Audiovizuální poezie nebo komerční salát obrazů?

TV – HUDEBNÍ VIDEA: Pohled na analýzu hudebního videa – SVEN E. CARLSSON (překlad Jiří Vladimír Matýsek a Radka Henson) –

Hudební video je mnohostranný fenomén. Některá všeobecně uznávaná „fakta“ o hudebním videu jsou, že…

i) hudební videa komunikují skrze televizní obrazovku a televizní reproduktory,

ii) hudební videa jsou druhem ne příliš kultivované populární kultury,

iii) vnímání hudebních videí závisí na divákovi (hudební video může být krásné nebo ošklivé, umění nebo brak, atd.).

Michael Shore (1984: 98-99) došel k názoru, že hudební video je

» více

 

Pro zkoumání hudebního videa je možno přijmout mnoho různých přístupů. Jeden z nejobvyklejších způsobů analýzy spočívá v rozdělení hudebních videí do černých a bílých přihrádek. Téměř vše je potom chápáno jako protiklady – brak nebo umění, obchod nebo tvořivost, mužský nebo ženský, naturalismus nebo antirealismus, atd.

 

Aplikuje-li se tato metoda na hudební video všeobecně, videa spadají do dvou hlavních skupin: performativní klipy nebo konceptuální klipy. Pokud hudební video ukazuje hlavně zpívajícího nebo tančícího umělce, jedná se o klip performativní. Když klip ukazuje něco jiného, často s uměleckými ambicemi, jde o konceptuální klip.

 

Umělec v hudebním videu jako „moderní mytické ztělesnění“

Vyvinul jsem následující metodu analýzy, kterou nazývám „moderní mytické ztělesnění“. Při pohledu z této perspektivy je umělec v hudebním videu chápán jako ztělesnění jedné nebo kombinace „moderních mytických postav nebo sil“, které jsou tři hlavní. Umělec v hudebním videu představuje různé pohledy volně se vznášejícího nesourodého vesmíru hudebního videa.

V jednom typu provedení umělec již není umělcem, je zhmotněním komerčního exhibicionisty. Obchoduje se svým vlastním osobním image, prodává vše, co je ve světlech reflektorů – hlas, tvář, životní styl, nahrávky, atd. Tento komerční exhibicionista chce úspěch a pokouší se vyvolat charisma světa společenských hvězd a sexuality, přeje si ztělesnit sny o kultu osobnosti, být symbolem, středem plodivých přání.

Dalším typem provedení ve vesmíru hudebního videa je televizní bard. Umělec je moderním bardem zpívajícím banální lyrické skladby s využitím televize jako přenosového prostředku. Televizní bard je zpívající vypravěč, který užívá současných obrazů na obrazovce namísto obrazů vnitřních, osobních. Někdy televizní bard v příběhu hraje – někdy je daleko a příběh mu pomáhají vyprávět vložené obrazy. Ti nejlepší televizní bardové vytvářejí audiovizuální poezii. Všední příběh textu písní promění pomocí televizních obrazů na příběh o životě a smrti. Příliš často však pouze rozjímají nad svou vlastní velikostí a nesplněnými přáními.

Třetím typem umělce je elektronický šaman. Někdy je šaman neviditelný a je to pouze jeho hlas a rytmus, které video zakotvují. Zpěvák často nabývá různých tvarů. V jednom okamžiku elektronický šaman oživuje neživé předměty nebo má dvourozměrná alter ega (jako v kreslených komiksech), o pár vteřin později se přesunuje v čase, a tak dále. Elektronický šaman je naším průvodcem duševní cestou mezi míhajícími se obrazy a kouzelnými symboly. A elektronický šaman slibuje, že ve všem je skrytý význam, nebo že žijeme v kouzelné, mytické realitě. Hlas elektronického šamana a rytmus jsou záchranným lanem, které současně spojuje obrazy a zvuk, čímž vytváří nové zážitky a asociace pro všechny, kteří se účastní cesty proudícího vědomí mimo čas a prostor. Představení elektronického šamana i obou ostatních typů uměleckého provedení můžeme vidět v hudebním videu Believe (1998) od Cher.

