Hon na bílé maso

Sama v Africe (White Material, režie: Claire Denisová, 2009)

Režisérka deseti filmů Claire Denisová se v loňské novince vrací do africké divočiny, kde se již odehrávaly její snímky Čokoláda (1988) a Krásná práce (1999). Výpověď o současné nepokojné situaci na černém kontinentu rozehrává skrze příběh bělošské majitelky kávových plantáží, která v nejmenované zemi vzdoruje černošským revolucionářům se zbraněmi v rukách. Film u nás uvádí Artcam.

Evropan, Asiat (o Američanech ani nemluvě) často pořádně ani neví, co se skrývá za výsledky agresivních útoků v řade afrických států, válčících v post-koloniální epoše mezi sebou a ohrožujících také bělošské spoluobyvatele, zůstávající zde od dob, kdy tyto kraje patřily jejich domovinám. Ještě před letošním fotbalovým šampionátem v JAR se člověk mohl v novinách dočíst o útoku na autobus převážející během kontinentálního turnaje výpravu Toga, z níž asistent trenéra a mluvčí týmu padli za oběť. Z filmu Claire Denisové Sama v Africe (White Material) dýchne na publikum stejná atmosféra: neklidná, zamlžená situace, nejasné počínáni místních bojovníků, ohrožení, agrese a nenávist. Nejen pro fiktivní postavy filmu, ale také pro diváka je potom výprava do říše krásného, ale vyprahlého afrického vnitrozemí spíše noční můrou, než způsobem, jak by chtěli trávit dovolenou (mimochodem, nic z africké fauny se zde – kromě hlavy kůzlete vysypané z koše na kávu – neobjeví).

Přitom se snímek nesnaží o nějaký komplexní náhled na běsnící stav. Je energický, plný emotivních a vyhrocených momentů, ale jeho razance nespočívá v přenášení slz a hrůzy umělých postav na diváka, ale v bezprostřednosti. Vše vzniká jakoby právě před očima a člověk má skoro pocit, že scény snad ani nemůžou být inscenovány. Film sleduje v několika dnech počínání úzké skupiny lidí v neznámém prostoru, neznámém čase, a vlastně tak synekdochicky zobrazuje dění všude v Africe. Režisérce se podařilo vytvořit skutečnost, která je živá a znepokojivá sama o sobě, bez ohledu na to, zda plně rozumíme, kdo a co vlastně dělá, co se stalo a děje a co si o tom všem máme myslet.

Káva je káva, nestojí za to pro ni zemřít

Proslulá autorka pocitových „tělesných“ filmů, které u nás běžely povětšinou jen na přehlídkách (v distribuci byl k vidění šokující kanibalský horor Miluji tě k sežrání [Trouble Every Day, 2001] a loni naopak komorní jemný snímek 35 panáků rumu (35 rhums), debutovala koncem 80. let. Denisová (nar. 1948) je známá jako asistentka mnoha skvělých režisérů (Jarmusch, Wenders, Rivette), ale během dvou dekád se jí nepochybně podařilo vlastní tvorbou z jejich stínu vymanit. Spolupracovala s některými „jejich“ herci, především Isaachem de Bankolém a v počátku se Solveig Dommartinovou, k nimž přibrala některé další (Gregoire Colin, Alex Descas či Michel Subor) plus hudební skupinu Tindersticks a výraznou kameramanku Agnès Godardovou.[1] Hlavní odlišností jejího nového filmu tedy je změna na postu kameramana – Francouzku nahradil Yves Cape, ovšem jeho podíl na autentické, takřka dokumentaristické kvalitě obrazu je značný a kamera se stává hlavní devízou snímku.

Hlavní roli Marie Vialové, majitelky kávových polí, režisérka svěřila slavné Isabelle Huppertové, jež svou nečitelnou (škaredě krásnou) tváří zaměstnává divákovu mysl po celou dobu filmu. Má ji opravdu „fandit“, nebo je skutečně nesympatická jen gesty a chováním či postojem (za každou cenu ignorovat hrozící nebezpečí a podmanit si pracovníky i rodinné příslušníky i za cenu, že je vystaví smrtícím ranám jako terč)? V možných přístupech k hlavní hrdince je možné spatřit celý princip díla: skutečnost může mít dvojí charakter a dvojí vysvětlení; není jasné (a ani důležité), která skupina je v právu, či kdo na koho útočí; není patrné, jestli všichni místní jsou rasističtí vůči bělochům (bílému masu, jak ohlašuje moderátor místní rozhlasové stanice), nebo jen někteří, nebo přítomní Evropané (francouzská rodina a starší, zřejmě vlivnější muž v podání Michela Subora s přesně neidentifikovatelnou úlohou) rasističtí vůči místním. Na divákovi pak je, aby změnil přístup, s nímž jde do kina, a pochopil, že v této hře nejde o přesné informace a jasný lineární příběh, ale o pocity a vzniklé mrazení v zádech, které ho neopustí ani při návratu skrze rozžhavenou letní noc. V podstatě nejde určit, jak události seskládat po sobě a jak interpretovat konec, a Denisová si na takové otevřenosti a nedořečenosti dává záležet.

