It all happens here!

Bad Lieutenant bývá považován za vrcholné dílo režiséra Abela Ferrary. Oprávněně se honosí statusem kultovního filmu. Klasik německého autorského filmu Werner Herzog se po válečném dramatu Temný úsvit pokouší etablovat na hollywoodské produkční podmínky i přepracováním Ferrarova opusu. Pojem remake však chápe jinak, než se stalo zvykem.

Sám Herzog s pojmem remake ani neoperuje. Producenti mu umožnili přidat k původnímu názvu specifikující příponu, a sice Bad Lieutenant: Port of Call New Orleans.¹ Tato změna naznačuje, že hlavním posunem oproti originálu bylo přesazení děje do nové lokality. Poukázání na analogii mezi tehdejším stavem New Yorku a nynějším New Orleans však jen těžko můžeme považovat za zásadní téma. Stěžejní rozdíl mezi originálem a aktuálním filmem spočívá v odlišném pojetí ústřední postavy. Srovnání obou filmů tedy bude primárně vycházet právě z hlediska její charakterizace a vlivu, který má na atmosféru, stavbu vyprávění a výsledné žánrové zařazení.

New York vs. New Orleans

New York, ve kterém se odehrává Bad Lieutenant, připomíná místo zabydlené výhradně narkomany, dealery, kriminálníky a zkorumpovanými policisty. Leitmotiv v podobě finálové baseballové série plní funkci fata morgany, která jen podtrhuje bezvýchodnost jejich životů. Ústřední postava poté působí jako dokonalý reprezentant tohoto marasmu. Hned úvodní titulek Špatného poldy oznamuje, že sledujeme příběh z prostředí New Orleans zničeného hurikánem Katrina. Tato skutečnost se podepisuje na celkovém rázu prostředí, kde vedle sebe koexistují luxusní vily a zpustošené chatrče jako útočiště většiny tamních obyvatel. Herzog k rozhodnutí situovat děj svého filmu právě sem říká: „Morální kolaps vládu ve Washingtonu nezajímal a je těžké odhadnout, zda šlo o projev blbosti nebo otevřeného cynismu. Oba elementy jsme chtěli filmem reflektovat.“²

Nehostinnost New Yorku připomene vizuálně i co do prostředí podobně laděné (myšlenkově však spíš protichůdné) kriminální snímky Stevena Seagala (Muž s cejchem smrti, Nemilosrdná spravedlnost) či Charlese Bronsona (Přání smrti). Převažují tmavé nezaostřené barvy, jež samy o sobě vytvářejí dojem temných zákoutí, v nichž se „bad lieutenant“ potuluje a schovává se před okolním světem i vlastním svědomím. Oproti tomu ve Špatném poldovi se díky celkové prosvětlenosti stírá rozdíl mezi exteriérem a interiérem, což odpovídá dojmu nezvykle velkých prázdných ploch, na nichž dříve patrně stávaly celé komplexy budov. Dominující stylizující rudou tak střídá čistě bílá.

Do značné míry vypovídající o stylotvorném ztvárnění města, ve kterém se oba filmy odehrávají, je slogan ze závěrečného obrazu Bad Lieutenanta, a sice „It all happens here.“

Bad Lieutenant vs. Terence McDonagh

Charakteristiku hrdiny anticipuje hned úvodní scéna jak u Bad Lieutenanta, tak u Špatného poldy. Bezejmenný poručík v prvním filmu nejprve zaveze děti do školy, avšak během jízdy nepocítíme ani náznak rodičovského citu. Jakmile se svých potomků „zbaví“, okamžitě začíná celodenní drogový kolotoč. Terence McDonagh v druhém případě sice společně s partnerem cyničností šikanuje topícího se vězně, avšak nakonec do vody přece jen skočí a zachrání jej. Podobný rozpor v jednání obou postav se dále prohlubuje.