 

Analýza hudebního videa Believe od Cher

Použitím metody „moderní mýtické ztělesnění“ je možno na Cher v Believe nahlížet jako na elektronickou šamanku: je to moderní čarodějka, která využívá elektronické magie vizuálních zvláštních efektů. Duševní cesta začíná soustředěním, její oči žhnou ve tmě, mlha stoupá a lidé kráčejí zpomaleným snovým způsobem, atd. Tuto spirituální cestu uzavírá magickou zelenou září obklopující Cher, když dochází k výměně duší mezi ní a mladou ženou…

Cher také svůj hlas modifikuje kouzly zvukových efektů (vocoder), aby se s publikem podělila o svou vlastní, a možná i své mladší duchovní sestry, nadpozemskou bolest. Hlas Cher a „syntetizovaný“ moderní taneční rytmus snovou cestu ukotvují. Na Cher je také možno nahlížet jako na televizního barda, který zpívá o životě po lásce. Nešťastná dívka na diskotéce sleduje svého bývalého přítele na pozadí šťastných tančících lidí. Cher je zpívající vypravěčkou, jež navštíví svět tohoto příběhu. Aktivně se do příběhu zapojuje pouze na jeho závěru, kdy si s mladou dívkou vymění místo.

V Believe Cher také propaguje svoji nahrávku a audiovizuální styl. Živí se pocity neštěstí mladých teenagerů, a těchto pocitů užívá jako obchodního zboží. Cílem Cher je vyvolat charisma umělecké hvězdy a sexuality. Nyní starší, při propagaci si pomáhá využitím obrazů mladých zdravých těl. Můžeme ji tedy považovat i za komerční exhibicionistku.

Believe (1998)

Standardní klip se zpěvem a vizuálním vyprávěním

 

Audiovizuální analýza hudebního videa

Vytvořit hudební video tak, aby mohlo předat svůj význam, je samozřejmě složité, protože musíme brát v potaz několik toků audiovizuální informace. Tyto proudy informací na sebe vzájemně působí a výsledný význam je vnímán jako jeden celek, vytvořený ušima i očima. Abych uvedl názorný příklad těchto informačních proudů v určitém okamžiku, použiji svého modelu audiovizuální analýzy. Tímto modelem je „hrubá mapa“, která ukazuje jak na sebe tři složky audiovizuálního toku – hudba, obraz a text – vzájemně působí a vytvářejí význam pro „vzdělané“ audio-diváky (srovnej Chion 1994) hudebního videa. Zvukové efekty nejsou v hudebním videu tak běžné jako v obyčejném televizním programu, avšak když se objeví, jsou často použity na začátku nebo konci videa.

Hudební video je druhem audio-vizuální komunikace, kde je význam vytvořen pomocí nosiče informace, jako je (1) hudba, (2) text písně a (3) pohyblivé obrazy.

 

Hudba

Hudební video se vytvoří přidáním obrazů k hudbě. Režisér hudebního videa vytváří obrazy k již existující písni. Hudební video, které postrádá souvislý příběh založený na obrazech a textu skladby, využívá jednotících prvků, jako jsou osobité rysy hudby. Obrazy jsou spolu svázány rytmem a dalšími hudebními charakteristikami.

Někdy jsou to hudební elementy, které tvarují pohyblivý obraz. Pohyby, např. kroky, jsou často synchronizovány s taktem, takže lidé v hudebním videu kráčí do rytmu s hudbou. Melodické fráze lze také zviditelnit nachýlením svislé osy kamery tak, aby sledovala cestu melodické fráze nahoru a dolů. V hudebním videu Believe od Cher slyšíme syntetizovaný zvuk drnčení činelů, jenž je občas synchronizován se světelnými efekty, a který někdy rozvádí pohyby těla.

 

Text písně

Text a obraz na sebe vzájemně působí a vytvářejí význam. V mnoha hudebních videích je všednímu textu přidán nový význam metaforickým jazykem, často se zábavným obratem. Pokud je text písně dobře podán, otevírá dimenzi, jež může vyvolat poetický zážitek. Čím větší je rozdíl mezi obsahem textu a obrazy, tím se pro diváky stává porozumění a interpretace souvislostí obtížnějším. Pravým opakem metaforického spojení textů a obrazů je, když obrazy doprovázející text jednoduše názorně představují vizuální fantazii. Například, jestliže je v textu zmíněn pes, na televizní obrazovce vidíme psa; jestliže je zmíněno dítě, vidíme dítě. Jako salát obrazů, kde chybí vizuální příběh, vyprávění nese hudba a lyrika, nikoliv nezávislý vizuální příběh.

V prvním verši skladby Cher Believe vidíme při frázích „I can’t break through“ a „so sad“ jakousi vizuální ozvěnu vytvořenou zvláštními efekty. Tento rys interpretuji jako textovo-obrazovou metaforu. Přímé znázornění textu se například objevuje, když sledujeme dívku sedící u svého nápoje a píseň zpívá „Sit around and wait for you“. Některá klišé ve videu jsou docela zábavná. Například Cher má na sobě vojenské kalhoty, když důrazně opakuje „I don’t need you anymore“. Standardním trikem při filmování je, když prostředí zrcadlí pocity hlavních postav. Stejného účinku je dosaženo, když nešťastná dívka vyleze na střechu a slzy deště na ni padají z nebe.