Univerzální smyslová kinematografie

Vyvolávání emocí a sugestivní vtažení do děje tu funguje prostřednictvím obrazových a zvukových kvalit. Možná, že neporozumíme dialogům nebo nezvládneme napoprvé určit totožnost ozbrojenců s kakaovou pletí a nelítostným výrazem. Isaach de Bankolé jako tajemný Boxer se ukrývá v domě Vialů a určitá skupina se samopaly ho hledá. Film však přeskakuje z akce do akce, střídá delší, poněkud klidnější záběry s energicky stříhanými sekvencemi, při nichž se děje násilí, zní střelba, křik nebo plápolá oheň, a jako kdyby přicházel čas apokalypsy, není šance si odpočinout. Divák se doslova plazí trávou spolu s postavami, kamera se třese a vyvolává pocit ohrožení, ze kterého může přijít útok každou vteřinu.

Denisová si zakládá na tom, aby její filmy měly tuto hypnotickou kvalitu od samého začátku – stejně jako se v úvodní jízdě kamery po pomalovaných afrických zdech za zvuků válečné písně v Krásné práci (Beau travail, 1999), či při jízdě po kolejích v 35 panácích rumu za melancholické melodie hrané na harmoniku divák stává subjektem filmové scény, také v Sama v Africe zapůsobí úvodní pohyby kamery skrze tmu rozrývanou svítící baterkou účelně k vyvolání napětí i fyzického kontaktu s viděným a stejně bezprostředně diváka obraz opustí i na konci. Ten přijde tak nečekaně, že si divák ještě při titulcích (které navíc po chvíli úplně ztichnou) v hlavě přehrává, co vlastně v závěru viděl, a co vše mu asi uniklo. Přitom nenápadná krotká hudba Stuarta Staplese z Tindersticks mu v průběhu snímku několikrát podprahově rýsuje v mysli spíše posmutnělou, hloubavou náladu a nepřímo tak zabraňuje chladnému odstupu od běhu událostí. Někdy tu opět těla černošských vojáků pochodují a tančí přímo do jejího rytmu. V obraze jsou kontury písečných prachových cest a vzrostlých buší laděny do béžova a příhodná zrzavá barva vlasů pihovaté Huppertové s tím vytváří libé spojení. Její bílé šaty jsou zase uprostřed africké divočiny jako pěst na oko pro čokoládové radikály, kteří chtějí přistěhovalecké rodiny zlikvidovat. Řada neopakovatelných momentů působí poeticky (skladování rudých kávových bobů a jejich shrnování bosými nohami), ale mění se v hrůzu, jakmile do všednosti zasáhne vřava okolí.

Režisérka svůj snímek představila v Benátkách, kde byl loni také přijat do soutěže a zvítězil v ní ještě drsnější válečný izraelský snímek Libanon (2009). Ten se u nás nehraje, ale Sama v Africe, jak byl Denisové nový film umírněně (snad trochu bojácně) počeštěn, může fungovat jako ukázka nekompromisní, převážně evropské kinematografické cesty, která se vypořádává s ožehavými tématy dneška ne tím, že by ukazovala na konkrétní viníky a konkrétní reálná ohniska napětí, ale univerzální možností filmové fikce prezentovat pravdivě působící emoce, realistické situace a hmatatelně děsivou skutečnost. Sama v Africe to – stejně jako Dumontovy Flandry (Flandres) z roku 2006 nebo loňský australský snímek o záhubě aboriginců Samson a Dalila – umí dokonale.

Matěj Nytra

Sama v Africe

White Material

Scénář: Claire Denisová, Marie N’Diayeová

Režie: Claire Denisová

Kamera: Yves Cape

Hudba: Stuart Staples

Hrají: Isabelle Huppertová, Christopher Lambert, Isaach De Bankolé, Michel Subor, Nicolas Duvauchelle ad.

Francie, Kamerun, 2009, 102 minut.

V kinech od 26. 8. (Artcam)

Zdroj obrázků: www.artcam.cz

---

[1] Více o jejich společných filmech v dubnovém čísle: http://www.25fps.cz/clanek/nazev:vytvarnice-pocitu-a-symbolu.