Psychedelický noční trip z Tokia
Může se zdát, že v současné digitální éře je ke každému druhému filmu přidružen přídomek vizuální orgie. To je samozřejmě myšleno lehce nadneseně, nicméně snad žádné jiné slovní spojení nevystihuje lépe nejnovější počin francouzského filmového režiséra Gaspara Noého Vejdi do prázdna, v pořadí jeho teprve třetí celovečerní film. Ačkoli samotný Noé odmítá zařazení do proudu francouzské nové extrémní vlny[1], jeho dosavadní tvorba – některé krátkometrážní experimenty, středometrážní Carne (1991) a celovečerní Sám proti všem (1998) a Zvrácený (2002) – se této „nálepce“ jen těžko vyhne a definovaná kritéria téměř bez výjimky naplňuje; uskupení francouzských filmařů točících na přelomu nového století trangresivní filmy s otevřeně explicitními scénami sexu a násilí. Vedle Noého sem můžeme zařadit některé filmy Françoise Ozona, Bruno Dumonta, Claire Denis nebo např. díla Philippa Grandrieux Temný (1998) a Nový život (2002).
Psychedelický prožitek jako DMT trip
Právě s posledním jmenovaným režisérem má Noého tvorba včetně novinky Vejdi do prázdna několik aspektů společných – zakomponování aktu pomsty a především záměrné užití subjektivního pohledu kamery (jinými slovy filmové ich-formy) jakožto efektivního a sugestivního formálního prostředku k docílení vnímání okolního světa z pozice dané postavy, která se téměř vždy řídí těmi nejprimitivnějšími pudy a emocemi, jež v závislosti na prostředí přeměňuje na radikálně perverzní. Tato zdánlivě nedokonalá koncepce má však své pevné sofistikované základy. Divák tak má možnost nahlédnout do (pod)vědomí postav, které se vesměs ocitají na hraně rozumu a totálního šílenství. V tomto mezním stavu mysli protkaným niterným animálním strachem, temným zlem a nepříjemnou nejistotou se musí divák sám zorientovat, pokud je to vůbec možné. Nejinak je tomu ve Vejdi do prázdna, kde postavy ztrácí spojení s realitou, kde smysly přestávají normálně fungovat, kde se předměty zhmotňují, ožívají a transformují do nejrůznějších kaleidoskopů či obrazců a kde postavy zažívají extrémní snové stavy s pocity splynutí věčnosti univerza a zároveň jsou přímými aktéry vizí procházení nekonečných tunelů (prvkem tak typickým pro Noého tvorbu). Vejdi do prázdna, jenž je poctou Stanleymu Kubrickovi, Andreji Tarkovskému nebo třeba Kathryn Bigelow, částečně vychází z Tibetské knihy mrtvých, ke které ve filmu i přímo odkazuje. Příběh sourozenců Oskara (Nathaniel Brown), drogového dealera a narkomana, a striptérky Lindy (Paz de la Huerta), kteří si jako děti po tragické nehodě rodičů slíbili, že se nikdy neopustí. Po několikaletém nuceném odloučení se bratr a sestra opět setkávají v bludišti světel a neonových nápisů dnešního Tokia, a naplňují tak svůj naivní dětský slib, který není přerušen ani Oskarovou smrtí při policejní razii v drogovém doupěti The Void (Prázdno). Symbolicky tak Oskar vstupuje do Prázdna reálného, ve kterém nalezne násilnou smrt, po níž navždy vstoupí do prázdna nekonečnosti snažící se dodržet dávný slib mladší sestře. Na první pohled banální a až pateticky melodramatická zápletka má ovšem hlubší význam, který přímo koresponduje s formální stránkou filmu.
Snová vize jako počátek velkého třesku.
Smrt jako DMT trip
Jestliže je zrození počátkem života, jehož délka je omezena samotnou stavbou tělesné schránky a úmrtí je bráno jako totální negace zrození a zároveň okamžik odpoutání duše od těla, pak Noé tvrdí, že smrtí nic nekončí, smrt je jen znovuzrozením, začátkem transcendentní existence, jsoucna. Jak jinak si můžeme vysvětlit neustálé bloudění Oskarovy duše (skrz jakékoli zdroje světla) všemi nočními zákoutími Tokia jakožto vyjádření nekonečného běhu času a bytí. Pokud je opravdu jakákoli existence pro člověka existencí v čase, pak čas samotný, tak jak jej chápeme, musí být v určitém toku opět nějak časově jasně vymezen. Ve Vejdi do prázdna je tento aspekt natolik subjektivně a odlišně definován, že je tím docílen určitým způsobem přesah až ke spirituálnímu prožitku.
