Budd Boetticher (1. část)

V letech 1944 – 1960 natočil Budd Boetticher přibližně třicet celovečerních filmů.[1] Jeho westerny z 50. let (a zejména volná série s hercem Randolphem Scottem) mu zajistily uznání a obdiv francouzských, amerických i britských auteurských kritiků. Dnes se k jeho odkazu hrdě hlásí filmaři-cinefilové jako Martin Scorsese, Peter Bogdanovich, Paul Schrader, Quentin Tarantino, Clint Eastwood nebo Taylor Hackford.[2] I z těchto důvodů zarazí (a zamrzí), že reflexe jeho díla je stále minimální, a když pomineme tvorbu v rámci westernového žánru, tak prakticky nulová. V českém prostředí je situace ještě politováníhodnější – kromě absence textů se totiž případný zájemce o Boetticherovo dílo musí vypořádat se skutečností, že jeho filmy jsou prakticky nedostupné. Pokud je mi známo, jediný režisérův snímek, který si našel cestu do naší kino- nebo DVD distribuce či na televizní obrazovky, byl Toreador a dáma (1951), vysílaný téměř před devíti lety Českou televizí.

Oscar „Budd“ Boetticher se narodil 29. července 1916 v Chicagu. Matka zemřela při porodu, otce přejela tramvaj o několik málo chvil později. Osiřelého chlapce se proto ujala zámožná rodina Oscara a Georgie Boetticherových. Během studií na střední škole se Oscar Jr.[3] úspěšně věnoval fotbalu, boxu a atletice, zranění kolena ale jeho sportovní dráhu navždy přerušilo. Na podzim 1939 se při cestě do Mexika stal očitým svědkem vystoupení slavného matadora Dona Lorenza Garzy. Jeho toreadorské umění na Boettichera zapůsobilo natolik, že se rozhodl pro kariéru torera. Byla to právě tato zkušenost (pro Američana zcela jedinečná), která jej o dva roky později přivedla i k filmu – zajistila mu pozici technického poradce na produkci studia Twentieth Century-Fox Krev a písek (1941) s Tyronem Powerem a Ritou Hayworthovou v hlavních rolích (snímek z toreadorského prostředí režíroval Rouben Mamoulian). Kromě dohlížení nad scénami samotných býčích zápasů dostal Boetticher příležitost choreograficky připravit taneční sekvenci mezi Hayworthovou a Anthony Quinnem, která měla simulovat střet torera s býkem (v tomto případě představovaným ženou se vztyčenými ukazováčky namísto rohů).

Budd Boetticher; zdroj: parallax-view.org

V dalších letech se postupně propracovával z řadového poslíčka a koordinátora komparzu na asistenta režie. V těchto různorodých pozicích sbíral zkušenosti například při natáčení sportovního snímku Sama Wooda The Pride of the Yankees, romantické komedie Veselá tlačenice režírované zkušeným Georgem Stevensem nebo muzikálu Modelka (opět s Hayworthovou v hlavní roli). V roce 1944 Boetticher debutoval samostatnou režií filmu One Mysterious Night natočeného pro studio Columbia. Po sérii nízkorozpočtových béček dal v 50. letech vzniknout ambicióznějším westernům a filmům z toreadorského prostředí, na nichž jeho reputace auteurského tvůrce stojí především. Jeho filmařskou kariéru násilím přetrhla série tragických událostí spojená s připravovaným filmem o slavném matadorovi Carlosi Arruzovi. Natáčení v Mexiku bylo doprovázeno množstvím produkčních i osobních katastrof, které vyvrcholily autonehodou, při níž společně s několika členy štábu zemřel i sám Arruza. Sesbíraný filmový materiál byl použit alespoň pro dokument, který byl v premiéře uveden v roce 1972. Budd Boetticher strávil dalších třicet let stranou filmového dění, zemřel 29. listopadu 2001 v kalifornské Ramoně.

Následující text si klade za cíl alespoň zběžně představit Boetticherovu tvorbu mimo žánr westernu. Tomu se budeme věnovat v druhé části portrétu naplánované na příští měsíc.

Béčkové začátky

Do mlhy zahalená Nina Foch v Escape in the Fog.

