Píše se

Close-Up Film

(Britská internetová nepříliš specializovaná filmová stránka. Naleznete zde recenze na nejžhavější filmové novinky, studie, rozhovory, retrospektivy, pozvánky na filmové festivaly a zprávy o filmovém dění ve všech britských regionech.)

Na stránkách Close-Up Filmu si můžete přečíst recenzi nadějného snímku Předčítač (The Reader), adaptaci románu z pera německého spisovatele Bernarda Schlinka. Literární předlohu zpracoval anglický režisér Stephen Daldry (Billy Eliot, Hodiny). Příběh začíná v pozdních padesátých letech v poválečném Německu. Patnáctiletému Michaeli Bergovi (David Kross) se udělá na ulici cestou ze školy zle, zachrání ho dvakrát starší Hanna (Kate Winslet). Vděčný za pomoc, vrací se uzdravený Michael k Hanně do bytu, aby jí poděkoval. Hanna ho svede a mezi nezkušeným chlapcem a smyslnou, ačkoliv občas nevrlou a ustaranou, ženou se tak vyvine milostný vztah. Hanna často požaduje po Michaelovi, aby jí předčítal. To pak fascinovaně, žíznivě naslouchá a nechává se Michaelovým hlasem vtáhnout do děl klasiků. Jednoho dne ale nevysvětlitelně zmizí. Skoro dekádu poté je Michael, nyní student práv, svým přednášejícím vzat na soudní přelíčení s nacistickými válečnými zločinci, ženami, které byly dozorkyněmi v koncentračních táborech. Jednou z nich je Hanna. Michael zdrceně sleduje proces, uvědomuje si, že Hanna měla další tajemství, které by mohl použít k její záchraně. Takový je ale mladíkův strach z minulosti souzené, že až po letech (nyní v podání Ralpha Fiennese) je schopen konat. Příběh nemá tradiční lineární syžet; střídavě nám představuje Michaela jako mladíka a do sebe uzamčeného, zničeného dospělého muže, kterým se stal. Michael je tím nejosobnějším způsobem postaven tváří v tvář minulosti své země, není sto podat pomocnou ruku, jen stát opodál – možná nepřímá analogie předešlé generace, která pouze přihlížela a neučinila nic. Kate Winslet získala 11. ledna za svůj výkon v Předčítači Zlatý globus v kategorii Nejlepší herečka ve vedlejší roli. Česká premiéra Předčítače je plánovaná na 5. února tohoto roku.

Dostupné na WWW: http://www.close-upfilm.com/reviews/r/reader.html

The Guardian

(Britský deník založený roku 1821 píšící o všech oblastech lidské působnosti. Veškeré články jsou dostupné na internetu. V roce 2003 The Guardian založil produkční filmovou společnost GuardianFilms povětšinou tvořící dokumentární filmy pro televizi.)

Guardian nabízí poutavý článek o Johnu Lasseterovi, jeho kariéře, syndromu Petra Pana a také o jeho novém snímku Bolt – pes pro každý případ (napsala Gaby Woodová). John Lasseter se narodil před padesáti dvěma lety v Hollywoodu, šest minut po své sestře Johanně, jeho matka do poslední chvíle netušila, že čeká dvojčata. Jeho otec mu od té doby říká „Bonusové dítě“. Kariéru započal u studia Disney, ze kterého byl ovšem kvůli novátorským postupům vyhozen. Je jedním ze zakladatelů animačního studia Pixar a tvůrcem jeho znělky. Jednou z jeho geniálních vlastností je, že dokáže neživým předmětům vdechnout osobnost. Zatímco Disney se soustředil na tvorbu princezen a zvířátek, Lasseter dokáže zplodit svět, v němž může oživnout kterýkoliv předmět – kde se plastoví vojáčci vydávají na průzkum a auta krčí rameny. U Pixaru režíroval první zcela počítačem animovaný celovečerní film Toy Story a jako režisér či vedoucí výroby dohlížel na dalších osm hitů tohoto studia (Život brouka, Příběh hraček 2, Příšerky s.r.o, Hledá se Nemo, Úžasňákovi, Auta, Ratatouille a Vall-i). Lasseter o sobě říká, že nikdy neviděl havajskou košili, která by se mu nelíbila, má sbírku autíček Hot Wheels a jeho kancelář v Pixaru vypadá jako velké hračkářství. V roce 2006 Disney odkoupil Lassetera a Pixar za 7,4 miliard dolarů, Lasseter nyní zastává pozici výkonného kreativního prezidenta v obou studiích. Již 19. února má mít českou premiéru jeho nový snímek, Bolt, první Disneyho digitální 3D film (viz. obr.).¹ Lasseter je tímto formátem posedlý už dlouho, dokonce i jeho svatební fotografie, pořízené před dvaceti lety, jsou 3D. Bolt – pes pro každý případ líčí příběh německého ovčáka – herce, který je hlavní hvězdou dobrodružného televizního seriálu, a proto věří, že oplývá super vlastnostmi. Každé promítání Bolta předchází Disneyho nová filmová znělka: postupné načrtávání postavičky Mickey Mouse – je to jednobarevná skica z Parníku Willie, prvního Disneyho zvukového kresleného filmu. Mickeyho ústa se pohybují tak, aby odpovídala jednoduchému pohvizdování, jež patří právě Waltu Disneymu. Tímto shrnutím není článek Woodové ani zdaleka vyčerpán, obsahuje plno dalších zajímavostí.

Dostupné na WWW: http://www.guardian.co.uk/film/2009/jan/18/bolt-disney-animated-films

Cineaste

(Nezávislý americký filmový čtvrtletník založený roku 1967 se soustředí na recenze, hloubkové analýzy a rozhovory.)

V Cineastu mne upoutal článek Lesleyho Chowa se zajímavým názvem Těla a supertěla – halucinační tělesnost kultovní kinematografie. Chow v něm nejprve definuje termín „kult film“ a poté uvádí několik filmů, které do této kategorie dle jeho úsudku spadají. Například The Rocky Horror Picture Show, Showgirls, Harold a Maude, Sekretářka, Lars a jeho vážná známost, Základní instinkt atd. Nejlépe podle něj dokáže konotace lidskému tělu ve filmu vtisknout Paul Verhoeven, jenž je puntičkářským stylistou ženského těla. Nejspíše více než jiný současný režisér, Verhoeven je zcela zahloubán do ženského vzhledu: zevnějšek jeho hlavních ženských hrdinek je nedůležitějším v komplexu všehochuti stylových elementů. Jeden pohled stačí, abychom pochopili, do jakého druhu reality je každý jeho film zasazen. U snímku Showgirls, nás dokonce už filmový plakát navodí na Verhoevenovu nerealitu. Už jasné “S-ko“ nahého ženského těla vyzařuje spíše houževnatost než smyslnost. Chow detailně rozebírá právě snímek Showgirls, zapáleně popisuje jednotlivé Verhoevenovy postupy pro co nejefektivnější zachycení ženských fyziognomických předností. Dále se věnuje několika filmům, které dokázaly  různým částem lidského těla vtisknout statut fetiše.

Dostupné na WWW: http://www.cineaste.com/articles/bodies-and-superbodies-the-hallucinatory-physicality-of-cult-cinema