 

Obrazy

Vizuální podoba je blízká hudební úpravě. Abychom mohli začít analyzovat obraz, musíme rozpoznat hlavní myšlenku záznamu, abychom identifikovali klíčový koncept videa. Pomocí manipulace s barvou, zhudebnění motivu, záznamu příběhu, oblečení, atd. vytváří režisér hudebního videa několik myšlenek, které se neustále opakují a pozměňují. Hlavním konceptem je uspořádat vizuální motivy tak, aby celé dílo tvořilo celek. Základní myšlenkou hudebního videa Believe je, že Cher je mystická zpěvačka, jež popisuje, jak dívka potká chlapce. Chlapec dívku odmítne a odchází s jinou.

V tomto videu jsou dva hlavní vizuální motivy: jedním je záznam představení Cher, druhým je záznam příběhu o nešťastné dívce. Vizuálními motivy jsou světelné efekty z diskotéky a obzvláště světlo, které cestuje mezi dívkou a Cher.

Avšak koncept nemusí sestávat z vizuálních motivů: mohl by to být krátký němý film, doprovázený hudbou v pozadí. Dobrým příkladem tohoto konceptu je skladba Bruce Springsteena I’m on Fire (1986), kde se automobilový mechanik zamiluje do zákaznice. Mechanik jí auto odveze k jejímu domu, neosmělí se zazvonit na domovní zvonek a odchází sám.

I’m on Fire (1986)

I’m on Fire je čistě výpravný klip

 

Vnímání hudebního videa

Zdá se, že u sledování hudebního videa se vyskytují různé vrstvy vnímání. Navzájem na sebe působící vrstvy vnímání mohou být instinktivní, intersubjektivní a individuální, což pro změnu aktivuje společenské aspekty jako rodina, vrstevníci, kraj, země, jazyk, atd. Když na sebe tyto různé vrstvy působí spolu s jedinečnými osobními vzpomínkami a instinktivním chováním, analýza hudebního videa se komplikuje. Situace se často mění a mnohdy se stávají obsahem hudebního videa. Má zkušenost vyučujícího v oboru hudebního videa napovídá, že mnoho mladých lidí není schopno sledovat hudební video, jestliže se jim nelíbí umělec nebo hudba.

Abych podal zjednodušené vysvětlení, obrazy v hudebním videu mohou být vyloženy jako splynutí tří tradic pohyblivých obrazů: zpívané vystoupení, vizuální vyprávění a ne-vyprávění moderního umění.

Kinematografická tradice zpívaného představení je tak stará jako první film se zvukem – když Al Johnson zpíval Oh Mama (1927) v Jazzovém zpěvákovi. Od té doby tento druh představení setrval v propagačních filmech, muzikálech a koncertním dokumentu. Základní formulí za filmovaným představením je vzít populárního zpěváka a umístit ho nebo ji do prostředí přímo naznačeného textem písně, nebo takového, které zrcadlí únikové legrácky běžné u muzikálových filmů.

Vizuální vyprávění se z raných dnů filmování vyvinulo ve filmový jazyk dneška. Jeho základní pravidla usnadňují sledování příběhu jako v televizní mýdlové opeře: exteriérový záběr okna, interiérový záběr představující místnost, záběr muže nebo ženy, detail tváře prozrazující zármutek, atd. Jestliže je možné sledovat natočený příběh bez psaného textu nebo sluchových vodítek (řeči, hudby nebo zvukových efektů), potom filmař užil pravidel vizuálního vyprávění.

Jako protiklad k vizuálnímu vyprávění, bylo představiteli uměleckých forem 20. století vyvinuto ne-vyprávění moderního umění, přičemž vznikly experimentální filmy jako Ballet Mecanique (1924) Fernanda Legera a Dudleyho Murphyho a Composition in Blue (1934) Oscara Fishingera. Tyto experimentální úspěchy jsou v dnešní době součástí standardní vyprávěcí techniky hudebního videa. V hudebním videu se mohou objevit koláže klipů, parafráze, animované abstraktní umění, počítačová grafika i nečekané kombinace obrazů. Estetiku v hudebním videu můžeme z tohoto pohledu vykládat jako kombinaci provokativní tradice moderního umění a kulturní interpretace teenagerské vzpoury.