Snímek One Mysterious Night byl prvním z řady kriminálních a mysteriózních filmů natočených ve skromných produkčních podmínkách, které měly vliv jak na rozpočet (několik desítek tisíc dolarů), tak na natáčecí plán (dva až tři týdny). Boetticher tyto filmy režíroval bez jakýchkoliv uměleckých ambicí. Protože neměl filmové vzdělání, šlo mu hlavně o zvládnutí techniky. Střídmost a úspornost se projevují ve všech směrech – ve stopáži typické pro béčkovou produkci, která se většinou pohybovala kolem hodiny, výstavbě vyprávění, které se omezovalo pouze na narativně nepostradatelné postavy a události, či na úrovni stylu. Přesto snímky obsahují zajímavé momenty, které vybočují z hollywoodského béčkového standardu a upozorňují na režisérův talent. V roce 1956 se Boetticher k první fázi tvorby vrátil snímkem The Killer Is Loose, jímž chtěl podle svých slov představitelům studia i sám sobě dokázat, „že ještě stále umím natočit snímek za 18 dnů a nepřekročit přitom rozpočet ani natáčecí plán.“[4]

Hrdinou filmů The Missing Juror (1944), Escape in the Fog (1945) nebo Behind Locked Doors (1948) je individualista stojící na straně dobra, který připomíná (nebo přinejmenším má připomínat) hrdiny hard-boiled detektivek v čele s Phillipem Marlowem – bojuje proti korupci a zkaženosti, koutkem úst glosuje události kolem sebe a ještě přitom stíhá svádět ženu v nesnázích, která mu pochopitelně nemůže odolat. Boetticher však neměl k dispozici „áčkové“ charismatické herce typu Bogarta nebo (alespoň) Dicka Powella a žádaný efekt v podobě diváckých sympatií a identifikace s hrdinou se tedy nedostavuje. O deset let později se režisér nacházel v příznivější situaci: v The Killer Is Loose ztvárnil hlavního hrdinu populární Joseph Cotten, ani on však nedokázal oživit nevýraznou a bezkrevnou postavu.

O mnoho lépe jsou na tom Boetticherovi padouši – na první pohled snadno identifikovatelní (krátkozraký Poole s nepostradatelnými brýlemi v The Killer Is Loose, psychopatický mistr převleků v The Missing Juror nebo dvojice Němců se silným přízvukem v Escape in the Fog) a s jasně danou motivací (pomsta, pocit křivdy – mnohdy oprávněný[5]), která pohání jejich zoufalé a pro okolí nebezpečné činy. Vizuální stránka Boetticherových raných filmů se místy dokáže vymanit ze studiové sterility (názvy filmů jsou samy o sobě velmi výmluvné), což dokazují scény zahalené do mlhy v Escape in the Fog nebo „těžké“ stíny a klaustrofobické interiéry v Behind Locked Doors. The Killer Is Loose pak dominují exteriérové scény pořízené v reálných lokacích předměstských částí Los Angeles. Srovnání tohoto filmu se snímky o deset let staršími dobře ilustruje vývoj, jakým v těchto letech prošel film noir – ze studiových kulis se postupně dostával do autentických exteriérů a spolu s tím se měnilo i vizuální pojetí (zjednodušeně řečeno od expresionismu k většímu realismu).

Psychopatický vrah z The Missing Juror.

I přes některé vizuálně působivé scény a osvěžující motivy (Poolova krátkozrakost v The Killer Is Loose, předtucha zločinu v podobě noční můry v Escape in the Fog) se však jedná spíše o průměrné filmy, které byly točeny bez větších ambicí v rámci stísňujících béčkových mantinelů. Boetticher je bral jako cennou zkušenost a zároveň nutné zlo, které bylo potřeba podstoupit, aby se dostal ke kvalitnějším zakázkám a osobnějším projektům.[6]

Toreadorské filmy

Na přelomu 40. a 50. let se Boetticherovi naskytla příležitost natočit částečně autobiografický film z prostředí býčích zápasů. Jeho vlastní námět o torerovi, který musí v aréně získat ztracenou čest, se dostal až k Johnu Wayneovi, jenž se rozhodl snímek produkovat skrze menší hollywoodské studio Republic Pictures. Režisér skvěle zužitkoval vlastní matadorské zkušenosti z Mexika a zároveň se filmem vyhranil proti zromantizovaným verzím toreadorského života, jakou byl například před deseti lety Mamoulianův snímek Krev a písek. Toreador a dáma je mimořádně přesvědčivým zprostředkováním dění v aréně pro býčí zápasy i mimo ni. Už název napovídá dvě hlavní linie příběhu – snahu amerického gringa stát se úspěšným a obdivovaným torerem a současně získat ženu svých snů. Nyní je vhodná chvíle podotknout, že film existuje ve dvou verzích. Ta režisérská, přes dvě hodiny dlouhá, zaujme fascinujícími dlouhými sekvencemi z býčí arény, kdy se divák prostřednictvím působivé práce kamery dostává přímo do středu dění (kamerové jízdy směrem k matadorovi, suplující pohyb býka, dávají vyniknout všem nuancím toreadorského umění). Druhá verze, sestříhaná Waynem a Johnem Fordem pro uvedení v kinech, je téměř o čtyřicet minut kratší a zdůrazňuje spíše romantickou linku (a vynechává tedy to, co bylo pro Boettichera nejdůležitější).[7]

