Natoč to znovu, Billy

Na konci června společnost MagicBox vydala na DVD jeden z posledních filmů režiséra Billyho Wildera, Na titulní straně (The Front Page, 1974). My vám v tomto čísle přinášíme jeho zevrubnou analýzu.

V roce 1974 byl Billy Wilder již téměř na konci více než třicet let trvající hollywoodské kariéry. Jeho filmy měly dosud ve valné většině úspěch jak u diváků, tak u kritiky. Objevovaly se v nich největší hvězdy tehdejší doby (Marylin Monroe, Tony Curtis) i éry dávno zašlé (Gloria Swanson, Erich von Stroheim). Z jiných, doposud neznámých herců, se díky Wilderovým snímkům hvězdy teprve staly (William Holden). V Hollywoodu čtyřicátých let Billy Wilder začínal psaním filmových scénářů. Jako rakouský emigrant si však nikdy nebyl jist svou angličtinou, proto vždy pracoval ve dvojici.¹ Náměty čerpal jak z děl literárních (Pojistka smrti; Double Indemnity, 1944), tak divadelních her (Sladká Irma; Irma La Douce, 1963). Divadelní hra se stala inspirací i pro film Na titulní straně (The Front Page, 1974).

Hra Na titulní straně autorů Bena Hechta a Charlese MacArthura měla premiéru na Broadwayi již v roce 1928. Na filmové plátno byla převedena hned několikrát.² Poprvé v roce 1931 v režii Lewise Milestona vznikl stejnojmenný snímek Titulní stránka (The Front Page, 1931), podruhé v roce 1940 Howard Hawks režíroval film Jeho dívka Pátek (His Girl Friday, 1940).³ Potřetí se hru rozhodl zfilmovat Billy Wilder. Ten tvrdil: „Jsem v podstatě proti remakům, protože pokud je film dobrý, neměl by se nově zpracovávat. A pokud je mizerný, proč jej znovu točit?“⁴ Tento film pak nepovažoval za jeden ze svých nejlepších, jeho přijetí u kritiky i publika bylo vcelku vlažné.

Přestože je Na titulní straně adaptací hry z dvacátých let minulého století, film naopak odráží společensko-kulturní dění Ameriky let sedmdesátých. Svým snímkem Billy Wilder demonstroval nespokojenost s novými hollywoodskými poměry. V Na titulní straně ji vyjádřil záměrnou „neaktuálností“ svého tématu s nesčetnými narážkami na novou éru, v pozdějším filmu Fedora (1978) však jeho kritika Nového Hollywoodu dosáhla svého maxima.

Nový Hollywood

V šedesátých letech dvacátého století zasáhly hollywoodská studia a s nimi i jejich největší hvězdy rozsáhlé změny, které ovlivňovaly film i v následujících dekádách. Studia se stala součástí mezinárodních společností, pro něž bylo filmování pouze jednou z mnoha dalších investic.⁵ Velká studia již nestála u filmu od začátku natáčení až po jeho distribuci. V sedmdesátých letech naopak nabízela finanční pomoc a distribuční síť nezávislým produkcím, než aby filmy sama vytvářela. Pozornost byla věnována zejména hledání nových způsobů propagace filmů.⁶ Odstartovala rovněž éra tzv. Nového Hollywoodu, do kin byli Američané lákáni na blockbustery a sequely.⁷

Účast amerických jednotek ve válce ve Vietnamu a zejména aféra Watergate a následné odstoupení amerického prezidenta Richarda Nixona z funkce byly jedněmi z nejvýznamnějších událostí v dějinách Spojených států sedmdesátých let.⁸ Polovina populace v těchto letech byla mladší pětadvaceti let, stejně tak došlo i k rozpadu tradičního modelu americké rodiny – počet nesezdaných párů se zvedl od roku 1970 do roku 1980 rovněž o padesát procent. Americká veřejnost se začala více zajímat o práva žen či homosexuálů.

