Jak zapečetit čas

Publikováno: Lukáš Gregor Publikováno dne: 25. ledna 2010 Rubrika: Světový film | Komentář : 0

RECENZE – KNIHA: Zapečetěný čas – LUKÁŠ GREGOR –

Jestliže jsme ještě před dvěma roky vzlykali nad bezútěšným stavem tuzemského knižního trhu s filmovou literaturou, nyní se nacházíme v situaci mnohem veselejší. Do Česka doputovaly v překladu Dějiny filmu dua Bordwell–Thompsonová a nedávno i ty od Jerzy Plazewského, knihovna AMU odstartovala vydávání teoreticky zaměřené literatury a nejsympatičtější je snaha na první pohled malých hráčů – nakladatelství Casablanca a Camera obscura.

Žádné z těchto dvou není čtenářům 25fps cizí, ostatně přinesli jsme tenkrát, když svoji činnost započaly, rozsáhlé rozhovory s jejich vůdčími osobnostmi, Václavem Žákem, respektive Milošem Fryšem. A u druhého zmíněného nakladatele se tentokrát pozastavíme.

Camera obscura totiž po třech letech odmlky (a příprav na další publikace) přišla v závěsu za sebou se dvěma výtečnými tituly. O Rozhovorech 1980−2000, které nahlédly do tvořivosti Jima Jarmusche, jsme informovali v čísle minulém. Druhá novinka se vztahuje k osobnosti, která založení Camery obscury i motivovala. Řeč je o Andreji Tarkovském.

Tarkovskému se na domácí scéně věnuje seriózně opravdu jen málokdo, zmínit můžeme pouze server Petra Gajdošíka Nostalghia.cz, texty Vladimíra Suchánka a v neposlední řadě vydavatelskou činnost Zóny a Aerofilms, díky kterým se (kromě Ivanova dětství) všechny Tarkovského filmy objevily v precizním zpracování na počeštěných DVD. Proto byl sborník Krása je symbolem pravdy (rok 2005) vekou událostí.

Je ale dobře, že Camera obscura nezůstala pouze u něj a rozhodla se v „šíření krásy“ pokračovat. Na přelomu 2009 a 2010 vydala Zapečetěný čas, jedinou filmově teoretickou knihu Tarkovského. V edičním plánu pak nalezneme také překlad Martyrologu. Deníků 1970−1986 a druhý díl sborníku Krása je symbolem pravdy.

Pravděpodobně jako mnozí další, čekal jsem, že ve svém Zapečetěném času se bude Tarkovskij věnovat výhradně své vlastní tvorbě, umožní nám nahlédnout do geneze děl, do potíží, které je potkávaly. Výsledek je jiný a jsem rád, že tomu tak je. Ačkoliv také prahnu po tom, aby Tarkovskij býval byl více odkryl tajemství svých počinů, myšlenky ze Zapečetěného času nabízejí cesty mnohem inspirativnější.

Ruský filmař se zde totiž svěřuje se svými postoji k filmovému umění jako takovému. Nejde o teoretické traktáty, které by měly doplnit čítanky dějin filmových teorií, nýbrž o intimní rozvažování nad vlastním vztahem k filmu a přáním, jak by film v ideálním případě měl „fungovat“.

Není proto náhodné porovnání, které učinil Petr Gajdošík (http://nostalghia.cz/webs/andrej/clanky/2009/tarkovskij_zapecetenycas.php), a to, že obdobný text najdeme snad jen u Roberta Bressona a jeho Poznámek o kinematografu. Ostatně, na Bressona Tarkovskij odkazuje jako na jednoho z mála filmařů (nemalý zástup doplňuje ještě třeba o Kurosawu, Antonioniho, Bergmana…). Když už totiž Tarkovskij sahá k nějakým konkrétním příkladům, snaží se je hledat u sebe – a nejde o egocentrismus. Tarkovskij dokáže být k sobě přísný, sebekritický. Dokonce lze vypozorovat, jak si je tento ruský velikán mnohdy nejistý, hledající. Jak si uvědomuje, že vznik filmového díla závisí na spoustě okolností, které ne vždy zrovna souvisejí s vizemi autora.

Je známo, že Tarkovskij nerad hovořil o svých filmech v kontextu používání metafor, symbolů – či dokonce že by je označoval jako poetickou filmařinu. Tomuto ostatně ve svém Zapečetěném času věnuje detailnější pozornost, varuje před prázdnou symbolikou. I když se to mnohým čtenářům může jevit jako paradox, Tarkovskij na stránkách textu neustále zdůrazňuje pravdivost, otisk skutečnosti. „Film je ze své podstaty povinen realitu projevovat, a ne ji zastírat.“ A k symbolům dodává: „Symboly mají v obrazech vyjadřovat konkrétnost a ne neopakovatelnost reálného faktu.“ V kontextu ztvárnění skutečnosti, reality života vyzdvihuje teoretický koncept (a jeho důsledné převedení do filmové řeči) Roberta Bressona.

Kniha Zapečetěný čas obsahuje celkem devět hlavních kapitol, přičemž určitě mezi ty nejzásadnější patří Zapečetěný čas a Obraz ve filmu. Dotýkají se samotné podstaty filmového vyjadřování (Tarkovskij brojí proti vyprázdněnému eklekticismu, nehovoří o filmu jako o umění, které do sebe vstřebává umění jiná – např. literaturu a výtvarno). A jestliže jsem v úvodu podotkl, že kniha nemá za cíl odkrývat tajemství Tarkovského tvorby, měl jsem pravdu jen napůl. Všechny tyto úvahy totiž nepřímo vedou k hlubšímu poznání filmů Andreje Tarkovského, neboť vedou k porozumění toho, jak Tarkovskij o filmu přemýšlel a jaký si jej přál mít.

České vydání má v rukou Miloše Fryše opět, už je to vlastně pravidlo a ne výjimka, nebývale nadstandardní uchopení. Podrobnou bibliografii a filmografii, ale také výčet rozhlasových a divadelních režií, poznámky pod čarou, medailonky stěžejních jmen, která padnou v textu, básní… Grafickou úpravou se Zapečetěný čas shoduje s Rozhovory a Příběh(y) filmu. Knihu si můžete koupit buď v Terryho ponožkách v Praze (http://www.terryhoponozky.cz/) nebo přímo z webu nakladatele (http://www.cameraobscura.wz.cz/zapecetenycas/index.html).

Nezbývá nic jiného, než pustit se do inspirativního čtení a těšit se na další počiny Camery obscury.