Rada Vacátko na stopě

Od premiéry v roce 1969 se kriminální seriál Hříšní lidé města pražského stal stálicí na českých obrazovkách. Při každé repríze získává nové a nové diváky a ti, kteří už jej měli možnost vidět, se k Hříšným lidem rádi vrací, přičemž nezáleží na tom, kolikrát je viděli. Naposledy se seriál objevil na obrazovkách v polovině roku 2010 (od dubna), kdy jej Česká televize nasadila do vysílání ve vyčištěné verzi a v HD rozlišení, byť je jeho použití u tohoto seriálu poněkud diskutabilní[1] a ne vždy byla očekávání vyšší obrazové kvality naplněna.

Kniha spisovatele, scenáristy a pedagoga Jiřího Marka Panoptikum starých kriminálních příběhů vyšla poprvé v roce 1968. Obsahovala 17 kriminálních povídek, které se nostalgicky vrací do doby první republiky. Podle posledních výzkumů[2] se příběhy zakládají na skutečných případech, tak jak je ve svých soudničkách zaznamenal novinář František Gel. Na základě úspěšných Markových povídek, které jsou někdy přirovnávány k Povídkám z jedné a druhé kapsy Karla Čapka (snad je to tak díky podobnému spojování detektivního žánru s jemným humorem a pečlivým vykreslení všech postav), sepsal jejich autor společně se zkušeným scenáristou a režisérem Jiřím Sequensem úspěšný seriál. Ten se časem svého vzniku trefil do období těsně před nástupem tvrdé normalizace. Přes všechnu nostalgii po masarykovské první republice prošel seriál sítem cenzorů a stal se jedním z divácky nejoblíbenějších pořadů tehdejší Československé televize.

Jiří Marek později vydal další dva soubory svých kriminálních povídek (Panoptikum hříšných lidí a Panoptikum města pražského) a scenáristicky se podílel na čtveřici celovečerních filmů se stejnými hrdiny. Ty opět režíroval Jiří Sequens,  neblaze proslulý prací na tendenčním prorežimním seriálu 30 případů majora Zemana. Na původní černobílý seriál pak v osmdesátých letech navázal Antonín Moskalyk desetidílným, tentokrát již barevným, Panoptikem města pražského, kde zesnulého radu Vacátka ztvárněného Jaroslavem Marvanem nahradil policejní rada Korejs v podání Jiřího Adamíry.

Každá z epizod se soustředí na jeden kriminální čin, případně situaci, která ale nutně nemusí být vyloženě kriminálního typu, ale vyžaduje zásah detektivů z pražské čtyřky.[3] Některé příběhy jsou vážnější – vraždy, krádež přísně tajných dokumentů, jiné spíše staví na atmosféře (Lady Macbeth z Vinohrad, kde lze za jednoho z hrdinů označit i Loretu na Malostranském náměstí v Praze a její okolí) nebo jsou vtipnou anekdotou, jako díl se skříní a domnělou mrtvolou.

Ve středu jednotlivých epizod stojí vždy jeden z vyšetřovatelů, který čelí charismatickému protihráči (či charismatické protihráčce) z pražského podsvětí. Je dědictvím stylu televizní inscenace, že se děj odehrává pouze v omezeném okruhu postav. Přehledně je tak rozděleno, kdo je na straně zákona a kdo proti němu. Zároveň se dají vyčlenit tři kategorie postav (samozřejmě mimo vyšetřovatele a četnictvo). První z nich jsou postavy z okruhu pražské galerky. Není ale možné označit všechny postavy patřící do tohoto okruhu (zlodějíčky, kapsáře, překupníky, prostitutky) za vyloženě špatné, zločinné. Mnozí jsou nešťastnými osobami, které jen zůstaly vězet v soukolí „zločinecké“ organizace (lze-li to tak nazvat). A navíc: galerka s policií poměrně ochotně spolupracuje, pokud jde o ni samou. V případě, že někdo poruší nepsaná pravidla, je společností vyvržen. Zejména vrazi nejsou tolerováni.

Někteří z pachatelů stojí mimo zločineckou organizaci (defraudant Sepekowský, syn továrníka Kozáka), ale svými činy se k zločincům řadí. Jako každá jiná vyvážená struktura však galerka dokáže vycítit nerovnováhu způsobenou prvkem stojícím mimo tuto strukturu a policii navést na správnou stopu. Vyrovná tak nerovnováhu a zároveň si připíše kladný bod u policie a ten se může vždycky hodit.