Den v životě novináře

Na titulní straně zachycuje události jediného dne v životě novináře Hildyho Johnsona (Jack Lemmon). Hildy přichází do kanceláře svého šéfa Waltera Burnse (Walter Matthau), aby mu oznámil, že opouští místo redaktora deníku Chicago Examiner z důvodu nového sňatku s Peggy Grant (Susan Sarandon). To stejné ráno se ale podaří uprchnout z vězení trestanci odsouzenému na smrt, Earlu Williamsovi (Austin Pendleton). Earl se při svém útěku dostane do místnosti pro novináře v budově soudu zrovna v okamžiku, kdy se v ní ocitá i Hildy, jenž se dříve přišel rozloučit s kolegy a později se vrátil pro zapomenuté snubní prsteny. Hildy se nechává Walterem přemluvit k napsání své poslední reportáže a skrývá Earla. V tom mu pomáhá i Earlova přítelkyně, prostitutka Mollie Malloy (Carol Burnett). Nakonec je však Earl dopaden, ve vězení končí i Hildy s Walterem, aby se dozvěděli o milosti, která byla Earlovi před nedávnem udělena a kterou se starosta (Harold Gould) s šerifem (Vincent Gardenia) snažili zatajit. Earl je osvobozen, článek dopsán a Hildy odjíždí vlakem s Peggy vstříc nové budoucnosti, přitom ani jeden netuší, že na nejbližší zastávce je zastaví policie, poslaná Walterem.

Zatímco v obou předchozích adaptacích (i původní hře) je příběh zasazen do tehdejší současnosti, ve Wilderově zpracování soudobost nebylo možné zachovat. V roce 1974, na rozdíl od dvacátých, třicátých či čtyřicátých let, již noviny nebyly dominantním médiem v americké společnosti. Děj se odehrává v rozmezí jediného dne, je vyprávěn chronologicky. Již v úvodní scéně Wilder pomocí několika po sobě jdoucích záběrů novinových titulků specifikuje čas a místo děje. Divák rovněž získává základní informace o zápletce. Novinové titulky pak nahrazují filmového vypravěče, který zde rovněž absentuje. V závěru pak Billy Wilder využívá dovysvětlujícího epilogu a poskytuje divákovi informaci o dalším vývoji postav přesahující filmové vyprávění.

Earl Williams ve Wilderově snímku je mladý muž, který vysvětluje, že čin, za který byl odsouzen (vražda černého policisty), byla pouhá nešťastná náhoda. Levicově orientovaný mladík, hájící ideály komunismu, asociuje postavu Otto Piffla ze staršího Wilderova filmu Raz, dva, tři (One, Two, Three, 1961).⁹ Za neúmyslnou vraždu byl Earl Williams odsouzen ke smrti oběšením. Již v úvodu filmu Wilder divákovi poskytuje v totálním nadhledu obraz šibenice, na níž má být Earl brzy oběšen. Té chybí už jen poslední úpravy, aby posloužila svému účelu. Práce na šibenici ruší novináře hrající poker v novinářské místnosti v budově soudu, kde se má poprava konat. Ti diktují do svých telefonů, co si dal odsouzený k poslední večeři. Je tudíž jasné, že osud vězně je již zpečetěn. Při pohovoru s psychiatrem, doktorem Eggelhoferem (Martin Gabel), se však Earlovi do rukou dostává zbraň, s jejíž pomocí se mu podaří uprchnout.¹⁰ Neskrývá se ale dlouho, brzy je odhalen a poslán opět do cely. V rozhovoru šerifa a starosty režisér odhaluje, že Earl dostal od guvernéra milost a k popravě vůbec dojít nemusí, přitom tato informace zůstává skryta ostatním postavám. Hildy s Walterem se dozvídají tuto zprávu těsně před Earlovou popravou. Jeho neblahý konec na šibenici je zvrácen v poslední minutě.

Typické pro tento snímek je užívání konvenčních postav. Earl Williams jako nespravedlivě odsouzený vězeň tvoří dvojici s Mollie Malloy, prostitutkou s dobrým srdcem. Richard Armstrong upozorňuje, že diváci se smějí spolu s hulvátskými novináři jejich hloupým vtipům namířeným na Mollie.¹¹ Jakmile Mollie skupinku opouští, kamera je umístěna tak, že žena plive nejen na přítomné muže, ale také na samotné diváky. Podruhé na ně plive, když jí nabídnou peníze za to, že prozradí Earlův úkryt. Urazí se, když si ostatní myslí, že pro výdělek je schopná všeho. Nabízí se zde rovněž paralela s novináři, kteří takto dedukují z prostého důvodu – oni samotní udělají pro peníze či dobrý článek téměř vše. Wilder svou obrazovou kompozicí naznačuje, že tito žurnalisté jsou spoluviníky Molliina sebevražedného skoku. Mizanscéna je tvořena tak, že je snímána zády ke kameře, obklopena hloučkem mužů, tlačících ji směrem k oknu. Ta pak drží v rukách židli, s jejíž pomocí se pokouší je od sebe odehnat. Ti ji ale ženou stále více k oknu, z něhož nakonec vyskakuje. Mollie je snímána jako oběť obklíčená nepřáteli, jíž vlastně ani jiná volba než skočit není nabídnuta. Podruhé plive na smečku žurnalistů, divák je tentokrát vynechán.