Bad Lieutenant v podání Harveyho Keitela působí od začátku do konce jako lidská troska, trpící zevnitř. Během směřování k nezvratnému konci nejsme svědky ani sebemenšího vývoje, čemuž odpovídá i dramaturgický záměr filmu. Jediným „motorem“ jeho života se může zdát sázení na baseball, avšak ani to nepřekračuje formu náhražky. Neuznávání jakýchkoli morálních či společenských hodnot se nejlépe odráží v jeho vztahu k rodině – základu americké společnosti. Není schopen s nimi komunikovat a s trochou nadsázky můžeme za vrchol jeho kontaktu se svými dětmi považovat šňupání drogy z dceřiny fotky.

Ferrara se snaží jeho utrpení přenést na diváka dlouhými nepříjemnými detaily Keitelovy tváře, ve vyhrocených okamžicích notně pokroucené a deformované právě vnitřním utrpením. I díky tomuto aspektu můžeme původního „bad lieutenanta“ chápat především jako personifikovanou nádobu hříchu.

Špatného poldu ztvárněného Nicolasem Cagem můžeme číst jako loutku umožňující Herzogovi hru se zákonitostmi žánrového filmu. Charakterově je totiž Terence McDonagh značně nestálý. Po zmíněném úvodu totiž následuje lékařské vyšetření jeho páteře, zpráva o nemoci zad a skok o 6 měsíců dopředu. Zde již registrujeme detektiva s mnoha odsouzeníhodnými návyky, ty však můžeme omlouvat osudem spojeným s bolestí tlumenou silnými léky a především drogami. Součástí výsměchu hollywoodskému kánonu vyprávění je i fakt, že přes více než nonkonformní pracovní postupy je McDonagh dokonce dvakrát vyznamenán. V rámci takovéto hry jej celkově můžeme označit jako kladnou postavu, která sice uráží všechny kolem sebe, avšak jednotlivá rozhodnutí a činy jsou okolím vnímány jako promyšlené a dobře míněné, o těch opravdu zlých se nedozví téměř nic. Jen divák vlastně zná celou pravdu, což mu umožňuje škodolibou radost – ze hry.

Obě herecké polohy se dají bez výhrad označit jako expresivní. Keitel a Cage však svým ztvárněním zkaženého detektiva směřují jinam. Zatímco atmosféra prvního snímku determinuje ústřední postavu vážným až naléhavým směrem, ve druhém dominuje nadhled, který umožňuje pohled seshora na do značné míry komickou postavičku. Ačkoli i zde se celý děj odvíjí od činů hlavního hrdiny, ani ostatní postavy nejsou bezejmenné a dostávají omezený prostor. Symbolické přesahy původního scénáře jména nepotřebovaly.

Bad Lieutenant vs. Špatnej polda

Bad Lieutenant bývá charakterizován jako film bez děje, což vyplývá především z práce s časem, ke které se vrátím později. Atypickým, přesto snad jediným atributem, který můžeme označit jako „hybatele“ děje může být zmíněná baseballová série mezi New York Mets a Los Angeles Dodgers. Již od úvodní hádky sportovního komentátora s fanouškem ovlivňuje členění narativu více než vlastní kriminální případ. Expozice připomíná klasický kriminální film. Začíná den, detektiv zaveze své děti do školy a poté přijíždí k dalšímu z mnoha případů. Zde ovšem všechny tematické podobnosti končí a ztypizovaný začátek odklon od žánrových tradic paradoxně ještě zvýrazní. Vlastní „případ“ se sice nakonec svým způsobem (ne)vyřeší, ale v té chvíli již na tom vlastně vůbec nezáleží.

Špatnej polda fakticky rovněž začíná vraždou – případem. Ten sice po celou dobu tvoří hlavní vyprávěcí linii, na ni se ale postupně nabaluje bezpočet dalších. Nejen že se ústřední postava mezi nimi pohybuje s nepravděpodobnou grácií, ale všechny (včetně těch nejokrajovějších) skončí více než šťastně (jednou z nich je i sázení na rugby). Výsledek ovšem opět působí nereálně a znovu se tak nabízí náhled na film jako na výsměch hollywoodským konvencím.