Film se drží hawksovských zásad přísného profesionalismu: muž je primárně definován svým vztahem k profesi. Johnny Regan (Robert Stack), Američan cestující po Mexiku se nadchne pro býčí zápasy a požádá uznávaného torera Manola Estradu, aby jej v této nebezpečné disciplíně instruoval. Zároveň se na první pohled zamiluje do krásné Anity (Joy Page), která je však zaslíbena jinému. Když Johnny nepřímo zaviní Manolovu smrt a tím přijde i o Anitu, musí se naposledy vydat do arény a před tisícovkami přihlížejících vybojovat zpět ztracenou čest i lásku.

Dvouhodinová verze klade zřetelně větší důraz na sekvence v aréně než na sbližování Johnnyho a Anity, proto romantická linie působí méně přesvědčivě. Naopak scény toreadorského umění jsou brilantní – nejen díky zmiňované práci kamery, ale rovněž díky přesvědčivému hereckému výkonu Roberta Stacka. Snímek představoval vrchol Boetticherovy dosavadní filmografie. I přes nadprůměrnou stopáž a narativní rozvolněnost (zvláště s ohledem na režisérův standard) ani na chvíli nenudí a představuje možná vůbec nejlepší hollywoodský snímek z tohoto exotického prostředí.

Boetticher, povzbuzen nominací na Oscara za nejlepší námět (story), se ke stejné tematice vrátil o čtyři roky později filmem The Magnificent Matador s Anthonym Quinnem v hlavní roli. Základní premisa je podobná: stárnoucí matador se rozhodne vyvrátit pomluvy o zbabělosti. Jak jinak než přímo v aréně. Snímek značí začátek režisérovy spolupráce s kameramanem Lucienem Ballardem, se kterým v následujících letech natočil pět filmů. I přes další působivé scény z arény se nejednalo o úspěch (komerční, ani umělecký), čehož si byl vědom i sám Boetticher: „Ve hře bylo až moc peněz a já jsem se tím nechal ovlivnit. Natočil jsem to moc rychle. Dal jsem si slib, že to bylo naposled, kdy jsem něco neudělal přesně tak, jak jsem chtěl.“[8]

Režisérovým vrcholným dílem se měl stát snímek Arruza, pojednávající o matadorské legendě téhož jména. O konečném nezdaru a jeho následcích pro Boetticherovu filmovou kariéru jsem se zmiňoval výše.

Další žánry

Budd Boetticher se sporadicky věnoval i dalším etablovaným žánrům. Zejména ve svých začátcích neměl možnost vybírat si látky ke zpracování, a natočil tak komedii (A Guy, a Gal and a Pal) nebo minisérii dobrodružných filmů (Killer Shark, City Beneath the Sea a East of Sumatra). Já se na závěr krátce zmíním o jeho válečném filmu Red Ball Express (1952) a gangsterce The Rise and Fall of Diamond Legs (1960).

Další Boetticherův padouch – Poole z The Killer Is Loose.

Příběh Red Ball Expressu je založen na osudech skutečného vojenského oddílu americké armády, který měl během druhé světové války za úkol zásobovat odříznuté jednotky generála Pattona ve Francii. Snímek se v Boetticherově režii stal oslavou rasové tolerance (jednotky Red Ball Expressu jsou tvořeny bělochy a Afroameričany), ačkoliv svědecké výpovědi skutečných vojáků hovořily spíše o opaku.[9] Spojenectví mužů různých ras stvrzuje sborový přednes písní připomínajících gospely. Na historickém pozadí (chytře představeném úvodní sekvencí ještě před titulkem s názvem filmu) se odehrávají individuální osudy vojáků. Významnou roli v narativu sehrává osobní konflikt poručíka Campbella (Jeff Chandler) a seržanta Kalleka (Alex Nicol), jenž prvně jmenovaného viní za bratrovu smrt. V závěrečné akci však Campbell dostatečné prokáže, že není zbabělcem, za kterého jej Kallek považuje, a svár je urovnán.[10] Snaha o autentický obraz války se projevuje nejen v expozici, která obsahuje několik archivních záběrů, ale i v některých umně komponovaných scénách – například když v nepřerušeném záběru sledujeme řidiče kamionu, který seskočí na minu. Naopak nepřesvědčivě působí románek amerického vojáka s mladou Francouzkou.