Billy Wilder ve filmu zobrazuje svět plný nespravedlností, zločinů a vrtochů. Je to Chicago dvacátých let minulého století, v němž noviny jsou stále dominantním médiem, zprostředkovatelem všech informací. Je to rovněž zkorumpovaný svět, ve kterém lze ve snaze získat více hlasů u voleb odsoudit člověka, jenž byl již omilostněn a kde také prostituce a vraždy jsou na denním pořádku.

Mít oči otevřené je nutností pro každého novináře. Hildyho Johnsona, jak je ve filmu několikrát zmiňováno, považují téměř všichni kolegové za ideálního žurnalistu. Zženštilý novinář Roy Bensinger (David Wayne) se o něm vyjadřuje nepěknými slovy: „Vždycky jsem ho považoval za hlučného, nevychovaného a nezodpovědného.“ Na to ale jiný novinář vzápětí reaguje: „Ale sakra dobrého novináře.“ Hildy Johnson má oči otevřené vždy, proto mu neunikne žádný detail a dostane se k informacím, které se nepodaří získat žádnému z ostatních. Vzhledem ke svému povolání však ústa zavřená mít nemůže. Poté, co objeví Earla Williamse, informace naopak sděluje pouze Walterovi Burnsovi. Důvod je naprosto pragmatický – jako každý správný novinář důležité informace schraňuje pouze pro své noviny.

Satira žurnalismu a reflexe novodobých dějin

Ve filmu Na titulní straně se Billy Wilder vrací do důvěrně známého novinářského prostředí. Již v roce 1951 si vzal etiku amerického žurnalismu jako terč své satiry, ve starším snímku Eso v rukávu (Ace in the Hole/The Big Carnival, 1951) se na postavě Chucka Tatuma snažil prezentovat praktiky novodobé žurnalistiky. Na titulní straně je natočeno o více než dvacet let později, přesto se vrací do doby dvacátých let minulého století, tj. třicet let zpět před dobou vzniku snímku Eso v rukávu. Přesto ale Richard Armstrong tvrdí, že film není o letech dvacátých, ale o sedmdesátých letech.¹² O americké populární kultuře i hollywoodském filmu. Dokonce i aféra Watergate je podle Armstronga v tomto snímku reflektována.¹³

Město v čele se zkorumpovaným starostou a šerifem odkazuje k administrativě prezidenta Richarda Nixona. V pracovně šerifa visí portrét prezidenta Herberta Hoovera, který byl stejně jako Nixon členem Republikánské strany. Skandál Watergate evokuje scéna, kdy starosta posílá poslíčka s milostí pro Earla do veřejného domu, do kterého záhy zamíří policejní jednotky. Aféra Watergate udělala z novinářů hrdiny veřejnosti, stejně jako je z nich dělaly velké příběhy mnoho let předtím. Již ve snímku Eso v rukávu Wilder ukázal na příkladu postavy Kirka Douglase, Chucka Tatuma, jak se z novináře dokáže pomocí velkého příběhu snadno stát mediální hvězda.

Srovnání se starším Wilderovým snímkem se rovněž nabízí ve scéně, kdy Hildy Johnson v monologu sděluje kolegům pravděpodobně skutečný důvod svého odchodu a říká jim, že jsou: „Banda všetečků s lupy na ramenou a dírami v kalhotách. Nakukujete skrze klíčové dírky, budíte lidi uprostřed noci, abyste se zeptali, co si myslí o Aimee Semple McPherson. Kradete starým ženám fotky jejich dcer, znásilněných v Oak Parku. A proč? Aby se miliony prodavaček a žen pobavily. A další den si někdo zabalí do novin mrtvou makrelu.“ Hildy tlumočí slova Chucka Tatuma, jenž svému žákovi Herbiemu prozradil povahu novinářského povolání. Je třeba vždy využít situace, novinové zprávy totiž nemají dlouhého trvání, protože další den si do nich čtenář zabalí rybu.

