Fukunagova Jane Eyre je osobnost

Opětovné návraty ke klasice světové literatury jsou s filmovým médiem spjaty od počátku. Takzvaná klasika by měla být neustále revidována, znovu vnímána. Jedině tak si může udržet svůj status. Každá doba se na adaptacích podepíše svým intuitivním čtením každého díla. Dnes vládne trend gumování patosu ze stránek klasických pilířů romantického žánru. To na diváky platí. Před časem se o tom přesvědčil Joe Wright, režisér Pýchy a předsudku, a nyní v tomto duchu pokračuje i Cary Fukunaga ve své adaptaci nejznámějšího románu Charlotte Brontë.

U kolébky filmové Jany Eyrové stály tři mocné sudičky: herci, atmosferičnost a hloubka.

Tři herecké osobnosti, každá v jiné fázi kariéry, odevzdaly na plátně přesně to, co měly. Judi Dench zúročila mnohaleté zkušenosti z rozličných žánrů a dokázala z hospodyně Mrs. Fairfax udělat plnohodnotnou spojnici dvou světů – vyšší nižší třídy. Michael Fassbender by si většinu divaček získal jen svým charismatem, aniž by musel hnout prstem. Rochester v jeho podání však pouze na charisma odkázaný nebyl. V několika polohách může divák sledovat jemnou, několikavrstevnatou kresbu nešťastné osobnosti, jejíž postupné rozkrývání a dešifrování se snáze realizuje na stovkách stran románu než na plátně. Ovšem v tomto případě Rochester nepůsobí nedotaženě ani v nejmenším. Nejmladší z trojlístku je dvaadvacetiletá Mia Wasikowska, která výrazně upozornila na svůj herecký potenciál v loňském snímku Děcka jsou v pohodě. V roli Jane Eyre se nevydala jednodušší cestou křeče a prvoplánové afektovanosti, kterou jsou diváci romantických dramat často krmeni. Její Jane je inteligentní, silná, ovšem ne na úkor postupně probouzené ženskosti.

Hlavním stavebním kamenem Fukunagova nahlížení na Janu Eyrovou je atmosféra. Ukazuje svět, do něhož Brontë své hrdiny vepsala, jako zšeřelý, rozlehlý a nehostinný. V exteriérech jsou postavy často nazírány skrze celky – lidské individuum je v širém světě osamocené, odkázané samo na sebe, pomoci se nedovolá. Úsporné svícení dokresluje nepřízeň podmínek, které postavám život nijak neulehčují. Tajemné „nehody“ okolo Rochestera, k nimž se Jane několikrát nachomýtne, zde nejsou chatrným pokusem o atmosferickou výpůjčku z hororového žánru. Fungují jako jemné akcenty a plně zapadají do celku, aniž by ho významově nebo formálně rozrušovaly. V neposlední řadě se na působivosti několika scén (zejména útěku z Thornfieldu) podepsala ruční kamera, jež se už v posledních letech stává standardem. Scény Janeiných procházek po rozkvétajících zahradách se vymykají převažující tmavé, těžké anglické mlžnosti. Lyrické hrátky kamery s úhly a se světlem vytvořily protiváhu výše zmíněné atmosféry nehostinnosti. Vizuál je strhující a uzurpuje si většinu divákovy pozornosti, ale nikdy na úkor zbylých složek. I hudba si našla k divákovi cestu. Skladby Daria Marianelliho se nesnažily protlačit na povrch za každou cenu, ale přirozeně vyvěraly ve vlnách přesně tak, jak bylo potřeba pro dokreslení emocionální odezvy. Vyváženost potěší, zvláště s přihlédnutím k tomu, že Jana Eyrová je teprve druhým režisérovým celovečerním snímkem.

Největší obavy jsem měla ze třetí sudičky. U moderního filmového dramatu s romantickou zápletkou je klíčový přístup: Nesklouzávat po povrchu, který tvoří na dnešní dobu až příliš křehká skořápka banální romance, a ponořit se do hloubky. Nalézt v postavách archetypy, které fungují bez ohledu na módní vlny, gender nebo míru vzdělanosti. Fukunaga udělal z Jane Eyre předčasně vyspělou dívku, jež si díky nadprůměrné inteligenci uvědomuje limity svého postavení ve světě, ovšem na rozdíl od mnohých podobně postavených dam volí aktivní, činorodý přístup. Jakmile je k tomu příležitost, snaží se na nikom nezáviset a zařídit se sama pro sebe.

Rovnost bez ohledu na majetek či původ je jedním z nejčastějších témat sentimentální literatury i filmových melodramat. Tam je toto téma zotročeno milostnou zápletkou, kdežto zde funguje rovnocenně (je včleněno do zásadního dialogu Jane a Rochestera). Zpod charakterové kresby ústřední dvojice sem tam letmo prosvítá i humor, a to nejen v dialozích. Scéna, kdy Jane, hospodyně a Rochesterova schovanka jedí u stolu, zatímco zvenčí se ozývají terapeutické výstřely značící pánovu špatnou náladu, působí nenuceně uvolňujícím dojmem.

Fukunagova Jane Eyre se nebojí mít názor, nebojí se mít touhy. Ani vidina štěstí ji nepřiměje dělat kompromisy, vzdávat se zásad, a to ne kvůli společnosti nebo víře, ale primárně kvůli sobě samé. V románové předloze na mne hlavní hrdinka nezapůsobila. Celková naivita (zvláště při líčení nelehkého dětství v tetině domě) vystavěla postavu, která nedokázala uhranout k prožívání vlastního příběhu. Nejnovější adaptace mě ale naplnila novým elánem k četbě, což obecně u filmových verzí literárních děl považuji za velké plus. Cary Fukunaga našel v románu osobnost, která si zkrátka umí získat divákův zájem a udržet ho až do závěrečných titulků. A možná ještě déle.

Jane Eyre

Režie: Cary Fukunaga

Scénář: Moira Buffini

Kamera: Adriano Goldman

Střih: Melanie Oliver

Hudba: Dario Marianelli

Hrají: Mia Wasikowska, Michael Fassbender, Judi Dench, Jamie Bell

Velká Británie, USA, 2011, 120 min.

Česká premiéra: 28. 7. 2011 (Bontonfilm)