The Rise and Fall of Diamond Legs je gangsterka stylově i narativně vědomě navazující na warnerovské předobrazy z 30. let. Boetticher a kameraman Lucien Ballard podrobně studovali filmy jako Zjizvená tvář a Malý Caesar a rozhodli se zpracovat příběh vzestupu a pádu skutečného gangstera – Legse Diamonda, původně tanečníka (proto ta přezdívka) – podobnými prostředky. Filmu tak dominuje černobílá, převážně nehybná kamera a ploché kompozice. Boetticher (úmyslně) statický výsledek přirovnal ke sledu fotografií.[11]

 

Filmografie Budda Boettichera

(jako Oscar Boetticher)

1944 One Mysterious Night; The Missing Juror; Youth on Trial

1945 A Guy, a Gal and a Pal; Escape in the Fog

1946 The Fleet That Came to Stay

1948 Assigned to Danger; Behind Locked Doors

1949 Black Midnight; Wolf Hunters

1950 Killer Shark

(jako Budd Boetticher)

1951 The Bullfighter and the Lady; The Sword of D’Artagnan; The Cimarron Kid

1952 Bronco Buster; Red Ball Express; Horizons West

1953 City beneath the Sea; Seminole; The Man from the Alamo; Wings of the Hawk; East of Sumatra

1955 The Magnificent Matador; The Killer Is Loose

1956 Seven Men from Now

1957 The Tall T; Decision at Sundown

1958 Buchanan Rides Alone

1959 Ride Lonesome; Westbound

1960 Comanche Station; The Rise and Fall of Legs Diamond

1971 Arruza; A Time for Dying

 

Použitá literatura

AXMAKER, Sean. Ride Lonesome: The Career of Budd Boetticher. Senses of Cinema, 2005 [citováno 14. 2. 2010]. Dostupný z WWW: http://archive.sensesofcinema.com/contents/06/38/boetticher.html .

PORFIRIO, Robert, SILVER, Alain, URSINI, James (eds.). Film Noir Reader 3. New York: Limelight Editions, 2002, s. 233.

---

[1]Přesný počet je těžké určit, protože některé snímky režíroval, aniž by se jeho jméno objevilo v titulcích.[2] Všichni účinkují v povedeném dokumentárním filmu Budd Boetticher: A Man Can Do That (2005, režie: Bruce Ricker), který vyšel jako součást bonusové výbavy amerického vydání DVD s westernem The Tall T.

[3] Většinu filmů ze 40. let natočil jako Oscar Boetticher, od počátku 50. let se ale v titulcích filmů objevuje výhradně jako Budd.

[4] PORFIRIO, Robert, SILVER, Alain, URSINI, James (eds.). Film Noir Reader 3. New York: Limelight Editions, 2002, s. 233.

[5] V The Missing Juror se padouch mstí za justiční omyl, který jej dostal do cely smrti. V The Killer Is Loose se Poole touží vyrovnat s policistou, jenž mu zabil manželku. Morální ambivalentnost, prozatím pouze naznačená, bude rozvedena v Boetticherových westernech, kde se často stírá hranice mezi hrdinou a zlosynem.

[6] viz tamtéž.

[7] Boetticherem zamýšlená verze byla v 80. letech zrestaurována filmovým archivem UCLA díky soukromé kopii Roberta Stacka a negativu nalezenému v Knihovně Kongresu.

[8] Citováno v AXMAKER, Sean. Ride Lonesome: The Career of Budd Boetticher. Senses of Cinema, 2005 [citováno 14. 2. 2010]. Dostupný z WWW: http://archive.sensesofcinema.com/contents/06/38/boetticher.html .

[9] tamtéž.

[10] Podobný motiv jsme mohli zaznamenat v toreadorských filmech – torero čelící pomluvám musí prokázat odvahu a smysl pro čest v závěrečné konfrontaci s býkem.

[11] PORFIRIO, cit. 4, s. 234.