Stačí jen otevřít…

S filmovými adaptacemi literární tvorby Neila Gaimana to povětšinou neskončilo dobře. Autor předlohy nového počinu Henryho Selicka by tak oprávněně mohl s nervozitou vyčkávat, jak se tento milovník loutek zhostí údajně nejoblíbenější Gaimanovy knihy. Ve výsledku stál ale na stupínku vítězů právě Sellick, který svým vkladem dětský pohádkový horor nejen zadaptoval do vizuálně kouzelné podívané, ale dramaturgickými úpravami knižní předlohu i vylepšil.

S filmovými adaptacemi literární tvorby Neila Gaimana to povětšinou neskončilo dobře. Autor předlohy nového počinu Henryho Selicka by tak oprávněně mohl s nervozitou vyčkávat, jak se tento milovník loutek zhostí údajně nejoblíbenější Gaimanovy knihy. Ve výsledku stál ale na stupínku vítězů právě Selick, který svým vkladem dětský pohádkový horor nejen zadaptoval do vizuálně kouzelné podívané, ale dramaturgickými úpravami knižní předlohu i vylepšil.

A zase ta Alenka

Když bychom ale chtěli být přísní, odepsali bychom předem už samotný námět. Gaiman v něm totiž jen s lehkými úpravami variuje (stokrát přepraný) příběh o Alence v říši divů. Nicméně setkání dvou odlišných světů, reality a zhmotněných přání a strachu, zkrátka patří mezi vděčné pohádkové motivy. Pak je jen na umu autora, zda jej zachytí alespoň s náznakem invence. Gaiman skrze tento motiv chce dětskému divákovi sdělit, že splněné touhy a přehršel „krásy“ mohou být klamné a nevedou k pocitu štěstí. Z hlediska námětu a scénáře však ani Gaiman, ani Selick nedisponují zrovna originalitou, trošku zkušeného diváka v jejich světě nic nepřekvapí a i samotnou výstavbu syžetu lze snadno s předstihem rozklíčovat.

Stejně lehce ale můžeme rozpoznat, že Selickovi o originální příběh nejde. V popředí jeho zájmu stojí výhradně obrazové ztvárnění jak dvou světů, tak pocitů (strach a odvaha) malé Koralíny. V prospěch režiséra hraje skloubení důrazu na vizuální podobu filmu se snahou dát prostor i psychologizaci postav. Ačkoliv se tak budeme především unášet na vlnách skvěle zvládnuté animace, nestane se nám, že bychom postavám nerozuměli v jejich motivacích. A snadno pronikneme i do jejich emocí a vnitřního rozpoložení. Tomu značně napomáhá výtvarná stylizace (pro Selicka tak typická), kdy tvar těla, účes i kostýmy odrážejí charakter a pocity jednotlivých hrdinů. Například namodralé vlasy ústřední postavy mohou odkazovat na symboliku takových poryvů hlavy v japonském anime, kdy modrá či třeba zelená mnohdy značí, že postava není zcela spjata se zemským povrchem, resp. se skutečnou realitou. Koralína na jedné straně má své pevné místo ve skutečnosti, ale prostupuje do světa nerálna a uvažuje nad tím, zda v něm nezůstane.

Selickův vklad

Henry Selick díky svému výtvarnému řešení v mnohém původní předlohu upravil, často jde o drobnosti, ale i ty dokázaly ve výsledku Koralinin příběh obohatit.

Zmiňovaný motiv, kdy se konfrontují dva světy a Koralína má možnost zůstav v tom, kde se jí plní přání a má všeho dostatek (i pozornosti od rodičů), Selick ještě více zdůrazňuje, neboť tam, kde byl Gaiman v popisu prostředí „světa za dveřmi“ strohý, oplývá vizuální rukopis Selicka barvami a opulentními výjevy na rozkvétající zahradu.

Projev jisté střídmosti naopak projevil Selick při vykreslení druhé matky Koralíny. V knize (a i v románu v obrazech od P. Craiga Russella) má totiž matka již od počátku strašidelné rysy, jako dlouhé a kostnaté ruce, dlouhé ostré nehty. Ve filmu se až do chvíle, než se situace vyhrotí (Koralína se snaží vymanit z područí druhého světa), podobá druhá matka až na oči matce opravdové. Má jemné rysy, něžný hlas. O to logičtěji působí dilema dívenky, zda nezůstane s těmito „druhými rodiči“ napořád. A také o to hrůzostrašněji pak vypadá druhá matka a svět okolo ní, když příběh začne gradovat.