Práce s časem u Bad Lieutenanta čerpá ze základního rozporu mezi neustálým pohybem autem mezi dealery, narkomany a jejich squaty a pozastaveným časem (meditační drogové scény, využití dlouhých statických záběrů bez střihu apod.). Důsledkem je těžce definovatelný pocit jednoty času, ačkoli se film odehrává v rámci minimálně několika dnů. Vytváří se zde paralela mezi prázdnými životy jednotlivých postav a časem, který nikam neplyne. U Špatného poldy tempo filmu determinují kumulující se problémy, jež hlavního hrdinu tlačí směrem vpřed. Jedná většinou pod tlakem, ale ve skutečném stresu jej téměř nevidíme.

Ferrarův film tepá soudobý stav (katolické) víry. Jako hlavní téma se dá vytyčit její neschopnost pomoci člověku v nouzi, staví se zde vedle sebe hřích a schopnost odpouštět, která však v případě mladé jeptišky znásilněné svými bývalými žáky vyznívá spíš jako slabost. Keitelův hrdina není schopen kontaktu s ní, jelikož v ní vidí symbol, jenž se mu příčí pochopit, natož přijmout.

Rozdílnost celkového pojetí tématu mezi Ferrarou a Herzogem dokládá pasáž, v níž je v původním filmu ústřední postava konfrontována s představou samotného Ježíše. Zatímco zde jde o jednu z nejnaléhavějších scén celého snímku, ve Špatném poldovi by vyzněla komicky. Celý film se totiž dá vnímat jako zábavná krimi (krimikomedie by nebyl výstižný pojem), a to především ve zmíněné rovině hry s klasickými atributy žánru.³ Werner Herzog zábavnou rovinu svého snímku charakterizuje takto: „Humor tohoto filmu nemůžete jednoznačně určit či pojmenovat, ale ve chvíli, kdy budete Špatného poldu nahlížet jako grotesku, okamžitě vystanou zábavné momenty.“⁴

Analýza se snažila zodpovědět otázku, kolik styčných bodů se dá mezi oběma filmy nalézt. Je jich však překvapivě málo, ve většině aspektů se zásadní měrou míjí. Zatímco původní Bad Lieutenant se dá charakterizovat jako depresivní katolické drama, u Špatného poldy není přesné vymezení žánru podstatné, jelikož se jedná především o snímek systematicky nabourávající zažité mechanismy hollywoodského filmu, jehož základem se Herzogovi stal archetyp vytvořený Ferrarovým opusem, tedy dílem, které paradoxně rovněž reprezentuje výrazný odklon od západní tradice.

Bad Lieutenant

Režie: Abel Ferrara

Scénář: Victor Argo, Paul Calderon, Zoe Lund, Abel Ferrara

Kamera: Ken Kelsch

Střih: Anthony Redman

Hudba: Joe Delia

Hrají: Harvey Keitel, Victor Argo, Paul Calderon, Zoe Lund, Robin Burrows, Frankie Thorn, Victoria Bastel, Paul Hipp

USA, 1992, 93 min.

Špatnej polda (Bad Lieutenant: Port of Call New Orleans)

Režie: Werner Herzog

Scénář: William M. Finkelstein

Kamera: Peter Zeitlinger

Střih: Joe Bini

Hudba: Mark Isham

Hrají: Nicolas Cage, Eva Mendes, Val Kilmer, Fairuza Balk, Xzibit, Shawn Hatosy, Jennifer Coolidge, Tom Bower, Brad Dourif, Denzel Whitaker, Sam Medina

USA, 2009, 121 min.

Premiéra v ČR: 29. 4. 2010

1 Dále budu v textu užívat poněkud suchý český distribuční název Špatnej polda.

2 Viz http://thehollywoodinterview.blogspot.com/2009/11/werner-herzog-hollywood-interview.html

3 Ideálním příkladem může být situace, kdy je hlavní hrdina nucen jistou dobu cestovat jak s malým chlapcem, tak se svou přítelkyní. Takto rozehraná situace pro tzv. typ buddy movie vezme za své v okamžiku, kdy chlapec zmizí a do konce filmu jej neuvidíme.

4 http://thehollywoodinterview.blogspot.com/2009/11/werner-herzog-hollywood-interview.html