Ballet Mecanique (1924)

Forma vizuální abstrakce

Vizuální styly hudebního videa

Standardní klip

Standardní klip, jak jej nazývám, obsahuje více méně tyto tři vizuální tradice: zpěvák na filmu splývá s vloženými obrazy a provedení klipu je umělecky ovlivněno tradicí experimentálního filmu. Významná nahrávka Bohemian Rhapsody (1975) od Queen poskytla model standardního hudebního videa a má všechny tyto výpravné prvky. Totéž platí o One and One (1996) Roberta Milese. Video ukazuje zpěváka, a záběry a střih obsahují nezanedbatelné množství částí, jež zdůrazňují zvláštní umělecké rysy. Do videa je vloženo jakési vyprávění, které pojednává o prohře a snech. Dokonce i Believe od Cher je standardní klip. Ve vztahu k vizuálním tradicím se video hlásí k tradicím představení a vizuálního příběhu.

Koncept standardního klipu je dynamický a má mnoho obměn. Zpěvák se může aktivně zapojit do příběhu, zatímco současně stojí mimo video a nabízí sebe-reflexivní komentář; může mít zpívající alter ego, například postavu z kresleného filmu; nebo může měnit oblečení mezi jednotlivými střihy, poskakovat do rytmu, měnit tvar, létat, vznášet se, atd.

One and One (1996)

Standardní klip s instrumentálním a písňovým vystoupením a vizuálním vyprávěním

Jsou tři ryzí formy vizuální tradice hudebního videa: performativní klip, narativní klip a umělecký klip.

 

Performativní klip

Jestliže hudební video obsahuje především nafilmované představení, potom jde o klip s představením (performativní klip). Performativní klip je hudební video, které ukazuje zpěváka (zpěváky) v jednom nebo několika prostředích. Běžnými místy pro představení jsou nahrávací studio a zkušební místnost. Ale vystoupení se může konat kdekoliv, od vany až po vesmírný prostor. Chůze po ulici je dalším klišé, které je běžné především v rapových nahrávkách.

Představení může být jedno ze tří druhů: zpívané vystoupení, taneční vystoupení a instrumentální vystoupení. Téměř každé hudební video zahrnuje zpívané vystoupení. Některá hudební videa kombinují zpívané a taneční představení. Videa Michaela Jacksona často obsahují taneční vystoupení. Instrumentální vystoupení nejsou tak obvyklá, ale občas se vyskytují. Koncertní vystoupení na jevišti s publikem jsou natolik běžná, že mají svou vlastní kategorii, koncertní klip.

 

Narativní klip

Jestliže hudebnímu klipu divák nejlépe porozumí v podobě krátkého němého filmu s hudebním doprovodem v pozadí, jedná se o narativní klip. Narativní klip obsahuje vizuální příběh, který lze snadno sledovat. Ryze narativní klip obsahuje zpěv synchronizovaný s pohybem rtů. Springsteenova nahrávka I’m on Fire je ryze narativním klipem.

 

Umělecký klip

Jestliže hudební klip neobsahuje žádné patrné vizuální vyprávění a žádný zpěv synchronizovaný s pohybem rtů, tak se jedná o ryze umělecký klip. Hlavním rozdílem mezi uměleckým klipem hudebního videa a současným uměleckým videem je hudba. Zatímco hudební video využívá populární hudby, umělecké video zahrnuje modernější, experimentálnější hudbu, jako je elektroakustická hudba.

 

Žánry

Spojitost mezi hudebním žánrem a žánrem vizuálním je slabá: když posloucháte nahrávku, možná poznáte hudební žánr, ale zřídka hned víte, jak budou realizovány pohyblivé obrazy. Nějaké spojitosti zde však jsou. Videoklipy taneční hudby jsou někdy uměleckými klipy. Způsobem střihu v něžných baladách je většinou míšení. Hard rockový hudební žánr obvykle zahrnuje koncertní klipy s vloženými výpravnými záběry.

Final Countdown (1994)

Europe – Final Countdown by angelconnor

Evropská verze nahrávky Final Countdown je především koncertní klip

 

Abstraktní forma

Opakování obrazů v hudebním videu převážně odpovídá hudební formě a tento formální princip může tedy bát nazván abstraktní formou. Hudební videa jsou často organizována kolem toho, co můžeme nazvat „téma a variace“. Tento termín se vztahuje na hudbu, kde melodie nebo motiv následují

Hudební video pracuje podobným způsobem a používá obrazové prvky, které jsou seskupeny tematicky. Obrazové prvky jsou malé části, na něž může být pohyblivý obraz rozložen – rychlý zoom tam a zpátky, krátké záběry, barvy, tvary, pohyby, prostředí, oblečení, stopáž, atd. Abstraktní vlastnosti těchto obrazových prvků sestavených do tematických spojení určují podobu hudebního videa. V úvodu se často představují základní obrazové prvky, jež se později rozvinou v obrazové motivy.