Henry Selick do děje navíc zakomponoval malého klučinu, jehož funkci lze rozpoznat hned zkraje – chlapec ve finále sehraje roli zachránce. V knize se bez jeho pomoci Koralína sice obešla, ale nutno podotknout, že v předloze se v samotném závěru ani nedočkáme tak akčního souboje mezi dívenkou a rukou druhé matky.

Zcela zásadní úlohu pro rozpohybování děje má malá panenka, kterou do reálného světa sešle druhá matka. Panenka funguje něco jako „senzor“, který dává na vědomí, zda se ve skutečném světě děti cítí šťastné a zda by se jejich nespokojenost nedala využít k získání jejich duší. Tento prvek v knize schází a z dramaturgického hlediska tak setkání Koralíny se světem za dveřmi (a postavami v něm) neoplývá zrovna čitelným opodstatněním.

Nešetřit na obraze

Uvedené zásahy dopomáhají samotnému příběhu, ale Koralína Henryho Selicka stejně bude především o obrazovém ztvárnění. Režisér rozhodně nešetřil na nápadech a napěchoval každičký záběr sebedrobnějšími detaily, které i po několikátém zhlédnutí těší oko divákovo. Nejedná se ale o nějaké vizuální orgie, mnohdy se děj odehrává v jednoduchých interiérech. Kouzelné je vykreslení i obyčejných zdí, podlahy.

Film se honosí označením první celovečerní stop-motion animovaný film natočený ve stereoskopickém 3D rozměru. Skloubení loutky a počítačové animce (úžasná scéna, kdy se rozpadá svět za dveřmi) ve stereoskopickém kabátu skutečně slibuje intenzivní zážitek. A nezůstane jen u slibů.

Koralína může někoho trochu mást „tělem“, občas vypadá jako „normální“ CGI 3D animovaný film, s kterými se na plátnech kin setkáváme víc a víc. Oproti nim ale disponuje skutečným hmatatelným materiálem a ten skýtá v sobě něco, co zkrátka a dobře počítačová animace nemá. Co to je? Snad zvláštní kouzelná atmosféra, která vzniká při rozpohybování loutky. Kouzelná atmosféra, která se promítla i do výsledné práce Selicka a jeho týmu. Byla by škoda si ji nechat v kinech ujít.

Mezi knihou a filmem

Je dost možné, že nebudete mít zájem číst si knihu Neila Gaimana a raději zvolíte grafický román, který na konci letošního května vydalo Comics Centrum, a to jak v brožované, tak i v pevné vazbě. Jeho tvůrce P. Craiga Russella není třeba zeširoka představovat, znalci komiksu se jistě setkali s jeho spoluprácí s Gaimanem na Sandmanovi, nebo jeho zpracování klasických operních děl Salome, Prsten Nibelungů a Kouzelná flétna. Russellova Koralína, která se už může pochlubit i nějakou tou prestižní cenou, v žádném směru „nepopírá“ svoji knižní předlohu, ani ji po významové rovině neposouvá, tak jak to dělá filmová verze. Oproti filmu Henryho Selicka dodržel Russell realističnost skutečného světa (i sama Koralína vypadá „obyčejně“), čímž dva světy staví do ostřejšího kontrastu. Ve svém grafickém románu umně využívá komentáře, z větší části převzaté od Gaimana, ale s lehkými tvůrčími zásahy. Komentáře rozkládá do vícero míst v „okně“, podsouvá je tak postupně a situaci více graduje. Napětí se tak v jeho podání rozhodně ze stránek komiksu dostavuje.

V ideálním případě doporučuji nejdříve přečíst Gaimana, poté Russella a nakonec se podívat na filmové zpracování Selicka. Koralínu si tak užijete trojnásobně a ani v jednom z případů se nebudete nudit.

Coraline

Scénář: Henry Selick (podle předlohy Neila Gaimana)

Režie: Henry Selick

Kamera: Pete Kozachik

Hudba: Bruno Coulais

Hrají (v českém znění): Tereza Taberyová, Zbyšek Pantůček, Lukáš Hlavica, Hana Černá, Martin Zahálka

USA, 2009, 100min

Distributor: Bontonfilm

premiéra: 11. 6. 2009

 

Koralína

Comics Centrum

Scénář: Neil Gaiman

Kresba: P. Craig Russell

Překlad: Jan Kantůrek

Počet stran: 192 barevných

možnost zakoupit zde (http://www.comicscentrum.cz/product-search.html?keyword=Koralína)