Hodně diskutovaným tématem Ameriky sedmdesátých a osmdesátých let se rovněž stalo sexuální zneužívání dětí. Walter Burns přichází do šatny Peggy Grant, aby ji odradil od sňatku s Hildym. Walter sdělí Peggy, že Hildy je v podmínce, protože se rád odhaloval na veřejnosti před malými dětmi. Dokonce Hildyho nelichotivě přezdívá „Candy man“, což evokuje, že oběti jeho sexuálního výtržnictví jsou právě pouze děti a vylučuje možnost útoku na ženy či jiné osoby. Na rozdíl od původní hry a starších adaptací se Billy Wilder přizpůsobuje mladému publiku také v mluvě postav. Jednotlivé postavy využívají vulgárních slov, slangu. Ed Sikov píše: „Wilder a Diamond se drželi děje původní hry, ale přidali více vulgarity. Billy byl zjevně přesvědčen, že způsob, jak oslovit diváky poloviny sedmdesátých let, byl vkládání těmto protřelým postavám do úst věty, které by sám použil.“¹⁴ Užití vulgárních výrazů je rovněž jedním z obvyklých výrazových prostředků satiry.

Wilder satirizuje etiku žurnalismu a předpoklad, že novinář by měl být vždy objektivní a sdělovat pouze pravdu. Ve scéně, kdy se šerif se ptá Waltera Burnse, kam schoval Earla Williamse, se Burns oboří: „Naznačujete snad, že by Examiner pomáhal zločinci? Copak nevíte, co se píše na hlavičce novin, hned pod orlem? Pravda, jenom pravda a nic jiného než pravda.“ Již úvodní titulková sekvence začíná statickým záběrem tohoto orla, respektive jeho odlitku, připraveného pro sazbu novin. Vyražená písmena „pravda, jenom pravda a nic jiného než pravda“ jsou ovšem obráceně, což lze chápat jako tendence novinářů převracet a překrucovat skutečnou pravdu. Kromě žurnalistiky Wilder satirizuje i reklamu a propagaci. Již ve snímku Eso v rukávu se zkušený novinář Chuck Tatum ptá mladého kolegy Herbieho, zdali se ve škole žurnalistiky naučil jen reklamám. Stejně jako Chuck Tatum, tak i Walter Burns vidí práci v reklamě jako něco podřadného.

Reklama a homoerotismus

Když Hildy oznamuje Walterovi, že se hodlá oženit a pracovat v reklamě, Walter mu odpovídá: „Ty mi povídáš, že budeš psát kecy jako ‚Pro cigarety Camel půjdu klidně míli‘ nebo ‚Henry, rychle, Flit!‘?“¹⁵ Dále dodává: „Ježíši, Hildy, ty jsi přece novinář! A ne žádný teplouš, co píše poezii o podprsenkách a projímadlech!“ Naráží tak na postavu reportéra Roye Bensingera. Zženštilý Bensinger je prototypem klasického afektovaného homosexuála, který ostře kontrastuje s ostatními reportéry okupujícími novinářskou místnost. Vždy elegantně upravený a učesaný s červeným karafiátem v klopě nezapadá do prostředí drsných a vulgárních kolegů. Bensinger se také stává častým terčem posměchu ostatních. Když se mladý nástupce Hildyho Johnsona Rudy Keppler (Jon Korkes) ptá, co by mu Hildy do začátku poradil, ten odpovídá slovy: „Nikdy, ale nikdy nezůstávej o samotě s Bensingerem.“ Ve scéně, kdy se Bensinger snaží dostat svého stolu, v němž se schovává Earl Williams, Hildy mu v tom zabraňuje, když předstírá, že krev na kapesníku od Earlovy zraněné ruky je z Bensingerova nosu.

Hildy Johnson: „Zakloňte hlavu!“

Bensinger: „Ach, to musí být můj krevní tlak!“

Hildy Johnson: „Nebo menopauza či co.“

Walter říká: „Nikdo kromě teploušů by nešel do reklamy.“ Na reklamu je tedy nahlíženo jako na něco podřadného, vhodného pouze pro zženštilé homosexuály.

Richard Armstrong poznamenává, že Na titulní straně je „milostným dopisem hollywoodské tradici dialogu, který Wilder pomáhal utvářet, a obnovením třaskavé chemie mezi Jackem Lemmonem a Walterem Matthauem.“¹⁶ Tato tradice však v sedmdesátých letech, jimž dominovaly zejména blockbustery a sequely, byla nenávratně pryč. Sám I. L. A. Diamond řekl: „Cítili jsme, že bychom se měli vrátit k jedné z klasických frašek třicátých let.“¹⁷ Tato potřeba zřejmě vyplynula z nedostatku takových komedií v letech sedmdesátých. Billy Wilder o kvalitě tehdejšího komediálního žánru ironicky dodal: „Jednou z nejrafinovanějších komedií dneška je M*A*S*H.“¹⁸ Tradici klasických frašek a komedií třicátých let se Wilder snažil přiblížit zvolením rychlého rytmu a mluvy postav. Formálně také přibližuje dobu dvacátých let, když scénu jízdy policejních aut stylizuje do klasické honičky policistů Keystone němé grotesky. Přestože je ve filmu zmíněno množství jmen osobností dvacátých let, včetně Florence Nightingale či případu Sacca a Vazettiho, Na titulní straně satirizuje především léta sedmdesátá – od žurnalistické etiky přes americkou společnost až po filmový průmysl.

