O statečných amerických mouchách

Publikováno: Lukáš Gregor Publikováno dne: 25. února 2009 Rubrika: Světový film | Komentář : 0

RECENZE: Cesta na Měsíc (režie: Ben Stassen, 2008) – LUKÁŠ GREGOR –

Bohužel s rostoucím počtem CGI animovaných filmů, které se probojují do českých kin, sílí skepse z toho, že je opravdu jen pár vyvolených, kteří v tomto odvětví animovaného filmu vědí (a umí) vyprávět. Neradostný pocit zintenzivnil další titul − 3D „zábava“ o tom, kterak se tři mouchy vydaly na Měsíc.

Pod Cestou na měsíc je podepsáno studio nWave Pictures a režisér Ben Stassen, to ale stěží někomu něco řekne, pokud ovšem nechodíte pravidelně do IMAXu. Ano, jak studio, tak režisér se specializují na takové ty podivně nudné podívané v 3D a pravděpodobně si řekli, že by neměl být velký problém něco obdobného vytvořit s dějem a na celovečerní ploše. Bystří si už mohou spočítat, jak tato „kouzelná“ rovnice vyšla. Bez nadsázky špatně. Ale hezky postupně…

Zdá se, že CGI animace (v kontextu toho, co se objevuje v kinech) trpí zásadní nemocí, hloupými scénáři. Cesta na Měsíc se zrodila očividně v horší fázi onemocnění nežli tituly před ní. Tvůrci rezignovali na snahu být aspoň trochu vtipní (nebo mají doposud neobjevený druh smyslu pro humor), pod pojmem příběh si představili prostinkou zápletku a postupný vývoj postav, dramatické konflikty a vygradování už jim do vínku sudičky nedaly. Nedokonalá dramaturgie by v případě dětského diváka třeba tolik nevadila, ale o poznání horší to bude s tím, aby dítě vydrželo 90 minut sledovat nezajímavé a nesympatické postavy. (Při sledování se méně pacificky založeným divákům bude chvět ruka s vírou, že někde u kinosedačky leží plácačka na mouchy.)

V centru všeho stojí trojice nezbedných „chlapců“ s křidélky, kteří se načerno vpravili do Apolla 11 a poznali tak všecky krásy vesmírného světa. Na zemi na ně zatím čekají maminky (a kde jsou tatínkové?), larvy a taky dědeček jednoho z nich − takový typ rozumného pábitele, který fandí dobrodružství a trousí moudra (a mimochodem při tom leze na nervy). V Rusku zatím tamější mouchy, ty jsou pochopitelně mnohem ošklivější než americké, sžírá vztek a závist, a tak chtějí misi zkomplikovat. Cesta na Měsíc ale není akční (na rozdíl od tematicky blízkých Vesmírných opičáků), takže se dočkáme v závěru jen jednoho mušího pěstního souboje.

A co je mezi tím vším? Hledat odpověď není snadné. Pravděpodobně taková miniagitka připomínající mladým studenou válku, snad lekce pro americká dítka o tom, že jejich vlast byla první a má charakterní i mouchy.

Vzhledem k tomu, že se film všude pyšní označením 3D a i v Česku se v trojrozměrné podobě promítá, zdá se být logickým předpoklad, že tvůrci vynahradili chabost příběhu kvalitní animací. Kouzlo prostorovosti se ale brzy omrzí a zůstane nám tak v podstatě „holá“ animace, a ta ve prospěch nWave Pictures rozhodně nehovoří. Nejvypiplanější jsou pochopitelně mouchy, ale i ty působí nějak bezbarvě, nemají moc výrazu a života. Doslova katastrofálně však dopadli lidé − oživlé mrtvoly. O texturách (kůže, látka) asi ve studiu nebyla ani řeč. Až strašidelně ale působí fakt, že si jsou tváře lidí tak moc navzájem podobné (posádka Apolla je pravděpodobně složena z klonů kapitána a středisko Houston má nakopírovanou jednu tvář do desítek, jen s mírnými úpravami vlasů či vousů).

Vesmír je rozhodně kouzelný prostor a v CGI animaci ho lze zužitkovat, o čemž svědčí i pixarovský VALL-I. Současně ale vypovídá o bezradnosti některých tvůrců a studií. Jako by jej použili jakožto alibi s cílem ozvláštnit neoriginální námět. Zatímco Vesmírní opičáci uměli být aspoň trochu dynamičtí, Cesty na Měsíc se divák opravdu nemusí účastnit.