Píše se

Boxoffice

(Boxoffice je magazín o filmovém průmyslu oddaný kinařskému businessu. Vychází již od roku 1920 a má stálý okruh čtenářů, hlavně z řad majitelů kin a filmových profesionálů.)

Boxoffice nabízí článek Sáry Schieronové o nejnovějším dokumentárním snímku Heddy Honigmannové, Zapomnění (El Ovidio). Honigmannová se narodila v roce 1951 v Limě, kam její polští rodiče utekli roku 1939 ze strachu před holocaustem. Na univerzitě hlavního města Peru studovala literaturu a biologii. Poté procestovala Mexiko, Izrael, Španělsko, Francii, zakotvila v Římě, kde studovala film. Od roku 1978 má holandské občanství a v současné době žije v Amsterdamu. Je jen přirozené, že se jako potomek emigrantů ve svých filmech opakovaně věnuje tématu neutěšené situace přistěhovalců a outsiderů, stejně tak paměti a lásce. Je známá výtečnou schopností pro navázání emocionálních kontaktů s lidmi, které filmuje. Honigmannová: „Nedělám výslechy. Povídám si.“¹ Její otázky jsou bezprostřední a soucitné, ale vytrvalé – jako od starého, drahého přítele. Debutovala v roce 1988 hraným filmem Stíny mysli (Herschenschimmen). Na dokumentární filmy se vrhla roku 1993, kdy vznikl oceňovaný Kov a melancholie (Metaal en melancholie). Za všechny pak ještě zmíním Orchestr z podzemky (Het ondergrondse orkest, 1997), Podej mi ruku (Dame la mano, 2003) či předposlední snímek Navěky (Forever, 2006). V Zapomnění je předmětem režisérčina zájmu paměť a její vliv na bohatství, politiku a obyvatele Limy. Většina postav dokumentu se zdá neschopna vytvořit si domov ve své vlasti, jsou podivně vykořeněni. Na vině jsou nehostinné poměry země, Peru trpí masovou politickou korupcí. Co všechny zobrazené jedince spojuje, je vzpomínka na dávno minulé lepší časy. Honigmannová: „Kdyby byla Lima zasypána prachem, nikdo by ji neviděl. Ve skutečnosti není, ale i tak ji skoro nikdo nevidí, nikdo nemyslí na její obyvatele, jež jsou po staletí zanedbáváni jejími vládci. V Zapomnění by Lima dost dobře mohla být kterékoliv jiné latinskoamerické město, které pod svým povrchem, stejně jako ve svých ulicích plných oxidu uhelnatého, skrývá příšerné věci. (…) Svým filmem jsem chtěla poeticky oslavit toto zapomenuté město a jeho obyvatele.“² El Ovidio nekřičí, šeptá. El Ovidio neštká, jen pláče.³

Dostupné na WWW: http://boxoffice.com/reviews/2009/04/oblivion-el-olivio.php

Empire

(Britský filmový magazín publikovaný měsíčně německou nakladatelskou společností Bauer Media Group se sídlem v Hamburgu. Tato společnost, založena roku 1875, pracuje v patnácti světových zemích. Empire vznikl v roce 1989, je populistický a zaměřuje se především na mainstreamové filmy, konstantně je nejprodávanějším britským filmovým časopisem.)