Noé zde smrt záměrně prezentuje a přirovnává k psychedelické zkušenosti-prožitku té nejvyšší úrovně označované jako DMT trip a naopak. Tato úroveň nemá nic společného s lehkou intoxikací po užití normální dávky THC (marihuany) nebo snad LSD. Při nejsilnějším stupni psychedelického stavu, jenž se dá vyvolat především dávkou DMT, halucinogenního psychedelika (produkovaného epifýzou), jinými slovy látky, jež aktivně mění vědomí, se vytrácí jakékoli spojení s realitou jako takovou. Tento krajní stav lidského (ne)vědomí je doprovázen extrémně subjektivním vnímáním času. Činnosti trvající ve skutečnosti několik minut uživatel vnímá jako několikahodinovou levitaci nad vlastním tělem, jakoby se duše oprostila od vlastní tělesné schránky. Stejné vnímání času a jeho tok se snaží Vejdi do prázdna navodit a evokovat právě těmito snovými, fantaziemi přeplněnými záběry, čímž Noé probouzí v divákovi pocit nikdy nekončící a neustále se opakující hypnoticky extatické jízdy. Svědkem toho může být divák hned v úvodní, vizuálně jedinečné, více než dvacetiminutové sekvenci, která je ostře ohraničena subjektivizací Oskarova pohledu. „Do hlavy“, kdy je subjektivní kamera obdařena originálním prvkem základního lidského reflexu mrkání, se postavám v průběhu dostaneme několikrát. Při striktní subjektivizaci je ale Noé fascinován trochu něčím jiným – sám otevřeně v rozhovorech přiznává, že jako teenager sledoval spíše pornofilmy než „normální“ filmovou produkci. To se v této novince při několika scénách projevuje, zjevná je inspirace především POV (Point of view) a Gonzo pornografií, kdy kameraman je součástí aktu nebo dokonce jeho hlavním aktérem.
Oskar jako Bůh (Noé) zhlížející na „svůj“ model Tokia, kde se vše slévá v jednu obrovskou orgii.
Vize
Vejdi do prázdna je ve své podstatě projekt, který Noé toužil natočit po mnoho let. Tvůrčí vizi založenou na experimentech s hypnózou, psychedeliky, studiu literatury o posmrtném životě nebo sledování pornofilmů dokázal zrealizovat ale až nyní. Tuto hlubokou osobní zkušenost a omámení dává Noé skrze svoje mistrovské iniciační dílo na odiv jak široké veřejnosti, tak i těm nejzarytějším cinefilům. Je to vlastně hra na vyčkávanou a o postoji, který zaujímá jak tvůrce, tak i divák. Noé ukazuje, kam až je kinematografie schopna dojít; na jedné straně ve výjimečném vizuálním ztvárnění, na straně druhé v explicitně zobrazovaných scénách extrémního násilí a sexu (detailní záběry na mužské a ženské genitálie nebo dokonce na lidské potracené embryo), kde (auto)cenzura nehraje absolutně žádnou roli a nikde nekončící tvůrčí fantazie a drzost dostává zcela nový význam. Je teď pouze na divákovi, do jaké míry je tohle schopen a ochoten akceptovat, protože Vejdi do prázdna je vize natolik hraniční a subjektivní, že ji každý nemusí strávit, alespoň ne na první pokus.
Vejdi do prázdna
Enter the Void
Režie: Gaspar Noé
Scénář: Gaspar Noé
Kamera: Benoît Debie
Střih: Gaspar Noé, Marc Boucrot, Jerome Pesnel
Hudba: Thomas Bangalter
Zvuk: Ryotaro Harada, Ken Yasumoto
Speciální efekty: Pierre Buffin
Hrají: Nathaniel Brown (Oskar), Paz de la Huerta (Linda) a další
Francie/Německo/Itálie, 2009, barevný, 140 minut
Premiéra v ČR: 6. 5. 2010
Distributor: Artcam
ODKAZY:
http://www.enterthevoid-lefilm.com/ – oficiální stránky filmu
http://www.artcam.cz/ – oficiální stránky distributora v ČR
[1] Termín použitý kritikem Jamesem Quandtem v časopisu pro soudobé umění Artforum. Dostupné z www: http://findarticles.com/p/articles/mi_m0268/is_6_42/ai_113389507/
Autor