Například v prvních 20 vteřinách nahrávky So Natural (1993) od Lisy Stansfield se obrazové prvky jako jsou barvy (oranžová, modrá a přírodní), proudící voda a umístění kamery rozvíjejí do vizuálních témat.

 

 

 

So Natural (1993)

So Natural je standardní klip s neobsahující téměř žádné vizuálním vyprávěním

 

Co je hudební video?

Andrew Goodwin (1993: 3) uvádí tyto teoretické závěry jako základ porozumění hudebnímu videu:

» více

Akademici někdy mohou mít příliš velké vědomosti a dovolávají se své vlastní perspektivy a specializace. Hudební video má své vlastní konvence, jež nemusí nutně následovat konvence filmové. Například efekty zadního svícení se často vykládají jako odkaz na film noir, ačkoliv přirozenější asociace je s osvětlovacími konvencemi živých představení.

V hudebním videu jsou vyprávěcí vztahy vysoce komplexní a význam může být vytvořen dle individuální záliby posluchače/diváka v promyšlené intertextualitě, která užívá „upovídanosti“ západní kultury. Například video George Michaela Killer/Papa Was a Rolling Stone (1993) objasňuje text písně logy známých spotřebních výrobků. Tento rys hraje na další formu intertextuality – názorné zobrazení důležitých slov v textu písně je v hudebním videu docela běžné, obzvláště v rapových videích. Tato nová slova ve formě log spotřebního zboží se stávají inovativním způsobem, jak znovu využít tuto tradici. Někteří posluchači/diváci se mohou s komercializací lidských pocitů, jako v tomto videu, ztotožnit.

Hudební video Killer/My Papa was a Rolling Stone také natahuje audiovizuální strukturu – hudební nahrávka videa je živý koncert se zvuky z publika, avšak video záběry z koncertu neobsahuje, pouze několik velkých detailů zpívajících úst George Michaela synchronizovaných s hudební nahrávkou.

Věřím, že hudební video je dnes svým vlastním druhem umění se svými vlastními tradicemi. Doufám, že se tento druh umění dočká své vlastní nauky – ne pouze starých teorií „osekaných“ tak, aby se na hudební video hodily. Pokusil jsem se poukázat na možné směry pro studium hudebního videa.

Hudební video není neodmyslitelně nezajímavé, otřepané a hloupé. Hudební video je zajímavé a zábavné; vždy nabízí něco zajímavého k vidění a něco, o čem potřebujeme přemýšlet.

 

 

Knihy:

Andrew Goodwin (1992) Dancing in the Distraction Factory: Music Television and Popular Culture  »

Bordwel, David & Thompson, Kristin (2006) Film Art: An Introduction with Tutorial CD-ROM  »

Chion, Michel(1994) Audio-Vision: Sound on Screen  »

Shore, Mikael:(1985) The Rolling stone book of Rockvideo »

 

Art films:

Ballet Mecanique Fernand Leger and Dudley Murhpy (1924) » Wikipedia

Composition in Blue Oscar Fishinger (1934)

 

 

Music videos:

CHER – Believe (1998), r. Nigel Dick
»  slova písně

EUROPE – Final Countdown (1994), r. Arxel
» slova písně

GEORGE MICHAEL – Killer/Papa Was A Rolling Stone (1993), r. Marcus Nispel
» slova písně

ROBERT MILES – One and One (1996), r. Michael Geoghegan
» slova písně

BRUCE SPRINGSTEEN – I’m on fire (1986), r. John Sayles
» slova písně

LISA STANSFIELD – So Natural (1993), r. Marcus Nispel
» slova písně

QUEEN – Bohemian Rhapsody (1975), r. Bruce Gowers
» slova písně

 

Tento článek byl původně publikován ve speciálním, anglicky psaném čísle Muskiikin Sunta (č. 2, 1999), zabývajícím se hudebními videi, pod záštitou Finské společnosti pro etnomuzikologii, Univerzita v Helsinkách, Finsko.

 

Vybrala Marie Meixnerová, do češtiny přeložil Jiří Vladimír Matýsek a Radka Henson. Přeloženo s laskavým svolením Svena E. Carlssona a jeho portálu Filmsound.org. Veškeré obrázky a odkazy převzaty z původního článku.

 

CARLSSON, Sven E. “Audiovisual poetry or Commercial Salad of Images?” FilmSound.org. Learning Space dedicated to the Art and Analyses of Film Sound Design. http://filmsound.org/what_is_music_video/. čerpáno 16. května 2011