V Americe jde právě do kin komedie Znovu 17⁴. Matthew Perry se zde mihne coby frustrovaný třicátník, který si ze všeho nejvíc přeje, aby mu bylo opět sladkých sedmnáct a mohl napravit životní chyby. Tužba se mu samozřejmě splní a na scénu nastupuje Perryho náctileté alter ego v podání hvězdy ze „střední“, Zac Efron. Při této příležitosti se magazín Empire rozhodl vytvořit přehlídku nejlépe zvolených kombinací mladých a vyzrálých herců pro ztvárnění stárnoucích postav ve filmu. Pravda, po úspěchu Podivuhodného příběhu Benjamina Buttona možná těmto „sdíleným“ rolím odzvonilo, i právě proto je snad na takový článek vhodná doba. Do nejužšího výběru bylo zvoleno celkem patnáct ukázek, kdy se v roli jednoho hrdiny vystřídalo více herců. Najdeme zde krom zmiňované dvojice Perry–Efron také Ewana McGregora a Alberta Finneyho (Velká ryba, postava spisovatele Edwarda Blooma). Finney prý na fotkách z mládí až zázračně připomíná právě McGregora. Vydařená byla také volba Dabbse Greena jako „zestárlého já“ Toma Hankse v Zelené míli. Spojení Kate Winslet a Judi Dench (Iris, postava Iris Murdochové) se může, co se týče podoby, zprvu zdát nevydařené, ovšem po stránce hereckého nadání byla volba dokonalá. Mimochodem právě v případě snímku Iris to bylo poprvé v historii udělování Oscarů, kdy Akademie nominovala dvě herečky za stejnou roli. V neposlední řadě se Empire věnuje i triádě hereček v kůži spisovatelky Briony Tallisové z Pokání, Saoirse Ronanové, Romole Garaiové a Vanesse Redgravové (viz obr.). Tvůrci si ve stylizaci postavy očividně vypomohli s neměnícím se mikádovým sestřihem, i bez něj by ovšem trojice dobře fungovala.

Dostupné na WWW: http://www.empireonline.com/features/young-and-old-casting/

New York Times

(Newyorský deník založený roku 1851. Od té doby získal 95 Pulitzerových cen, víc než kterékoliv jiné noviny. Dnes zaměstnává na 350 novinářů. Od roku 2007 je jeho hlavním sídlem New York Times Tower.)

Manhola Dargisová píše v New York Times o švédském upírském hororu Let the Right One In (Låt den rätte komma in). Název je převzat z písně Let the Right One Slip In britského veleoblíbeného zpěváka a textaře Stevena Morisseyho, jehož cynické, kultivované texty tíhnou k dramatičnosti, bezútěšně popisují vztahy odsouzené k záhubě, opuštěné noční kluby, břemeno minulosti a vězení domova. Snímek je adaptací stejnojmenného švédského románu Johna Ajvide Lindqvisty, který se brzy po vydání v roce 2004 stal ve své zemi bestsellerem. Kniha se soustředí na temnější stránku lidské přirozenosti, pojednává o šikaně, drogách, krádežích, pedofilii, prostituci a vraždě stejně jako o nadpřirozených tématech. Film na diváka dýchne chlad. Exteriéry jsou zasněžené, nasvícení ledové a záběry kameramana Hoyte van Hoytema klidné, až jakoby zamrzlé. I hlavní hrdina, bledý světlovlasý dvanáctiletý Oskar (Kare Hedebrant), působí neustále jaksi mrtvolně prochladle. Nemá kamarády, je synem rozvedených, citově odměřených rodičů, ve škole je neustále popichován. Nejraději se utíká do noční samoty před domem. Chlapcovu osamělost zpozoruje ještě bledší holčička Eli (Lina Leandersson). Ucouraná Eli vpadne do Oskarova života jako požehnání, ačkoliv se zprvu zdá být spíše prokletím. Režisér Tomas Alfredson prokazuje cit jak pro poetické navození atmosféry, tak i pro děsivé krvavé scény. Například jedna z prvních zachycuje Eliina opatrovníka či sluhu (nikdy není jasné, kým vlastně je), zlomeně vyhlížejícího muže ve středních letech jménem Hakan (Per Ragnar), jak míří do noci s malým černým kufříkem. Jeho obsah – nůž, plastová lahev a trychtýř – jsou brzy užity k získání tělních tekutin z lidské oběti, zavěšené jako prase na porážce. Následný pramínek krve je o to hrůznější, s jakou věcností je zobrazen. Naštěstí se náhle a komicky vynoří zvědavý pudl, což rychle odlehčí nejednomu zvedajícímu se žaludku. Ačkoliv Alfredson občas tísnivý dopad scén zlehčuje, své postavy bere vážně. Obě děti jsou bolestně osamělé, právě tento všední, běžný pocit, nikoliv hororová zápletka, činí z Let the Right One In mrazivý snímek.

Dostupné na WWW: http://movies.nytimes.com/2008/10/24/movies/24righ.html

2 http://www.heddy-honigmann.nl/hhonigmann/films/elolvido/index.php

3 Tamtéž.