Poslední kategorií jsou osoby, které stojí mimo svět zločinu. Obyčejní dělníci, taxikáři, drožkáři, tuláci nebo jen kolemjdoucí jsou důležitými svědky, kteří posunují vyšetřování zase o krok blíže k dopadení pachatele. I ta nejméně podstatná postava je ale v seriálu velmi pečlivě vykreslená a ztvárněna předními českými herci. Obsazení i menších rolí známými tvářemi zvyšuje diváckou atraktivnost seriálu, který díky tomu působí mnohem prestižnějším dojmem. Namátkou jmenujme Jiřího Kodeta, Miloše Kopeckého, Jiřího Sováka, Pavla Landovského, Květu Fialovou, Helenu Růžičkovou a mnohé další. Známé obličeje i v menších rolích také vedou ke snadné rozlišitelnosti postav. Na kostýmy nelze v případě černobílého seriálu příliš spoléhat, zbývají proto jen obličeje a nezbytná schopnost herců vdechnout hrdinům/antihrdinůmi na tak malém prostoru osobní charakteristiku a životnost. Díky důrazu na postavy tak mohou Hříšní lidé města pražského připomínat až „poláčkovskou“ snahu co nejlépe postihnout duše a příběhy „malých lidí“, příslušníků všech možných vrstev obyvatelstva.

Proti skupině lidí, pro něž není zákon ničím víc než jednou z mnoha knih, notabene ještě pořádně silnou a tudíž nevhodnou k zevrubnějšímu průzkumu, stojí tým vyšetřovatelů. V jeho čele stojí policejní rada Vacátko. Na první pohled „taťkovský“, zavalitý a dobromyslný typ, který ale umí v pravé chvíli na vyslýchaného přitlačit. Většinou jej zastihneme v kanceláři, i když jeho povinnosti občas vyžadují radovu přítomnost i v terénu.

Ne vždy se ale věnuje práci: Občas krmí rybičky, čte si noviny, svačí. Do seriálu je v první epizodě uveden jako spící za novinami (viz série obrázků za tímto odstavcem). To, že bývá svými podřízenými i podezřelými zastižen v těchto, řekněme, lidských situacích, jej v očích postav více přibližuje na jejich úroveň a alespoň psychologicky boří hráz, která mezi nimi stojí. V podání hvězdy prvorepublikových filmů, Jaroslava Marvana, je pan rada Vacátko ztělesněním moudrosti a zkušenosti. Přirozená autorita z něj přímo čiší, působí důvěryhodně, není „podrazácký“ typ. Dokonalý člověk „své doby“, člověk realizující ideály první republiky.

Na svoje encyklopedické znalosti pražské galerky spoléhá při  práci inspektor Bouše. Josef Vinklář jej vybavil charakteristickým pohledem, z něhož vyskakují čertovské plamínky, když se mu vyšetřování daří. Je neúnavný, ochotný vyptávat se mnoha lidí a prošlapat nejedny boty při pochůzkách po pražské dlažbě. Nejčastěji funguje jako spojka mezi policií a podsvětím, vždy ví, na koho se v nepřeberném množství lidí obrátit. Zároveň má vynikající paměť na tváře a jména. V mnoha situacích tak dokáže určit podezřelého jen podle několika údajů, vzpomenout si na jméno, přezdívku, specializaci pachatele i jeho adresu. Zároveň je také jediným z vyšetřovatelů, který má v seriálu propracované rodinné zázemí, i když o životě postavy „mimo práci“ se nedá mluvit ani v jeho případě, ani v případech ostatních inspektorů.

Nejstarším z vyšetřovatelů je inspektor Mrázek. Ten je v podání Františka Filipovského spíše typem nenápadného, staršího gentlemana, který, jak sám říká, „chodí po putykách, jezdí tramvají, ale velké případy se mu vyhýbají“ (Ep. 11 – Hra). Nakonec se, těsně před penzí, dočká svého případu. Mrázek je jakousi mini-studií osamělosti starších lidí, kteří strávili svůj život prací a na osobní život už nezbyl čas. Nejpatrnější je to ve chvíli, kdy přespává přímo na služebně a kromě práce a jeho věrného (a neodbytného) psa Kokyho mu nic jiného nezbývá.

Posledním ze základního týmu je scenáristy poněkud méně využívaný inspektor Brůžek (Josef Bláha). Radou Vacátkem bývá nasazován zejména při těžší práci – výslechy, sledování, zadržování pachatelů apod. Schází mu však pro policistu důležitá schopnost empatie. Bláha Brůžka portrétuje jako meziválečného „šviháka“, vždy pečlivě upraveného, ve světlém saku, s buřinkou a s hůlkou, který i přes tento výraznější zjev dokáže splynout s davem.

Tým vyšetřovatelů v některých epizodách doplňuje soudní lékař Vejvoda, zkušený kriminalista, který už dlouholetou prací na oddělení soudního lékařství poněkud zcyničtěl. Jeho funkce však není omezena jen na lékařskou vědu. Má totiž schopnost popostrčit radu Vacátka v momentech, kdy on sám váhá.