Přijetí filmu bylo velmi vlažné a do dalšího projektu Billyho Wildera se studio Universal pouštělo velmi váhavě. Pro své nové dílo byl Wilder nucen obrátit se na evropská studia, aby vůbec mohl film Fedora vzniknout. Kariéra jednoho z nejoceňovanějších amerických režisérů byla završena o tři roky později, filmem Kamaráde, kamaráde (Buddy buddy, 1981).

Na titulní straně (The Front Page)

Režie: Billy Wilder

Scénář: Billy Wilder a I. A. L. Diamond podle hry Bena Hechta a Charlese MacArthura

Kamera: Jordán Cronenweth

Střih: Ralph E. Winters

Hrají: Jack Lemmon, Walter Matthau, Susan Sarandon a další

USA, 1974, 105 min

V ČR na DVD od 30. 6. 2010 (MagicBox)

1 Nejvýznamnějšími partnery se stali zejména Charles Brackett a I. L. A. Diamond.

2 Ben Hecht byl bývalým novinářem. Jeho jméno se v adaptaci Billyho Wildera z roku 1974 rovněž objevuje, když postava Waltera Matthaua, Walter Burns, naříká nad ztrátou Hildyho Johnsona a přirovnává jej k Benu Hechtovi.

3 V roce 1988 se stejné látky chopil ještě i Ted Kotcheff, aby natočil remake Hawksova snímku a vzniklo Přepnout na život (Switching Channels, 1988).

4 CHANDLEROVÁ, Charlotte. Nobody´s perfect. Billy Wilder: A Personal Biography. New York: Applause Theatre&Cinema Books, 2002, s. 285.

5 Universal se stal součástí původně umělecké agentury Music Corporation of America (MCA), Warner Bros. se spojil s Kinney National Service Corporation (společnost vydělávající na pohřebních ústavech a parkovištích), kontrolní podíl Metro-Goldwyn-Mayer získal Kirk Kerkorian, obchodník s nemovitostmi z Las Vegas atd.

6 Velkou roli hrál marketing. Peníze se vkládaly do obrovských reklamních kampaní, začalo se vydělávat na produktech spojených s filmy – hračkách, soundtracích, plakátech, výrobcích fast-foodu atd.

7 Éru blockbusterů odstartoval film Stevena Spielberga Čelisti (Jaws, 1975), typickým sequelem byly například pokračování Lucasových Hvězdných válek.

8 V roce 1972 se pracovníci Republikánské strany vloupali do sídla Demokratické strany v komplexu budovy Watergate, Washingtonu D. C., za účelem umístění odposlechů. Postupně se ukázala spojitost činu se samotným prezidentem Nixonem, což vedlo až k jeho rezignaci v létě roku 1974.

9 Nebo také postavu Ninočky (Greta Garbo) z filmu Ernsta Lubitsche Ninočka (Ninotchka, 1939), ke kterému Billy Wilder spolu s Charlesem Brackettem a Walterem Reischem napsali scénář.

10 V původní divadelní hře a ostatních adaptacích je postava doktora Eggelhofera jen okrajová, v adaptaci Billyho Wildera však dostává velký prostor a je karikaturou slavného Sigmunda Freuda, s nímž se ještě ve Vídni mladý novinář Wilder pokoušel udělat interview.

11 ARMSTRONG, Richard. Billy Wilder, American Film Realist. Jefferson, North Carolina, and London: McFarland&Company, Inc., Publishers, 2000, s. 129.

12 Tamtéž, s. 125.

13 Tamtéž.

14 SIKOV, Ed. On Sunset Boulevard. The Life and Times of Billy Wilder. New York: Hyperion, 1998, s. 542.

15 „Henry, rychle, Flit!“ byla v Americe dvacátých let dvacátého století velmi populární fráze, která propagovala sprej proti komárům a mouchám.

16 ARMSTRONG, Richard. Billy Wilder, American Film Realist. Jefferson, North Carolina, and London: McFarland&Company, Inc., Publishers, 2000, s. 124.

17 SIKOV, Ed. On Sunset Boulevard. The Life and Times of Billy Wilder. New York: Hyperion, 1998, s. 542.

18 Tamtéž, s. 549.