, Valčík tak v tomto zachází nejdál.

Ari Folman si prostřednictvím originální filmové koncepce spolu s divákem objasní, jak se celá záležitost v Bejrútu, v uprchlických táborech Sabra a Šatíla, odehrála. V tomto ohledu je léčba filmem úspěšná. Jako izraelský voják, který křesťanským libanonským silám svítil světlicemi na vraždění palestinských civilistů, ale cítí vinu. Po cestě za poznáním nám znovu ukázal, jak podivné a paradoxní takové konflikty jsou. Motivace zúčastněných stran, potenciální řešení a podobné aspekty zůstávají nevyřčené, ale metafora tichých osvětlovačů je myslím dostatečná.

Vals Im Bashir

Režie, scénář: Ari Folman

Animace: Yoni Goodman

Výtvarník: David Polonskey

Střih: Nili Feller

Hudba: Max Richter

Zvuk: Aviv Aldema

Produkce: Yael Nahlieli, Roman Paul, Gerhard Meixner, Serge Lalou

Izrael, Německo, Francie 2008.