Jedním ze základních stavebních kamenů Hříšných lidí města pražského je i pečlivé vykreslení Prahy 20. let, její podoby, ale také atmosféry. Tu vytváří zejména poctivá práce s drobnostmi, které dělají svět seriálu mnohem realističtějšía uvěřitelnější: trafiky s mnoha výtisky novin, prázdné dlážděné ulice, po nichž jen občas projede automobil (a způsobí menší pozdvižení), učňové roznášející zboží svých mistrů, pohledy do krámků zaplněných dobovým zbožím. Klid občanů stráží četníci, v seriálu většinou vylíčení jako podlézavá a neschopná banda zavalitých mužů (Menšík, Libíček), která si bez pomoci zkušených inspektorů ze čtyřky ani neškrtne.

Většina epizod se odehrává v ulicích staré Prahy, jen v několika málo dílech se podíváme do okrajových městských čtvrtí. Tyto části stojí v kontrastu se zobrazením města jako šedivého místa plného oprýskaných pavlačových domů. Okraj Prahy je v seriálu prosluněný a kriminální činy společně s jejich následným vyšetřováním se odehrávají v plenéru (sluneční lázně, les, nádraží).

Samostatnou zmínku si zaslouží „Jedová chýše“, putyka (omluvte mi ten výraz, ale jinak se to skutečně nazvat nedá), která je centrem pražského podsvětí. V několika epizodách se stává místem konspiračních setkání zločinců, prostorem pro prodej kradeného zboží nebo výslech podezřelých přímo v terénu bez jejich zatčení a odvádění do neznámého prostředí policejní budovy.

Obvyklý televizní styl krimi seriálů daného období je zachován. Převážně se užívají polocelky a celky, kterým čas od času vypomůže detail (např. vrah v páté epizodě je charakterizován detailem svých černých rukavic). Často užívaným stylotvorným prvkem je zoom, klasická jízda se nepoužívá. Kamera je, s ohledem na dobu vzniku a produkční podmínky, černobílá. Lépe tak vyniknou promyšlené kompozice postavené na kontrastu černé a bílé, nebo hra světla a stínu. Scény jsou často stavěné do hloubky, za všechny bych jmenoval finální záběr Lady Macbeth z Vinohrad (3. epizoda), kdy na návštěvu za vražedkyní, toho času umístěnou v sanatoriu pro duševně choré, přichází tři její milenci, aniž by se vzájemně znali. Díky hloubkové kompozici přichází k nemocnici v jednom jediném záběru.

Hudbu k Hříšným lidem napsal nekorunovaný král české filmové hudby Zdeněk Liška. Jeho úvodní melodie, odkazující svým pojetím k písním z dobových orchestrionů[4], patří k nejznámějším českým filmovým hudebním tématům vůbec. Zbývající hudební podkreslení se skládá z poměrně jednoduchých melodií, které na sebe nijak zvlášť nepoutají pozornost. Nástrojové složení se většinou pohybuje v intencích menšího symfonického, jen občas můžeme zaslechnout v hudbě nádechy zvuku orchestrionu, případně jiných, méně často slyšených nástrojů, např. akordeonu.  V průběhu seriálu zazní též několik písní. Některé jsou součástí děje (barová píseň, kterou se zalíbením poslouchá defraudant Sepekovský v tatranském hotelu), jiné jen zvýrazňují probíhající děj. Za poněkud samoúčelné považuji ale  zařazení písně, kterou v Jedové chýši zpívá (tehdy) populární Josef Zíma. Byť se jedná o typickou „mordýřskou baladu“, s dějem tato „muzikálová“ vložka nemá společného nic. Celá scéna jako by svým stylem vypadla z dobových televizních estrád.

Hříšní lidé města pražského patří k těm seriálům, k nimž se budou diváci při každé repríze vracet. Pokud by se někdy seřazoval žebříček českých kriminálních filmů a seriálů, rada Vacátko a případy jím vyřešené by dozajista stály na předních pozicích. Diváky přitahuje, kromě řady známých jmen, i funkční spojení humoru s tvrdou životní realitou[5], to vše zabalené do lákavé podoby retro seriálu z období první republiky. Je jen pár skutečně nestárnoucích kousků z archivu České televize. Hříšní lidé jsou bezesporu jedním z nich. Na perly tohoto druhu prach nepadá.

Hříšní lidé města pražského

Režie: Jiří Sequens

Scénář: Jiří Sequens, Jiří Marek

Hudba: Zdeněk Liška

Kamera: Miroslav Harvan

Hrají: Jaroslav Marvan, Josef Bláha, Josef Vinklář, František Filipovský, Miloš Kopecký, Jiří Sovák, Vladimír Menšík, Květa Fialová, Svatopluk Beneš, Jaroslav Satoranský, Jiří Kodet, Ilja Prachař, Zdeněk Řehoř, Helena Růžičková, Radoslav Brzobohatý, Luba Skořepová, Vladimír Menšík ad.

Československo, 1968, 13 dílů /50 min.